krajinou a přírodou východních Čech

O donkichotské snaze Jerzyho Budzika navrátit na Krkavčí skálu u Lubavky jasoně červenookého jsem tu již psal před třemi roky. Věci jsou od té doby stále v pohybu. V Polsku se rozeběhl nový národní záchranný program tohoto motýla, který mají na starosti entomologové z Vratislavské univerzity. V arboretu v Sycově vznikla velká odchovná stanice pro jasoně i  další ohrožené druhy motýlů a díky zkušenostem Jerzyho Budzika tu motýly úspěšně množí. Další chov byl založen v genofondové bance Krkonošského národního parku v Jagniątkowie, kde jasoně rovněž úspěšně množí. Aby bylo zabráněno degeneraci, jsou jednotlivé linie motýlů pečlivě monitorovány a občas posíleny „novou krví“ z jiných populací. Cílem programu je prozatím obnovit na historických lokalitách dvě populace, jednu skalnatém hradním vrchu Chojnik, druhá, hlavní a nejpočetnější sudetská populace vzniká právě teď na Krkavčí skále. Nově se do projektu zapojili i ochranáři z ČSOP Jaro Jaroměř, kteří se u nás úspěšně podílejí na záchraně okáče skalního, hnědáska květelového a dalších vymírajících motýlů. Na záchranné stanici pro handicapované zvířata v Jaroměři by v nejbližší době měla vzniknout další chovná stanice motýlů, pokud bude chov úspěšný, měl by se časem jasoň i další vzácné druhy postupně navrátit i na naše lokality.

Suťoviště pod lávovým příkrovem Krkavčí skály s nektarodárnými bylinami

jasoni tu nejčastěji sají na květech hadince

ale zalétávají i do okolní vegetace

V dobrých letech se v polských chovech líhne k jedné tisícovce motýlů, což je už populace, se kterou se toho dá hodně podniknout. Někdy se ale podaří odchovat jen pár desítek kusů, motýli jsou tvorové křehcí a bezbranní vůči různým parazitům i patogenním bakteriím, jejichž opakované infekce chov několikrát zdecimovaly. V roce 2019 dosáhly populace v umělých chovech počtu několika tisíců, což umožnilo vrátit jasoně do volné přírody. Na Chojniku i Krkavčí skále bylo proto v červenci vypuštěno několik set dospělých motýlů. Protože má projekt běžet ještě dalších deset let, je zbytek chovu udržován jako záloha a v případě potřeby umožní tyto populace průběžně doplňovat.

Motýli se na lokalitě u Lubavky rozmnožují. Jedinci, kteří byli na lokalitě vypuštěni z chovu, mají na křídlech čísla. Motýli, kteří se na lokalitě již vylíhli, žádné označení nenesou. Některé samičky mají pod zadečkem černě zbarvený „vak“ z voskovité hmoty – tzv. sphragis. Tento útvar vytváří na konci kopulace samec z voskovité hmoty, která na vzduchu rychle utuhne a zcela překryje kopulační orgány samice. Jde o jakýsi „pás cudnosti“, který zabraňuje samicím v páření s dalšími samci a zajišťuje, aby samec, jenž samici získal jako první, byl jediným otcem jejího potomstva.

Byl to opravdu dech beroucí zážitek, vidět letos v polských Sudetech opět po několika letech poletovat tohoto krásného motýla…