krajinou a přírodou východních Čech

PhotoCopyright © Jan Ježek

SliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSlider

Na Krkavčí hoře

rubrika: Krajina a příroda autor: 6. 12. 2022

V Kladském pomezí vystupuje žula na povrch jen na několika málo místech. Jedením z nich je Krucza kopa – Krkavčí nebo možná Havraní hora, na rozdíl od češtiny tyto ptáky polština ani němčina běžně nerozlišují. Havrany jsem tu na svých toulkách v předpolí Stolových hor ani jednou nepotkal, zato krkavců nespočet. Takže asi Krkavčí hora, i když kdo ví, jací černí ptáci tu za prvních Němců před stovkami let poletovali…

Málo frekventovaná pěšinka na strmý kopec vede přes hustou smrkovou monokulturu, již občas střídají porosty buku. Před několika lety se lesem prohnala kůrovcová kalamita a všechny smrky uschly. I když jej netvoří pískovec a členitý hřeben vybíhá ze Stolových hor na jih až nad lázeňské městečko Kudowa Zdrój, jsme zde stále ještě na území národního parku. I tady se v minulosti vedení parku snažilo s kůrovcem bojovat, nejdříve výběrovou a později i holosečnou těžbou. Vše marno, poslední extrémně suchá horká léta vytvořila k šíření kalamity tak ideální podmínky, že to zdejší ochranáři nakonec vzdali. I kdyby káceli sebevíc, zdejší smrčiny by stejně nezachránili.

Jedním z míst, kde byl les nakonec ponechán přirozenému vývoji, je právě Krucza kopa. Skoro všechny mrtvé smrky ještě stojí, pěšina vede přímo uschlým lesem a pohled na všudypřítomná torza vybělených kmenů s opadávající kůrou působí dosti neobvyklým dojmem. Na většině míst je uschlý les poměrně mladý, odhadem tak třicet až čtyřicet let, ale na chráněných místech rostly i staleté smrky a jejich mohutné rovné kmeny strmí do výšky jako lodní stožáry. Byl by to hodně smutný pohled, kdyby tu v podrostu již ve velkém nevznikal nový les. Nikde jinde jsem neviděl tak masivně zmlazovat buky z přirozeného náletu. Těch odrůstajících stromků, které se derou v uschlém lese za světlem, je tu tolik, že je ani spárkatá zvěř nestíhá okusem likvidovat. Mimochodem na polské straně není v lesích zdaleka tak přezvěřeno jako u nás a srnky i jeleni tu způsobují řádově nižší škody. Nepotrvá to dlouho a temena kopců tu zakryje hustá sudetská bučina.

Uschlé kmeny stíní, pomáhají zadržovat vlhkost a jejich tlející dřevo je cenným zdrojem organických živin. Holiny, vzniklé při velkoplošném smýcení lesa, v létě zcela vysychají, čímž obvykle dojde k odumření symbiotického podhoubí, jež hraje klíčovou roli při růstu mladých stromků. Naprostá většina evropských lesů má produkční funkci a slouží jako zdroj dřeva. V národních parcích by měly alespoň někde dostat přednost přírodní krajinotvorné procesy, i když to často vzbuzuje u lesáků i laické veřejnosti negativní reakce. Po překročení hranice národního parku jsme procházeli přes rozsáhlé holiny, jež budou zalesňovány obtížně a s vysokými náklady. Pohled na nekonečné holé pláně působil vlastně mnohem depresivněji, než průchod tou uschlou smrčinou se zmlazujícím bukem.

Na plochém temeni Krucze kopy je roztroušeno mnoho hezkých žulových skal a balvanů, připomínajících pravěké menhiry. Povrch hrubozrnné žuly byl často chemickým zvětráváním v tropickém klimatu třetihor vymodelován do zajímavých tvarů. Při jihovýchodním okraji hory je strmý útes, na jehož hraně je hezká vyhlídka a velký bílý kříž.

Traduje se, že kdysi dávno spáchala skokem z útesu sebevraždu dvojice nešťastných milenců. Za Němců byl skalní štít holý, skýtal velkolepé výhledy a byl oblíbeným výletním místem návštěvníků lázní v Kudově. Kříž sem na Velký pátek během Velikonoc v roce 1984 vynesli a přes zákaz úřadů ilegálně vztyčili až místní věřící Poláci…

Komentáře k článku

  1. autor komentáře: Karel Odepsat

    Ahoj Honzo, dnes jsme se byli nahoře na hoře podívat. Na prosinec bylo neobvykle teplo, jen místy se zabělaly zbyty sněhu v listí rozrytým od divočáků. Ten les je opravdu pro našince nezvyklej, a pěknej. Cestou jsme potkali jednoho člověka a dvě sojky, krása. Celá cesta je (pro mě překvapivě) dobře turisticky značená, jen těsně před vyhlídkou s křížem je nezřetelná pěšina, která k ní odbočuje, docela neschůdná přes popadané stromy. Zmátlo mne, že k vyhlídce se jde z kopce, naštěstí jsem šel s dobrou společnicí, která se zmást nenechala. Z vyhlídky je přes stromy vidět jen kousek protějšího svahu, s buddhistickým centrem & stúpou.
    Celé to tak sáhodlouze popisuju asi hlavně proto, že Ti chci poděkovat za všechny příspěvky, který sem během let vytrvale dodáváš – pro mě to jsou většinou nový, neznámý místa s pozoruhodnou historií, přitom je máme u nosu. Díky. K.

    • autor komentáře: admin Odepsat

      Čau Karle, jsem rád, že se líbí a vkládám další článek – motivace na hezkou nedělní měšťanskou procházku… H.

Zanechte vlastní komentář:

osm − = pět