krajinou a přírodou východních Čech

PhotoCopyright © Jan Ježek

SliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSlider

Na školní výlet do Rumunska 9

rubrika: Ostatní autor: 25. 6. 2024

Jasně že jsme mohli jet na školní výlet do Krkonoš, k Mácháči nebo třeba na Kokořín. Jsou tam stánky s občerstvením a dobrá turistická infrastruktura a tak vůbec. Ale to není nic pro nás. My raději do Rumunska, ty stánky tam maj taky a k tomu parádní hory plný vlků a medvědů. Rok se překulil jako ten Ursus v brlohu, nezbývá, než opět reportovat o naší expedici. Letos to byl Retezat a Banát a fakt se nám to vydařilo… 

Den první

Bus nás vyplivl na konci cesty v osadě Cârnic a následovalo dlouhé stoupání na hlavní hřeben Retezatu, přes  který jsme se přehoupli v sedle Bucura nad stejnojmenným jezerem. Tábor jsme rozbili na Poiana Pelegii. A kdo ještě neměl dost kopců, odskočil si na vrchol Bucura I.

Stoupáme k sedlu Bucura

Nad horní hranici se objevil hřeben Retezatu s vrcholem Bucura I. Až tam jsme během odpoledne vystoupali…

Zatím plní sil…

Pod sedlem Bucura je hezké jezírko Pietrele

Stoupáme do sedla

V sedle Bucura

Nad stejnojmenným jezerem

Ti nejzdatnější pokračovali na stejnojmenný vrchol

Odměnou byla fantastická panoramata…

Na vrcholu

Sestup k jezeru

Pohoří zde má velehorský ráz

Všechny vrcholy s námi zdolal pes, kterýho děcka Cârnicu nakrmila. Tlapky měl chudák rozedřené do krve, ale jinak o něj bylo dobře postaráno; náčelník měl k obědu chléb a vejce, pes žral řízky a klobásy…

U Bucury. Chudáci studenti netuší, že je ještě čeká hodinový sestup do tábora…

Náš basecamp na Poiana Pelegii

Den druhý 

Zdolali jsme Peleagu – nejvyšší vrchol Retezatu! To je ten Everest v pozadí, jak na něj ukazuje náčelník. 2509 m.n.m., kilometr převýšení!!! Fakt velká paráda, ale to víte, zadarmo to nebylo – děvčátka si zaplakala a hoši mě kolektivně prokleli. Ale to k tomu patří, radost z kopce musí být zasloužená tvrdou dřinou, jinak to není ono…

Z kempu nejdříve stoupáme krásným údolím

Za skalním prahem na nás čekalo jezero Peleaga

Místy kvetly rhododendrony

Před závěrečným stoupáním…

Děvčata se občas i smála…

Na vrcholu Peleagy, nejvyšší hory Retezatu. A vylezli tam všichni, to mi udělali velkou radost!

Sestup do kempu

Večerní oslava u ohně

Dřevo štípal horský vůdce Lojzík. A byl tak rychlej, až se celej rozmazal…

Den třetí 

Stoupáme do sedla Plaui Mic a přes Malý Retezat míříme na vrchol Piatra Iorgovanului. Pohoří je zde z vápence a má úplně jiný ráz. Karpaty jsou v tuto dobu svěže zelený a krásně nakvetlý, lepší už to snad ani nemohlo být!!! Sestupujeme do Valea Iarului, kde táboříme.

V sedle Plaui Mic

Na Malém Retezatu

Náčelník, náčelnice a zdravotnice. Srdíčka letí do nebíčka…

Na vrcholu Piatra Iorgovanului

Běh do vrchu. Unáhlená sázka; špatně odhadnuté převýšení i vzdálenost mě stály dvacet limonád. Ale odměnu si zasloužili…

Den čtvrtý, pátý a šestý 

Přesouváme se do Banátu, autobus nás vyvezl až na Rovensko, a to byla pane jízda… Zde přespáváme a pak putujeme přes Gernik do Svaté Heleny, odkud se večer přesouváme do Eibenthálu. Když jsme nakládali v Náchodě autobus, tak se mi zdálo, že se někteří rodiče tak nějak divně koukaj. V jejich očích jsem četl otázku, proč nejedeme pořádným zájezďákem, ale malou karosou. Inu je to proto, že karosa projede úplně všechno. I tyhle cyklostezky, co jim Rumuni říkaj silnice. A když se třeba smekne kolo do pangejtu, tak to vyheverujeme, podložíme trámky a frčíme dál. V Banátu putujeme krásnou kulturní krajinou, nakvetlé louky střídají políčka, cesty se klikatí malebnými úvozy, všude spousta motýlů, na každém rozcestí křížek. Takhle nějak si představuju českou krajinu před sto lety… 

Dobrodružná cesta na Rovensko. Autobus se tu objeví tak jednou za pět let…

Při zpátečním sjezdu se v ostré zatáčce řidiči smeklo kolo do příkopu. Vše spravily trámky a hever…

Nocleh na Rovensku. I přes noc bylo takové vedro, že mnozí spali pod širákem…

Zasloužený odpočinek v podvečer…

Výjezd na Eibenthal je noční můrou každého autobusáka. Ne nadarmo má každý, kdo sem přiveze autobus, v hospodě uzené kolínko na účet podniku. Jinak by sem podruhý už nikoho nedostali…

Na Eibenthale s průvodcem Lojzou. Tenhle týpek nás fakt bavil…

Den sedmý  

Sestup z Eibenthalu Hadím údolím po modré značce k Dunaji a prostoupení jeskyní Ponicova k řece. Den původně naplánovaný jako odpočinkový se strašlivě zvrhl. Novou trasu, kterou mapy.cz označily jako 90 minutovou a značkaři KČT ji popsali jako tříhodinou, jsme šli téměř šest hodin. Horní část stezky k vodopádům je hezká a dobře odjištěná, ale pak začalo inferno. Níže žádná stezka neexistuje, člověk se probíjí kamenitým korytem říčky, kopřivami a ostružiním. Takovej “Mekong” jsem v Rumunsku ještě nešel, a to sem jezdím dvacet let. Tahle trasa je ten nejbrutálnější žert, co jsem zatím od KČT zažil…

V jeskyni Ponicova

 Den osmý, poslední

Byl ve znamení tradičního běhu do vrchu Kovárna. Brutálně strmý kopec se tyčí nad hospodou U medvěda. Každý, kdo od hospody vyběhne k vlajkám pod dvě minuty je fakt borec. A mnohým z nás se to povedlo!

Na Kovárně…

Kopec je tak strmý, že nezbývá, než si pomáhat rukama…

Posledních dvacet metrů je fakt boj o život. Zakyselené svaly odmítají nést tělo a nezbývá, než se plazit po čtyřech. Kdo nezkusil, neví…

Eibenthal z Kovárny

Bylo nám tu dobře v Tisovém údolí…

Komentáře k článku

  1. autor komentáře: will Odepsat

    Parádní fotky, je vidět, že se vám výprava opět vydařila.
    Feratovej most bez jištění – to musel být docela zážitek ;-)

Zanechte vlastní komentář:

šest × šest =