krajinou a přírodou východních Čech

PhotoCopyright © Jan Ježek

SliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSlider

O krkonošském zlatu

rubrika: Ostatní autor: 13. 2. 2019

„Italové, kteří cestují do sudetských hor, aby tam hledali zlato, vyplachují z potoků písek smíchaný se slídami a drahokamy ve dlouhém plochém korytě, vydlabaném z jednoho kusu kmenu a na jedné straně otevřeném. Toto koryto pak vloží do potoka tak, že voda do něj neproudí prudce, ale lahodně jím proplouvá. Pak hodí písek a míchají kopistem přizpůsobeným tvaru koryta. Aby zlatá a granátová zrnka neutekla spolu s lehkým pískem, zavírají otevřený bok upraveným prknem, které je však nižší než boční stěna koryta. Zrnka zlata a granáty, které se usadí společně s těžším pískem na dně, omývají v další nádobě, balí do kožených saků a berou s sebou…“

Georgia Agricola, De re metellica libri (1556)

Tajemní Vlaši, italští prospektoři, kteří jako jedni z prvních těžili zlato a další poklady ukryté v sudetských horách… obr. Georgius Agricola: De re metallica libri XII. Liber Octavus. 1561, Basilej

Stoupám do svahu na jižním úbočí Krkonoš a hledám kdesi vysoko v hoře ukrytý Jířský příkop, tajemstvím opředený zlatý důl. Cesta mě nakonec zavede hluboko do lesa nad zlatonosný Javorník, kde se přede mnou otevírá monumentální rokle hluboká přes dvacet metrů. Prodírám se strží přes větve popadaných stromů, ve svazích jsou občas zřetelná místa, kde ústily krátké šachtice. Po stranách rokle vystupují rozkutané skalky a nad hranou příkopu je mnoho prohlubní, zbytků dávno zavalených těžních jam.

„Tohle tady vyhloubil čert, vysvětlila stařenka geologům z národního podniku Geoindustria, kteří zde v roce 1983 hledali vhodná místa pro průzkumné vrty. Odpověď staré paní měla svoji logiku, protože i přes podrobný průzkum zůstává vznik Jířského příkopu dodnes ne zcela objasněným tajemstvím. V sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století probíhal v ČSSR velký geologický úkol Ověřování prognóz zlata českého masivu, během kterého odborníci prověřovali všechny výskyty zlata na našem území a vytipovávali nadějné lokality. Na těch pak byl prováděn podrobnější geologický průzkum. Nezůstala ušetřena ani východní část Krkonoš, především Rýchory, okolí Rudníku a Černý Důl. Nejdůležitější bylo zjistit, zda staří havíři v podzemí přeci jenom nezanechali trochu toho zlata a zda by se ho nevyplatilo ještě těžit. Už při prvních terénních pochůzkách a vzorkování se podařilo nad Rudníkem objevit do té doby neznámé pozůstatky po dolování značného rozsahu.“

Radko Tásler, Krkonošské dolování

Jířský příkop v Krkonoších. Monumentální, téměř jeden kilometr dlouhá strž, kterou ve svahu Jánské hory vyhloubili zlatokopové…

Mezi místními byl příkop kdysi známý jako Čertova brázda, ale protože tahle prapodivná strž leží ukrytá hluboko v lesích, nikdo se jejím původem moc nezabýval. Že se nejspíše jedná o rozsáhlý zlatý důl, zjistili geologové až koncem 20. století, když byla lokalita „znovuobjevena“ při průzkumu mapujícím krkonošská zlatonosná ložiska. I když o Jířském příkopu vyšlo v regionálních i odborných časopisech několik článků, místo zůstává i nadále zapomenuté a povědomí o něm má jen pár nadšenců zabývajících se historií krkonošského dolování. Příkop zřejmě vznikl tak, že tu středověcí kovkopové sledovali tektonickou poruchu vyplněnou kovovou rudou. Rozbory hornin ukázaly na výskyt hematitu a v jílech bylo nalezeno zlato, ale kdo ví, co přesně se tu těžilo, staří havíři dokázali ložisko bezezbytku vytěžit. Zřejmě se tu nejdříve začala těžit železná ruda, a teprve když těžba na dně povrchového zlomu odkryla jíly, ve kterých bylo nahromaděné zlato, zjistili překvapení prospektoři, že důl skrývá kov podstatně cennější než železo. Protože se zlato nacházelo pouze v jílu na dně geologické poruchy, vyhloubili tu zlatokopové ve svahu hory hluboký příkop, který tuto geologickou strukturu kopíroval. A příkop je to opravdu monumentální, místy má šířku přes třicet metrů a táhne se do délky 700 metrů. Když byl zlatonosný jíl vykopán a zlato s pomocí vody vyplaveno, přesunuli se prospektoři na nové místo. Mohutná jizva ve svahu hory zarostla lesem a jen to, že příkop protíná napříč hřbet kopce a mělké trychtýře v ústí zasypaných šachtic prozrazují, že nejde o přírodní rokli.

Rozměry dolu jsou impozantní. Obrovské množství zlatonosné horniny tu staří hledači drahých kovů odtěžili…

Lidarový snímek Jířského příkopu

Celkový rozsah důlního díla vynikne až na digitálním modelu reliéfu, který byl pořízen metodou leteckého laserového skenování zemského povrchu (tzv. LIDAR, obr: https://ags.cuzk.cz). Ve východním svahu pod příkopem jsou dobře zřetelné strže vyerodované vodou, která sloužila k vymílání zlata. V dolní pravé části snímku je další důl Zlatá panna, na jehož odvalech byl před nedávnem nalezen zlatý valoun o velikosti holubího vejce. 

Valoun zlata nalezený v roce 2016 na odvalu kutiště Zlatá panna poblíž Jířského příkopu. (foto J. Konečný)

Traduje se, že tu horníci v dolech v okolí Svobody nad Úpou našli hroudy zlata o velikosti holubího vejce a kupodivu to nemusí být pouze smyšlené legendy. Zdejší zlato je totiž výjimečné svým složením a obsahuje vysoký podíl příměsi jiného vzácného kovu palladia, což nemá v Evropě obdoby. Podobné složení má pouze zlato těžené v pohoří Sierra Pelada ve vzdálené Brazílii, kde se v jílových kapsách skutečně nacházely i mnohem větší hroudy ryzího zlata. V roce 2016 nalezl Josef Konečný, inspektor z Obvodního báňského úřadu v Hradci Králové, při svém terénním průzkumu odvalu jiného nedalekého dolu Zlatá panna úlomek zlatonosné horniny, kterou staří horníci zřejmě nedopatřením vyvezli s hlušinou na odval. Jedná se o zhruba dva centimetry velký valoun červeného permského pískovce, který je celý prorostlý krystaly zlata. I v evropském měřítku jde o unikátní vzorek, dokládající vydatnost zdejší primární zlatonosné rudy.

V okolí příkopu jsou četné odvaly, zasypaná ústí mělkých šachtic označují trychtýřovité prohlubně.

Zírám na dno té rokle a přemýšlím o nezměrné dřině, díky které byl příkop kdysi vyhlouben. Představuji si ty desítky zlatokopů, kteří se tu v potu tváře lopotili. Vodu z blízkých potoků svedli do dřevěných žlabů a ze zlatonosného jílu vykopaného na dně strže vyplavovali zlatý prach. Takový malý český Klondike. Obrovské množství jílu a zvětralé skály tu ze země vykutali.  Každý z nich jistě snil svůj sen o lepším životě, kolik jich tu ale opravdu zbohatlo? Asi nikdo, historické zprávy mlčí, neví se, kdy se tu dolovalo, kdo tu těžil ani kolik zlata tu bylo získáno. Dnes vše zarůstá lesem a jen hluboký příkop dlouhý přes půl kilometrů připomíná dobu, kdy v Krkonoších panovala zlatá horečka.

Starý, kamenný most přes Zlatý potok v zaniklé krkonošské obci Sklenářovice. Jak napovídá jméno potoka, lze v jeho náplavech rýžovat šupinky zlata.

O dva týdny později stojím pod Rýchorami ve Zlatém potoce. Plochou miskou nabírám ze dna naplavený písek a štěrk, krouživými pohyby vymílám přes okraj lehčí materiál. Čekám, jestli se na dně misky mezi tmavými zrnky těžkých minerálů zaleskne i zlato. Všude kolem potoka jsou sejpy, které tu zanechali zlatokopové pět set let přede mnou. Bártův les po levé straně je po těžbě zlata plný hlubokých příkopů a jam, dávno zasypaných šachet a štol. Kousek za mnou je zastřešená studánka, ze které vytéká pramen. Studánka je na místě zavaleného ústí nejníže položené dědičné štoly Klinge, která v dobách největší slávy rýchorské zlaté doly odvodňovala. Tehdejší zlatokopové byli zkušení a ložiska dokázali důkladně vytěžit, až po půlhodině dřiny se na dně misky něco malého zaleskne. Tenoulinký plíšek nemá ani půl milimetru, ale je to zlato. Přebrodím zlatonosný potok a stoupám po úbočí Bártlova lesa. O tři sta metrů výše zeje ve svahu obrovský kráter. Stojím na jeho okraji a hledím do těžní jámy zvané Velká pinka. Tam někde dole fárali horníci do podzemí a umělý náhon poháněl vodotěžný stroj, který čerpal z podzemí dolu vodu. Dnes tu rostou staleté stromy a o zašlé slávě zdejších dolů ví jen málokdo.

Zlatinky vyrýžované ze Zlatého potoka pod Sklenářovicemi

Rýchory jsou jistě nejznámější zlatonosnou oblastí Krkonoš. Nikdo neví, kdy se tu začalo rýžovat, první spolehlivé písemné zprávy o dobývání zlata na Rýchorách pocházejí až z 16. století, ale zlato se tu jistě těžilo i mnohem dříve. Svědčí pro to některé zmínky v kronikách i nález pražského groše v jednom z odvalů zlatých dolů u Svobody nad Úpou. Tato mince byla ražena králem Janem I. Lucemburským na počátku 14. Století, a i když tento nález jistě nelze pokládat za přímý důkaz středověké těžby, určitá podpůrná indicie to být může.

Kolem potoka tu lze na mnoha místech vidět sejfy, pahorky tvořené štěrkem z přerýžovaných zlatonosných naplavenin. Jejich stáří je nejisté. Podle pověstí, které zaznamenal v 16. století trutnovský kronikář Simon Hüttel, se zde zlato mělo dobývat již na počátku 11. století.

Zlatinky z náplavů Zlatého potoka, který tu vytéká ze Sklenářovického údolí, mají často ostré hrany, což spolehlivě ukazuje na blízký primární zdroj zlata. To zjistili i zlatokopové, kteří poté, co přerýžovali štěrk v potoce, začali překopávat a přeplavovat půdu ze svahů okolních kopců. Rychle tak objevili zdejší zlatonosné horniny, které se vyskytují v masívu kopce Bártův les. Zlato bylo nejdříve těženo povrchově ze zvětraliny podobně jako v Jířském příkopu. Ve svahu byly po spádnici vyhloubeny hluboké příkopy, které dosahovaly délek mnoha desítek metrů. Vodou i kopáním rozrušené horniny byly vymílány, na konci příkopu byla vyhloubena jáma s plochým dnem, kde se hromadil koncentrát se zlatem. Ten byl důkladně přerýžován a vytěženou hlušinou byla rýha průběžně zasypávána. Takto byl úplně „přeoráván“ celý východní svah kopce, kde se zlato vyskytovalo. Z příkopů i těžních jam ještě vybíhaly do stran krátké štoly, které se záhy propadly a vytvořily různě rozsáhlé trychtýřovité prohlubně.  V druhé polovině 16. století, když zdejší povrchová těžba vrcholila, byl celý jihovýchodní svah Bártova lesa bez vegetace a zcela devastovaný rozsáhlou erozí a obrovskými přesuny zeminy. Krásný bukový les, který dnes opuštěné kutisko porůstá, se tu uchytil až koncem 18. století.

Bártův les nad Zlatým potokem. Reliéf zde byl povrchovým dobýváním zlata zcela přemodelován.

Když bylo vytěženo zlato z povrchových zvětralin, nezbylo horníkům než začít hloubit štoly a šachty do podloží. Přímo na hřebenu Bártova lesa vznikla hluboká šachta označovaná jako Zlatý klas, další důl zvaný Trenčín vznikl na jižním svahu na dně rozsáhlé povrchové jámy. Když stojí člověk na okraji tohoto obrovského kráteru, jen těžko si dokáže představit, že tu obrovskou jámu vyhloubili staří kovkopové ručně, jen s primitivními nástroji. Hlubinná těžba ale byla pochopitelně velmi nákladná a rozsáhlé investice se vracely jen zvolna. Navíc se s rostoucí hloubkou zvětšovaly problémy se spodní vodou, proto bylo uvnitř dolu Trenčín, jistě s vysokým nákladem, instalováno vodotěžné zařízení, poháněné vodou svedenou z nedalekého potoka, které spodní vodu odčerpávalo na povrch. Ani to příliš nepomohlo, a tak se kolem roku 1609 začalo ve Sklenářovickém údolí s ražbou dědičně štoly Klinge, která měla uvnitř hory doly propojit a odvodnit. Nikdo neví, jak hluboko do nitra hory štolu zlatokopové nakonec vyhloubili. Kvůli rostoucím nákladům byla její ražba už po několika letech zastavena a štola byla pak půldruhého století opuštěna.

Těžbou zlata vznikl na svazích Bártova lesa mohutný kráter, na jehož dně byl kdysi v provozu hlubinný důl.

Jak postupovala těžba do hlubin hory, měli horníci stále větší problémy se spodní vodou. Proto bylo přistoupeno při úpatí hory k hloubení dědičné štoly Klinge, která by se napojila na spodní patra dolu a vodu by odváděla pryč. Těžba se ale přestala vyplácet, štola zřejmě nebyla dokončena a dnes je v jejím zavaleném ústí studánka.

Rekonstrukce rýchorských zlatých dolů podle R. Táslera. obr: R. Tásler, Těžba zlata v okolí Svobody nad Úpou, Svoboda nad Úpou, 2003

Vodotěžné kolo podle Georgia Agricoli. Podobné zařízení, které neustále odčerpávalo vodu z podzemí rýchorských zlatonosných dolů, bylo instalováno i na dně jámy Trenčín. Georgius Agricola: De re metallica libri XII. Liber Octavus. 1561: Basilej.

Pozůstatky těžby zlata na Rýchorách v Bártově lese na lidarovém snímku. zdroj: https://ags.cuzk.cz

Celkový rozsah zdejší těžby opět vynikne na digitálním modelu reliéfu. Ve svahu Bártova lesa jsou dobře vidět mělké příkopy i velká jáma dolu Trenčín. Pod jámami jsou dobře zřetelné strže vyerodované vodou, která poháněla vodotěžné kolo a sloužila i k vymílání zlata z vytěžené horniny. Dnes je celá oblast porostlá lesem, dříve tomu tak nebylo. Výrazné linie kopírující vrstevnice jsou hrany teras a zídky naskládané z kamenů snesených německými horaly z políček a luk na meze pozemků. 

Po třicetileté válce se na Rýchorách skoro netěžilo, v dolech pracovalo jen několik horníků, a to zřejmě hlavně proto, aby blízké městečko Svoboda nad Úpou nepřišlo o výhody spojené s horním právem. Až za Schwarzenbergů v 18. století byly doly znovuobnoveny a vyčištěná dědičná štola byla uvedena do provozu. Dokonce se znovu začalo i s její ražbou, ale štola nakonec zůstala opět nedokončena, tentokrát již navždy. Kvůli nízkým výnosům skončila v roce 1772 definitivně těžba na celých Rýchorách a od těch dob i dědičná štola Klinge pustla. Dnes je její ústí zasypané a na jeho místě je studánka. Se zaniklou těžbou rýchorského zlata je úzce spjata historie města Svobody nad Úpou. Obec, která má ve znaku hornické nářadí  - mlátek a želízko, pravděpodobně založili kovkopové někdy na přelomu 15. a 16. století. První písemná zmínka o Svobodě je pergamen Ferdinanda I. Habsburského z roku 1546, jímž panovník povýšil hornickou osadu na městys s právy ostatních horních měst české Koruny. Od uděleného práva k dolování (německy Bergfreiheit) je odvozeno i dnešní české jméno Svobody nad Úpou.

Zlato se v Krkonoších těžilo ještě na několika dalších místech. Krystal křišťálu porostlý zlatými plíšky vyrýžovaný z bezejmenného potoka v dolině Sklářské Poruby. Skutečná velikost asi 1 mm.

Zanechte vlastní komentář:

tři − dva =