krajinou a přírodou východních Čech

PhotoCopyright © Jan Ježek

SliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSlider

Okáči rodu Erebia

rubrika: Fauna autor: 2. 1. 2015

aneb O motýlech s černým kožíškem

Naši vysokohorští okáči jsou drobní a svým vzhledem na první pohled příliš nezaujmou… Co je ovšem činí unikátními, je jejich otužilost a odolnost. Zde vzácný endemit Hrubého Jeseníku – okáč menší sudetský.

Většina lidí si spojuje motýly s představou prosluněných květnatých luk, nicméně existují i motýli, kteří se adaptovali na chladné prostředí vysokých hor a dalekého severu. Typický příklad představují okáči rodu Erebia, což jsou takoví zdánlivě nenápadní motýlí otužilci, jejichž housenky se vyvíjejí na tenkostébelných horských travinách (metlička, kostřava…). U nás žije šest druhů z tohoto jinak velmi bohatého rodu (v Evropě celkem 46 druhů). Všechny druhy mají černohnědá křídla s rudými páskami při okrajích křídel, na kterých jsou malá, ale nápadná očka. Díky kontrastní černé barvě křídel je docela problém tyhle okáče nafotit tak, aby byla kresba křídel i tělíčko s hlavičkou dobře prokreslené. Dynamický rozsah čipů digitálních zrcadlovek na to zatím většinou nestačí…  

Světliny a okraje horských lesů osídlil největší zástupce r. Erebia – okáč černohnědý

Před chladným počasím chrání okáče kožíšek z dlouhých sametově hnědých chlupů, který kryje tělíčko i báze křídel. Charakteristické černé zbarvení pak pomáhá okáčům efektivně využívat energii slunečního záření, což v chladném a velmi proměnlivém horském podnebí představuje velkou výhodu. Žádní jiní motýli se nedokáží po studeném dešti či chladné noci na sluníčku tak rychle zahřát na provozní teplotu… 

Vzácný okáč kluběnkový obývá jako jediný výhřevné lesostepi

Je docela zajímavé, jak si okáči r. Erebia pěkně po dvojicích rozdělili prostředí a dostupné ekologické niky. Dva druhy osídlily nejvyšší partie našich hor, další dva druhy obývají světliny a okraje horských lesů a poslední dva druhy sestoupily do nižších poloh a obývají louky a lesostepi. Od sebe navzájem se tyhle dvojice liší vždy dosti nápadně, rozlišit od se oba druhy “uvnitř páru” je poměrně obtížné a někdy je od sebe rozezná jen zkušený znalec. 

Okáč rosičkový sestupuje na louky i do nižších poloh

.

Dva otužilci – okáč sudetský a horský

Z našich okáčů patří k „nejotužilejším horalům“ dva druhy a to okáč menší sudetský (Erebia sudetica) a okáč horský  (Erebia epiphron). Oba druhy jsou z našich okáčů nejmenší, což bývá vysvětlováno právě jako adaptace na proměnlivé horské počasí – větším motýlům trvá zahřátí mnohem déle nežli těm malým… Oba druhy u nás původně žily pouze na horských loukách Jeseníků, což entomology odjakživa udivovalo. Alpínské bezlesí v nedalekých Krkonoších je velmi podobné, tak jak je možné, že tam žádný z těchto horských okáčů nežije?

Okáč horský – dnes poletuje v Krkonoších i Hrubém Jeseníku. Ta Krkonošská populace byla ovšem založena uměle výsadkem padesáti samiček…

Vhodnost krkonošských alpinských luk pro horské okáče úspěšně potvrdil i velmi zajímavý experiment. Amatérský entomolog J. Soffner poslal roku 1933 z Jeseníků expresní poštou dva balíčky, každý s padesáti živými samičkami okáče horského, boudařům z Luční a Rýchorské boudy. Provázela je prosba, aby motýly vypustili do přírody. O dalších osudech rýchorské zásilky nic nevíme, zato ta adresovaná na Luční boudu založila obrovskou populaci, obývající celou oblast bezlesí subalpínského a alpínského stupně východních Krkonoš a navazující luční enklávy (i pod hranicí lesa). Nejběžnějším druhem vysokých Krkonoš je tak dnes motýl, který tu ještě před pár desítkami let vůbec nežil.

Dnes nejběžnější motýl vysokých Krkonoš tu ještě před osmdesáti lety nežil

Zajímavé je i to, že populace zalo­žená pouhými padesáti motýly je plně životaschopná a podle nového molekulárního výzkumu není ani geneticky ochuzená. Populace okáče horského je po genetické stránce naprosto stejná jako původní populace jesenická. Ono vlastně není divu, padesát v přírodě odchycených samiček není tak málo… Další zvláštností výskytu okáče horského v Krkonoších je, že motýl sice osídlil celé východokrkonošské hřebeny, ale nikdy se nerozšířil na obdobné biotopy západních Krkonoš. Hádanku pomohla vyřešit studie z Jeseníků, při níž vědci značili jednotlivé motýly a sledovali, jak daleko okáč horský doletí. Ukázalo se, že motýl nelétá nijak daleko a v žádném případě není ochoten létat zapojeným lesem. Když si uvědomíme, že okáč horský nachází vhodné prostředí na vrcholcích hor, mimo něž jej nečeká nic dobrého, je jeho odpor k přeletům na dlouhé vzdálenosti vcelku pochopitelný.

Velmi podobný, ale mnohem vzácnější je okáč menší, který byl popsán z Jeseníků. Později byly objeveny další horské populace tohoto druhu a dnes jsou jednotlivé izolované populace považovány za endemické poddruhy.

Dnes je dřívější absence horských okáčů v Krkonoších obvykle vysvětlována klimatickými a vegetačními změnami na konci poslední doby ledové. Původně byli zřejmě oba druhy okáčů (horský i sudetský) plošně rozšíření, oteplování koncem doby ledové je ale vytlačilo do nejvyšších partiích hor, kde se udržela tundrová vegetace. Jenže krkonošské vyšší polohy, na rozdíl od Jeseníků, zřejmě pokrývaly zejména rozsáhlé porosty borovice kleče. Tato pro Krkonoše typická dřevina nikdy do Jeseníků nepronikla a její dnešní výskyt zde je druhotný (kleč zde byla vysazena teprve před nedávnou dobou). Pravé bezlesé tundry bylo v Krkonoších zřejmě původně málo, našli bychom ji jen na nejvyšších vrcholcích. To pravděpodobně nestačilo, aby zde okáč přežil plných 10 000 let od posledního zalednění. Až pastevecká kolonizace v pozdním středověku, během níž klečové porosty uvolnily místo loukám, vytvořila prostor, v němž se okáči horskému tak dobře daří. Je vcelku zajímavé, že se nikdo nepokusil experiment motýlího výsadku zopakovat i s okáčem sudetským. Snad že se jedná o mnohem vzácnější druh…

.

Okáč rudopásný a černohnědý -  obyvatelé horských lesů

Lesní okáči r. Erebia jsou s rozevřenými křídly k nerozeznání. Zde okáč rudopásný z Krkonoš

A jeho dvojník okáč černohnědý, který je v našich horách celkem běžný

Tito dva okáči jsou téměř dvakrát větší nežli předcházející druhy. Těžištěm jejich výskytu jsou paseky a světliny v horských smrčinách, odkud vystupují do pásma kleče a vysokohorských luk. Přestože obývají shodná stanoviště, využívají je poněkud jinak. Zatímco okáč rudopásný (Erebia euryale) se vyskytuje při hranici lesa a níže jej zastihneme hlavně na loukách, okáč černohnědý (Erebia ligea) je typickým druhem průseků a světlin, kterými sestupuje i do nižších poloh. Okáč černohnědý je mnohem rozšířenější a obývá všechny naše hory, vzácnějšího okáče rudopásného najdeme jen v našich nejvyšších pohořích.

Okáč rudopásný – Erebia euryale , Krkonoše- Obří důl, 27.7.2012

Okáč černohnědý – Erebia ligea , Karlow, 20.7.2013

.

Okáč rosíčkový a kluběnkový – výjimky potvrzující pravidlo

Jen dva druhy okáčů r. Erebia se dokázaly adaptovat na vyšší teploty a sestoupily z hor na lesostepi a louky do nižších poloh. Oba druhy byly u nás rozšířené na většině území, nicméně v nedávné minulosti prodělaly velký ústup. Lépe je na tom okáč rosíčkový (Erebia medusa), který místy na květnatých loukách vytváří poměrně početné populace. I když vyhynul na většině území východních Čech, na polské straně Kladského pomezí (např. Orlické hory, Gory Stolowe…) je místy okáč rosíčkový ještě poměrně hojným druhem. Mnohem hůř je na tom podobný okáč kluběnkový (Erebia aethiops), který je vázán na pestrou mozaiku lesostepí, drobných extenzivních louček a pastvin. Většina těchto stanovišť z naší krajiny vymizela a s nimi i tento krásný motýl, který má dnes poslední prosperující populace jen v několika málo rezervacích. Motýl rychle mizí v téměř celé Evropě, je přísně chráněn a o rezervace, kde přežívá, je pečováno tak, aby se alespoň tam udržel. Okáč kluběnkový je totiž dnes považován za klasický deštníkový druh, kdy při zajištění správného managementu lze současně ochránit celou řadu dalších ohrožených druhů hmyzu.

Vzácný a rychle mizející okáč kluběnkový

A jeho dvojník – okáč rosíčkový, který je mnohem běžnější

literatura: V článku jsou použity doslovné citace z časopisu Krkonoše 6/2012, Naši velehorští okáči

 

Zanechte vlastní komentář:

× dva = dvanáct