krajinou a přírodou východních Čech

Každý, kdo se vydá do postranních soutěsek Vlčí rokle, si musí všimnout, že zdejší cesty jsou často zpevněny pískovcovými kameny. Některé úseky cest byly vydlážděny snad již během 18. století a jiné jsou možná ještě starší. Lesní cesty, které umožňovaly dopravu dřeva i z výše položených partií skal, byly budovány i během 19. a 20. století, naposledy v době druhé světové války.

Dlើděná německá cesta nad Vlčí roklí

Nejstarší cesty se dnes rozpadají

Mladší úseky budované odlišnou technologií zatím drží

Za války vzniklo na území s převahou německy mluvícího obyvatelstva mnoho lágrů pro vojáky zajaté během Blitzkriegu. Německé ekonomice silně chyběli muži bojující na frontě, a tak pokud to možnosti dovolovaly, byli zajatci užíváni jako pracovní síla. Nacistické úřady se z pochopitelných důvodů obávaly, že by Češi se spojeneckými vojáky sympatizovali a případným uprchlíkům pomáhali. U sudetských Němců podobné riziko nehrozilo, jejich území bylo v roce 1938 připojeno k říši a zajatecké tábory tu nacisté zakládali stejně jako kdekoliv jinde v Německu. Jeden z mnoha takových pracovně-zajateckých táborů byl zřízen u adršpašské pískovny. Zpočátku tu otročili hlavně vojáci z britské armády, kteří padli do zajetí v prvních letech války. Spojeneckých vojáků tu bylo jen pár desítek a kromě Anglie pocházeli i z Nového Zélandu a Kanady.

Když Hitler zradil svého spojence Stalina a zaútočil na Sovětský svaz, začaly se tábory rychle plnit vojáky Rudé armády. Zajatých Sovětů bylo mnohem více, nacisté na ně nevztahovali ženevské konvence a chovali se k nim hůře než k ostatním zajatců. Adršpašský tábor měl větší kapacitu a byl tedy ponechán pro internaci zajatých rudoarmějců. „Angláni“ byli přesunuti do menšího tábora v nedaleké Bučnici, odkud docházeli pracovat do Teplických skal. Tábor se nacházel v místech dnešního kempu, kde byla před válkou ubikace jednotek Stráže obrany státu, které sloužily na zdejší linii hraničního opevnění. Po nuceném odchodu českých vojáků přeměnili Němci zdejší baráky na pracovní zajatecký tábor.

V dolní části Vlčí rokle zajatí spojenci ve skalách ručně lámali kámen, který sloužil k opravám lesních cest a k budování manipulačních plošin, potřebných při těžbě dřeva. Les pod Střmenem je plný částečně odtěžených skal a v lese dole při Skalním potoce je doposud zřetelná nedokončená cesta s kamennými plošinami. 

Skála připravená k odtěžení

Při lámání kamene se někdy používaly i výbušniny. Ty byly uskladněny v malém skalním trezoru.

Na jedné ze skal tu zůstala po zajatcích zajímavá památka v podobě reliéfu s nápisem BRITISHHP.O.W. s připojenými jmény a odkazy na jednotku a domovinu v Yorkshirském a Lancashirském hrabství. Zkratka P.O.W. (Prisoners of war) je zažité označení válečných zajatců, zdvojené H nejspíše znamená hold („drženi v zajetí“). Podle Petra Hnyka, kterému se podařilo dohledat jejich potomky, většina západních vojáků německé zajetí ve zdraví přežila. Sovětští zajatci z Adršpachu takové štěstí neměli. Opakovaně jsem pod Střmenem ten nápis cíleně hledal a vždy marně. Narazil jsme na něj až později úplně náhodou, když jsem se vracel přes Vlčí rokli ze skal. Tak už to bývá, o to větší radost jsem z objevu měl.

Nejzajímavější památku tu po sobě zanechali spojenečtí zajatci…