Krajinou a přírodou východních Čech » admin

Agrární valy na Sviní hoře

admin — Fri, 05 Jun 2026 13:57:05 +0000

Agrární valy v lese nad Vojtíškovem

Jedním z doposud nedoceněných “high-lightů” české krajiny jsou agrární valy. Mohutné hromady, náspy i zdi z rovnaného kamení jsou typické zejména pro horské oblasti bývalých Sudet. Po staletí snášeli němečtí horalé ze svých pastvin a chudých políček kamení. Někde je pečlivě rovnali do kamenných zdí, které obvykle tvořily hranice plužin a pozemků. Jinde je snášeli na hromady. To bylo obvyklé v zejména případech rozsáhlejších luk a pastvin, jež patřily jednomu majiteli. Rychlejší a snazší by bylo vytvořit větší množství menších hromad kamení. Tak je tomu ovšem jen málokde. Aby se usnadnila seč, a ušetřilo se co nevíce cenné půdy, neváhali horalé snášet kameny na jedno místo i ze značné vzdálenosti. Častější jsou tedy osamocené mohutné hromady, někdy o obvodu desítek metrů a výšce srovnatelné s menším domkem.

Agrární valy znám z mnoha míst, ty nejrozsáhlejší a nejmohutnější jsem viděl ve východní části Bystřických hor v Kladsku a na svazích Sviní hory nad Vojtíškovem. Jak dokládají přiložené fotografie, jsou zdejší valy vskutku monumentální a byly zbudovány s důkladnou německou precizností. Na jiných místech bývají kameny volně navršeny do hromad, nad Vojtíškovem se opěrné zdi valů často vyznačují tím, že jsou svislé, v rozích zalomené do pravých úhlů a větší kameny lícují. Spíše nežli snosy nežádoucího odpadu z polí tak zdejší valy připomínají základy mohutných domů či opěrné zdi horských cest. Tohle můžete vidět jen málokde…

Vojtíškovské valy na lidarovém snímku

Digitální model reliéfu, který byl pořízený metodou leteckého laserového skenování zemského povrchu (tzv. LiDAR), umožňuje z nasnímaného povrchu „odfiltrovat“ vegetaci a ukázat s překvapivou přesností i ty nejmenší nerovnosti. Snímek zachycuje jižní svahy Sviní hory v masivu Kralického Sněžníku. Louky nad horním Vojtíškovem, kde dnes skoro nikdo nežije, z velké části zarostl smrkový les. Až do odsunu Němců šlo o krajinu hustě osídlenou, intenzivně kultivovanou a z větší části odlesněnou. Na snímku jsou dobře vidět hrany teras, zídky a valy naskládané z kamenů. Tam, kde se více páslo, horalé vršili kamení spíše na hromady. Kamenné mohyly i valy, které dnes často najdeme i na naprosto nečekaných místech uprostřed hlubokých lesů, dokládají původní rozsah zemědělské krajiny i nezměrnou dřinu hospodaření v drsných podmínkách sudetských hor.

Krajina nad Vojtíškovem před 70 lety a dnes…

Prolínání leteckých snímků strání nad Vojtíškovem ukazuje proměny sudetské krajiny. Černobílá fotografie pochází z padesátých let z doby krátce po odsunu původních obyvatel, druhý snímek zachycuje dnešní situaci. Zmizel člověk hospodář, ubylo domů a krajina zarostla náletem či byla cíleně zalesněna. Proto je většina zdejších agrárních valů ukryta v remízcích či hluboko v lese.

Louky nad Vojtíškovem. Kdysi se tu i oralo a políčka i pastviny stoupaly po svazích kopce vysoko nad obec.

Podél hranic plužin se táhnou zdi z rovnaných kamenů

V některých zdech jsou i výklenky, sloužící jako úkryt před deštěm

Ty nejrozsáhlejší valy ukrývá les vysoko nad loukami

Dříve tu žili lidé a každý kousek půdy byl nějak obhospodařován. Nic cennějšího, než půdu vyrvanou horám zdejší osadníci neměli. Zkuste si představit tu dřinu, než z kamenů vysbíraných z polí a luk zbudovali takový val…

lidarové snímky - https://ags.cuzk.gov.cz/geoprohlizec

letecké snímky - https://geoportal.cuzk.cz/

U Houkvice

admin — Mon, 27 Apr 2026 19:32:01 +0000

Když jsem se minulý týden zpovídal studentům z redakční rady pro jejich podcast, mluvil jsem i o tomhle webu. A uvědomil jsem si při té příležitosti, že už jsem tu velmi dlouho nic nepublikoval. Omluvou mi budiž psaní knihy, přesto je čas to napravit. Vkládám tedy alespoň pár obrázků z výletu do týnišťského polesí.

Zdejší štěrkopísky dnes porůstají nekonečné borové monokultury. Koncem barokních dob před racionalizací a intenzifikací lesnictví tu ale převažovaly výmladkové lesy a rozvolněné doubravy silně ovlivněné lesní pastvou. Pařezinové hospodaření a výmladkové lesy beze stop zmizely, ale na pastevní doubravy tu upomíná několik desítek nádherných věkovitých dubů, které patří k těm nejstarším stromům našeho regionu. Dnes jsou obklopeny vzrostlým lesem, ale jejich pravidelné koruny dokládají, že původně rostly ve velmi prosvětleném lese či jako solitéry na volném prostranství. Že se tu tyhle staleté duby dochovaly v takovém počtu, je dáno tím, že zdejší polesí sloužilo dlouhou dobu jako jedna z největších obor východních Čech.

Zdejší honitbu založil v roce 1770 hrabě Filip ze Šternberka a její původní výměra činila přes 2000 ha. Obora zahrnovala prakticky celé polesí od Třebechovic přes Týniště až k Častolovicím. Intenzivní pastva zvěře bránila odrůstání semenáčků a zformovala zdejší porosty do podoby prosvětlených řídkých lesů, jimž dominovaly mohutné duby. Nežli běžný les tak připomínaly zdejší doubravy spíše anglický lesopark či krajinu nikoliv nepodobnou africké savaně. Protože zdejší lesy neplnily primárně hospodářskou funkci a nesloužily k produkci dřeva, měly stromy dost času i prostoru na to, aby dorostly do monumentálních rozměrů.

Kolem roku 1830 byla plocha obory zmenšena a dnes je oplocena jen malá část lesa v Bědovické oboře. Hodnotu krásných starých stromů si majitelé panství naštěstí uvědomovali a mohutné duby zůstaly chráněny i po zrušení obory. Hospodářský les založený v prostoru bývalé obory byl opakovaně smýcen a znovuvysazen, staleté duby ukryté hluboko uvnitř vzrostlého lesa stále stojí na svém místě. Nejvíce se jich nachází v okolí rybníků u Houkvice, kde byla v roce 1954 zřízena stejnojmenná přírodní rezervace. Již za první republiky zde bylo přes 30 starých památných stromů pod ochranou tehdejšího majitele polesí hraběte Leopolda Sternberga. Soupis ani přesné rozmístění těchto stromů nemáme k dispozici, přesto je zřejmé, že většina dubů zůstala zachována až do současnosti. Ten nejmohutnější dub je vyznačen na mapách, jeho kmen má v obvodu kolem deseti metrů a je chráněn dřevěným zábradlím. Stáří dubu je odhadováno na pět set let. Není v naší zemi mnoho podobných stromů! Další srovnatelné duby jsou ukryty v okolním lese. Okrajem bývalé obory vede trať a několik mohutných stromů lze zahlédnout i z projíždějícího vlaku. Je zřejmé, že se život většiny těchto památných dubů blíží ke konci; z prosychajících korun se odlamují větve srovnatelné s kmeny okolních stromů. Stáří těchto dubů těžko odhadnout, ale i jejich věk se bude počítat na staletí. Úctyhodného stáří i rozměrů tu dosahují i některé zdejší buky a borovice.

Zdejší polesí je zajímavé i svojí vzácnou květenou. V mokřadech u Houkvice roste ďáblík bahenní a masožravka bublinatka jižní. Ještě nedávno se zde vyskytovala i nenápadná a vzácná mokřadní orchidej hlízovec Loeselův a snad i měkkyně bahenní. Oba druhy jsou na lokalitě již mnoho let nezvěstné, dnes patří k našim nejvzácnějším orchidejím a jsou bezprostředně ohroženy vyhynutím. O něco lépe dopadla naše nejhezčí orchidej střevíčník pantoflíček. Při východním okraji bývalé obory se udržela jeho „nejbohatší“ východočeská populace. K ochraně druhu tu byla vyhlášena rezervace a lesní hospodaření by mělo probíhat tak, aby se zde druhu dařilo. Jestli tomu tak skutečně je, nejsem schopen posoudit. Většina trsů je starších, mladé rostliny jsem nenašel a zdá se, že tu střevíčník podobně jako dalších lokalitách v podstatě dožívá. Před patnácti lety jsme v ČSOP mapovali výskyt střevíčníku na téměř deseti lokalitách v Podorličí a Podkrkonoší. Polovina z nich dnes již neexistuje. Na vině je nevhodné lesní hospodaření a dlouhá jarní sucha. Například na nedalekém Halíně dožívají dvě poslední sterilní rostliny.

Kdysi se tu vyskytovaly vzácné mokřadní orchideje – měkkyně bahenní a hlízovec Loeselův. foto měkkyně - commons.wikimedia

Ze vzácnějších druhů rostou v mokřadech u Houkvice hlavně ďáblíky a bublinatky

A nedaleko Houkvice vykvétá několik desítek střevíčníků

Tím nejzajímavějším jsou ovšem zdejší věkovité stromy. Normálně selfíčka nefotím, ale monumentálnost těch stromů vynikne jen ve srovnání s měřítkem lidské postavy…

Mapa zdejších lesních porostů s vyznačenou polohou památných dubů. Udělejte si sem výlet, stojí to za to…

Karpaty – pozvánka

admin — Mon, 02 Mar 2026 17:28:32 +0000

Tak v pátek v hospodě na Borový, tahle přednáška asi už naposledy…

Expedice Rumunsko

admin — Wed, 14 Jan 2026 15:15:50 +0000

Již patnáct let organizuje gymnázium pro studenty dobrodružné výpravy do rumunských Karpat. Během těchto školních expedic jsme poznali velkou část tohoto krásného pohoří. O našich zážitcích pohovořím, fotografie a krátký film promítnu. Přijďte, bude to vtipné a poučné! Ve čtvrtek 15.1. v 18:00 v aule náchodského gymnázia. vstup zdarma Jan Ježek

O kladských kazatelnách

admin — Wed, 03 Dec 2025 14:34:47 +0000

Jen málokde proběhla po konci třicetileté války rekatolizace tak rychle a úspěšně jako v Kladsku. Vzhledem k tomu, že šlo o poslední a nejdéle vzdorující baštu protestantských stavů, je to svým způsobem překvapivé. Stejně snadno jako se tu před sto lety luteránství uchytilo, teď vymizelo. Již koncem 17. století bylo celé Kladsko opět katolické a tuto víru si kladští Němci k značné nelibosti Fridricha II. Velikého podrželi i poté, co bylo hrabství připojeno k protestantskému Prusku. Ani v Čechách, kde byl Jan z Nepomuku tím nejoblíbenějším světcem, nenajdeme tolik jeho soch, jako zde v krajině Kladské kotliny. Protože byla rekatolizace spojena s nástupem baroka a žádná jiná éra neovlivnila zdejší krajinu tolik, hovoří někteří historici právem o Kladsku jako o barokní Boží zemi.

Kladské baroko – Černá brána se svatým Františkem Xaverským, Ignácem z Loyoly a Františkem Borgiou.

Detaily barokních sousoší z kladského mostu, mariánského sloupu v Bystřici a výzdoby fary v Rožance

Mariánský sloup v Radkově

Pieta z Nové Bystřice

Tak jako kladští Němci jsou v katolické víře pevní i Poláci. Kříže v “Boží krajině kladské” zdobí pentle a kytice

Stejně jako v Čechách byl i v Kladsku mimořádně silný kult sv. Jana z Nepomuku.

Sv. Jan z Nové Kladské Vsi, Střední Stěnavy a Březové

Živá víra se tu demonstruje i patřičnou péči o sakrální památky (Chocieszów, Gorzuchów a Radków)

Staré sochy svatých v novém polském provedení mě nepřestávají fascinovat (Lubavka, Piszkowice a Nová Kladská Ves)

Barokní sakrální umění se v Kladském hrabství, obklopeném věncem hor, vyznačovalo několika lokálními zvláštnostmi. Ve zdejších svatostáncích se například často objevují motivy spojené s mořem a rybolovem. Skvostnou ukázku odkazující na tyto biblické obrazy představují dvě unikátní kazatelny, které během barokní přestavby ozdobily stejnojmenné Kostely sv. Petra a Pavla v Božkově a Dušnikách.

Barokní kazatelny z Dušnik a Božkova s neobvyklými mořskými motivy

Kazatelna v Božkově má podobu rybářské lodi na rozbouřeném moři se třemi postavami na palubě. Kormidlo drží pevně v rukou patron kostela sv. Petr a přes okraj lodi vytahují síť z vody dva apoštolové – rybáři. Jde o metaforu symbolizující církev jako bezpečné útočiště v neklidných dobách. Povolání rybářů dostává nový význam a stává se zobrazením misijní činnosti. Apoštolové (a jejich následovníci) řídí církev a vrhají sítě do “moře světa”, aby shromáždili co nejvíce lidí a zachránili je pro Boha. Stejně jako rybaření vyžaduje i šíření evangelia a získávání věřících trpělivost, námahu a vytrvalost. Nad lodí je rozvinutá plachta s erbem rodiny von Götzen, tehdejších majitelů panství. Unikátní dřevořezbu zhotovil někdy počátkem 18. století neznámý autor.

Detail kazatelny v Božkově

Neméně podivuhodná je i kazatelna z nedalekých Dušníků, odkazující na biblický příběh o Jonášovi. Kněz tu k věřícím promlouvá z doširoka otevřené ozubené tlamy mohutné velryby. Pod tlamou a na ploutvích jsou jemné dřevořezby svatých a andílků, sloupec vody tryskající z nozder velryby nese další svaté a kající se hříšníky. Na samém vrcholu vodotrysku stojí postava Ježíše. Kazatelna byla zhotovena kolem roku 1730 a jejím autorem je pravděpodobně Michael Kössler.

Leviatan z polských Dušnik

Ohledně umění, spíše než baroko, oslovuje mě obvykle gotika či renesance. Zde to neplatí, ta díla jsou vskutku nádherná. V Dušnikách a zejména v Božkově je toho k vidění mnohem více, ale o tom až někdy příště, nejspíše v 3. dílu Knihy o Kladském pomezí…

Redaktor A. Sułek moderuje rozhlasový přenos koncertu z kostela svatého Petra a Pavla během 62. Mezinárodního Chopenova festivalu. Foto převzato z https://polska-org.pl

Pozvánka NMnM 23.10.

admin — Tue, 21 Oct 2025 10:52:03 +0000

Ve čtvrtek budu promítat a předčítat v novoměstské knihovně…

Srdečně zvu všechny…

Jak bude po smrti

admin — Tue, 07 Oct 2025 19:18:03 +0000

Jak bude po smrti v představách středověkého člověka. Poslední soud, vážení lidské viny, mrtví vstávají z hrobů, peklo a Vykupitel. Skvostné gotické fresky neznámého umělce v kostele sv. Kříže v Javorníku…

Pohlův kříž

admin — Thu, 02 Oct 2025 16:19:58 +0000

Jsou desítky takových obcí v severních Sudetech. Celé vesnice pohltil les, zůstalo jen pár stavení při cestě pod kopci. Za polním úvozem v lese rozlámaný kříž Antona Pohla. Kdysi stával na lukách před jeho výstavným statkem. Z domů i chlévů zbyly jen základy, přístupová cesta je již neznatelná, vše zarůstá mlázím a kopřivami. „Hleďte, vy vykoupené Děti lidské, Ať je břemeno Viny z vašich hříchů jakkoli zlé, Neste s Ježíšem svá utrpení, Nebojte se křížů na cestě životem!“ hlásá německý nápis na kříži psaný švabachem. Další ruiny hluboko v lese nahoře ve stráni. Ty nejmohutnější prý patří stavení s pecí, kde se pekl chléb pro celou vesnici. Čechřice, náprstníky, jirnice a další léčivky na lesních světlinách dosvědčují, že tu před sto lety v potu tváře hospodařili lidé. Není to tak dávno…

O ďáblových prstech a penisu nestoudném

admin — Sun, 28 Sep 2025 06:40:55 +0000

Ano, titulek článku zní strašidelně, ale nebojte se, bude to o houbách!

Květnatec Archereův a Hadovka smrdutá – houby přezdívané “ďáblovy prsty a penis nestoudný”

Jen dva prapodivné zástupce exotické čeledi Phallaceae lze běžně potkat v naší přírodě. Je to škoda. Ať již Boží stvoření či potomci vzešlí z obcování Přírodního výběru s Matkou přírodou, jde vpravdě o podivuhodné příslušníky tajemné říše hub. Již samotné vědecké jméno, které by v doslovném překladu znělo „pyjovité“, dává tušit, v čem je vzhled plodnic těchto podivuhodných hub výjimečný. Čeští obrozenci odpovědní za tuzemskou nomenklaturu byli mnohem prudérnější nežli Carl Linné, a tak je tato čeleď v češtině označována jako houby hadovkovité. Všichni zástupci této čeledi se vyznačují tím, že jejich spory nešíří vítr, nýbrž mouchy a další zástupci hmyzu. Tito jsou přitahováni strašlivým zápachem. I člověk, savec snad s nejméně vyvinutým čichem, je schopen tyto houby olfactoricky detekovat na vzdálenost mnoha metrů. Zatímco někteří zástupci imitují výkaly (typicky např. hadovky, po kterých je celá čeleď nazvána), jiní se vyznačují rudou barvou a „napodobují“ hnijící maso mršin. Všechny druhy těchto hub jsou silně saprofytní – jejich mycelium porůstá hnijící dřevo či podobnou organickou hmotu, jejímž rozkladem se houba živí. Za vhodných podmínek (dostatek živin, vlhko) vytvoří houba na konci vláken plodnice. Ty mají nejdříve charakter velkých „vajec“, uvnitř kterých jsou již založeny všechny části nadzemní plodnice. Svrchní vrstvu pod obalem tvoří lepkavý sliz, pod nímž dozrávají výtrusy. Střed vejce tvoří budoucí třeň („noha“) plodnice či jiné analogické struktury nesoucí sliz s výtrusy. Při dozrání prorazí vnitřní struktury vnější obal a nabídnou hmyzu své výtrusy. Plodnice jsou efemerní, obvykle nepřetrvají déle než jeden až dva dny. Jejich rozvinutí či růst probíhá i na houby podivuhodnou rychlostí – u hadovek za ideálních podmínek povyroste třeň každou minutu až o půl centimetru. Plně vyvinutá plodnice se tedy může vytvořit během půl hodiny.

Hadovka smrdutá – plodnice a mycelium prorůstající hnijícím dřevem

Podélný a příčný řez “vejcem” se zformovanou plodnicí hadovky

Různé fáze vývoje plodnice hadovky. Její dozrání může proběhnout během jediného dne…

Prvním naším druhem je běžná hadovka smrdutá, jíž se kvůli jejímu nezaměnitelnému vzhledu Linné nebál přiřadit vědecké jméno Phallus impudicus čili v doslovném překladu „ztopořený penis nestoudný“. I v jiných jazycích mívají různé hadovky zajímavá jména, např. „dogs stinkhorns“. Pro svůj falický vzhled byly těmto houbám připisovány afrodiziakální účinky. V Německu a ve Francii se prý mladé plodnice konzumují a nakládají se do kyselých nálevů. Druh je to hojný, ovšem jeho výskyt je dosti nevyzpytatelný. Plodnice se obvykle vyskytují hromadně, po vyčerpání živin ale houba může na dané lokalitě zcela vymizet. Vzpomínám si, že jsme se jako děti vejci hadovek jednou při sběru hub koulovali, přičemž každý zásah znamenal strašlivou smradlavou katastrofu…

Rostoucí plodnice s kloboukem pokrytým tmavě zeleným, odporně páchnoucím slizem s výtrusy.

Plně zralou plodnici s dutým třeněm lze z “puklého” vejce snadno vyjmout

U starších plodnic lze po odstranění slizu s výtrusy (déšť, hmyz) pozorovat voštiny na povrchu klobouku

Druhým zástupcem je květnatec Archerův (Clathrus archeri). V angličtině bývá tato houba označována jako „devils fingers, dead man’s fingers či octopus stinkhorn“. Po dozrání se z vajíčka vyklubou červená ramena, připomínající krvavé prsty či chapadla chobotnice. Rozevřená do všech stran mohou připomínat zvláštní pekelnou květinu. Vizuální i čichové mimikry s hnijícím masem jsou dokonalé…

Rozvíjející se plodnice květnatce Archerova

Plně zralá plodnice imituje vzhledem i zápachem hnijící maso. Černé kapky slizu obsahují výtrusy.

Zralá plodnice květnace se rozpadá již během druhého dne…

Na první pohled je zřejmé, že v naší přírodě jde o neobvyklý exotický prvek. Druh pocházející z Austrálie a Nového Zélandu byl na evropském kontinentu zaznamenán poprvé během 1. světové války v okolí míst spojených s námořní a říční dopravou (Marseille, Vogézy). Pravděpodobně se sem dostal s ovčí vlnou, i další ohniska jeho výskytu údajně nějak souvisela s jejím zpracováním. Po 2. světové válce se druh začal šířit do okolních zemí (Německo, Švýcarsko, Rakousko). U nás byl poprvé nalezen v r. 1962 v Chobotě u Hrbova v jižních Čechách a v r. 1963 u Mariánských Lázní. Jde spíše o teplomilný druh, který dnes zřejmě i v souvislosti s klimatickou změnou prodělává expanzi a někdy je již označován jako druh invazní. Květnatec roste i mimo les na tlejících dřevních zbytcích, a protože se houba se často šíří s mulčem i dřevní štěpkou, je běžně nalézána i na zahradách a v parcích. Stejně jako hadovky se obvykle na místě objeví jen na pár dní několik sezón za sebou, pak vymizí. Pokud se ale někde „krvavé prsty mrtvého muže“ rozvinou, pozornosti pro svůj extravagantní vzhled houba neujde. Já jsem jí poprvé pozoroval před dvaceti lety v Krkonoších a Orlických horách na horských smilkových loukách – pro „teplomilnou“ houbu dosti neobvyklé stanoviště. Poslední roky byl její výskyt opakovaně zaznamenán mj. kolem České Čermné, odkud pocházejí fotografie. Když jsem tam květnatec na několika místech našel, měl jsem radost. Efemerní plodnice květnatce jsou pro mě stále raritou a přírodní zajímavostí prvního řádu…

použitá literatura: https://www.myko.cz/myko-atlas/Phallaceae/

Svatý Jiří ze Stolína

admin — Fri, 12 Sep 2025 18:53:50 +0000

Mám velkou slabost pro svérázná umělecká díla zhotovená lokálními samouky. Ať obrazy či sochy, jde často o vysloveně půvabné památky. Zatímco barokní kříže či sochy Jana Nepomuckého z dílen zkušených sochařů jsou jedna jako druhá a od sebe navzájem k nerozeznání, obvykle o něco mladší výtvory místních lidových umělců bývají osobité a nesou nezaměnitelnou pečeť svého zhotovitele. Jedna z nejhezčích takových drobných památek stojí na návsi ve Stolíně u Červeného Kostelce. Jde o kříž s Kristem na jehož podstavci jsou v postranních nikách zobrazeni Sv. Jiří v boji s drakem a Sv. Jan z Nepomuku. V čelní nice je zpodobněna nejspíše Sv. Ludmila, alespoň se tak zdá podle „smyčky“ kolem krku. Všechny postavy jsou mile naivní a zejména Sv. Jiří na trpasličím poníkovi vzpínajícím se nad drakem, jenž připomíná salamandra, působí jako dílo dvanáctiletého dítěte z výtvarného kroužku ZUŠ. Pod mučednicí je nápis oznamující, že „Tato statue vyzdwižena jest ke cti a chwale Boží nákladem obce Stolínské 1824“. I když se toto svérázné dílo po odevzdání nejspíše nesetkalo s všeobecným nadšením místních, troufám si tvrdit, že se to Stolínským vydařilo a obec získala jednu z nejhezčích památek široko daleko…

PS. Kdyby mi někdo z místních dal vědět, kdo byl zhotovitelem této krásné památky, budu mu vděčen…