Smil písečný – Helichrysum arenarium

Smil písečný – Helichrysum arenarium. Ještě v polovině 20. století šlo o relativně rozšířenou rostlinu suchých písčitých stanovišť. Zřejmě to ovšem nepotrvá dlouho a tahle zvláštní a krásná kytka na našem území zcela vyhyne. Vědecký název – Helichrysum je odvozen z řečtiny a do češtiny jej lze přeložit jako „zlaté slunce“ (helios = „slunce“ + chrysos = „zlato“). Jméno odkazuje na zlatavě žlutou barvu květenství, která nevymizí ani po usušení. Proto byl smil (stejně jako blízce příbuzné slaměnky) v minulosti s oblibou užíván jako dekorativní květina. Ve všech slovanských jazycích je rostlina označována podobně jako v češtině – smil. Toto označení je tedy starobylé a nejspíše souvisí s tím, že květy působí „usmívavě“, „jásavě a přívětivě“ (podobně jako úsměv). Pro svůj celkový habitus, dekorativní funkci a vazbu na suchá stanoviště, je smil též někdy přiléhavě nazýván písečná protěž.

V minulosti byl ústup smilu zapříčiněn zejména zánikem jejího biotopu. Obnažené písčiny a další podobná „vysychavá“ stanoviště s rozvolněnou vegetací z naší krajiny téměř vymizela. Může za to zalesňování, vymizení extenzivní pastvy, rekultivace opuštěných lomů i intenzifikace zemědělství.

Typickým stanovištěm smilu jsou opuštěné pískovny, obnažené písčin, přesypy a další podobná místa, kterých je v naší krajině málo. Zde bývalá pískovna Marokánka u HK. Místo bylo z části ponecháno přirozené sukcesi a slouží k rekreačním účelům i jako refugium mnoha ohrožených druhů…

Mapa výskytu smilu v ČR dokládá jeho rychlý ústup. Po roce 2000 sice byly díky intenzivnímu průzkumu nalezeny nové mikropopulace, ale až bude mapa aktualizována pro stávající desetiletí, zůstane tu jen několik posledních bodů…

Ve východních Čechách jsou momentálně známé pouze tři místa, kde lze smil spatřit. Na všech lokalitách rostou jen velmi slabé populace čítající několik posledních živořících rostlin. Jde o suchý úhor na Slezském Předměstí, kde rostlinky obvykle kvůli časté seči ani nevykvetou. Druhou lokalitou je opuštěný lom na Špičáku v Orlických horách. Smil zde roste na kamenité ploše druhé etáže, kde na vysychajícím štěrkovém substrátu bez půdního pokryvu je sukcese řídké vegetace tak pomalá, že se tu konkurenčně málo zdatný smil udržel. Bohužel je v jeho těsné blízkosti nové ohniště a rostliny rozšířené na ploše několika málo metrů trpí sešlapáváním. Poslední lokalita je velmi zajímavá. Jde o nevýrazný jižně orientovaný svah nad obcí Rašovice u Týniště nad Orlicí. Vysychavé stanoviště s chudou půdou se nehodí k pěstování obilí, místo tedy dlouhodobě slouží jako pastvina či „nízkoprodukční louka“. V řídké vegetaci nedominují traviny, ale jestřábník chlupáček, jetel rolní a další suchomilné luční rostliny. Na několika místech tu lze koncem léta doposud nalézt i kvetoucí smil, jehož žlutavá květenství, nikoliv nepodobná malým sluníčkům, svítí nad řídkou nízkou vegetací.

Na leteckém snímku lokality smilu z Olešnice – Rašovice je zřejmé, že jde o suchou pastvinu s rozvolněnou vegetací (viz šedá barva)

Ve vegetaci na lokalitě převažuje suchomilný jetel rolní

Místy tvoří souvislý porost přízemní růžice jestřábníku chlupáčku. V takovém rozsahu jsem ještě nikde nic podobného neviděl. Bojím se, aby tu louku někdo nepřeoral a nezatravnil nějakou vysokoprodukční směsí. Zemědělci to běžně kvůli zvýšení výnosu dělají, říká se tomu obnova trvalých travních porostů a je to jeden z hlavních důvodů, proč z krajiny mizí hezké květnaté louky…

Smil v porostu jetelu rolního

Na lokalitě přežívá do deseti rostlin. Fotografoval jsem je zrcadlovkou i mobilem (iphone 12 pro). Výsledek mě překvapil, mobilovky jsou srovnatelné se zrcadlovkou (viz foto, vlevo mobil), která měla navíc velký problém s vyvážením bílé. To je pro fotografování některých žlutě kvetoucích rostlin typické. Každý, kdo někdy zkoušel vyfotit třeba tařici skalní, ví, o čem mluvím…

Opuštěný lom na Špičáku v Orlických horách. Jedna ze 3 posledních východočeských lokalit smilu.

Z okrajové hrany stěny lomu jsou daleké výhledy do krajiny Podorličí. Smil roste na plošině prostřední etáže.

I zde přežívá pár posledních rostlinek

které bohužel trpí sešlapem…

Podobný osud jako smil čeká nejspíše i další zajímavý druh naší flóry a to kociánek dvoudomý - Antennaria dioica. Rodové jméno “Antennaria” pochází z latinského slova “antenna”, což znamená tykadla, a odkazuje na charakteristický vzhled chlupatých listenů kolem květů, které připomínají tykadla hmyzu. České pojmenování kociánek má úplně jinou etymologii a je prý odvozeno od podoby květů, které se podobají kočičím tlapkám, případně od chlupatých listů, připomínající kočičí vousy. Druhové jméno dioica znamená česky “dvoudomý”. Takto jsou označovány rostliny s odděleným pohlavím – viz např. všeobecně známa kopřiva. Samičí rostliny kociánku mají obvykle květy nachové, niťovité, s vyčnívající bliznou.  Samčí rostliny kvetou téměř vždy bílé, s trubkovitou korunou s vyvinutými prašníky.

Kociánek dvoudomý – Antennaria dioica, Náchod – Březinka

I tato „suchomilná“ rostlinka je ohrožena ztrátou vhodných stanovišť a změnami v obhospodařování krajiny. Konkrétně se jedná o úbytek a degradaci lesních lemů, pasek, pastvin a vřesovišť. Někde je na vině upuštění od pastvy, jinde se naopak podmínky zhoršily zintenzivněním zemědělské nebo lesnické produkce. Negativně se mohou projevovat imise, které potlačují mykorhizní houby. Vlákna těchto hub jsou ve spojení s kořeny klíčící rostliny a v první fázi jeho růstu hrají klíčovou roli. I kociánek je rostlinou konkurenčně slabou a potřebuje volné plošky bez vegetace, na nichž může klíčit a rozrůstat se.

Mapa výskytu kociánku ukazuje jeho rychlý ústup z naší krajiny. I zde chybí aktualizace za poslední desetiletí, kdy se jeho vymírání zrychlilo.

Posledním místem východních Čech, kde kociánek doposud přežívá, je přírodní památka Březinka u Náchoda. Jde o malou plošku na okraji skalního útesu v borovém lese při česko-polské hranici. Druh  zde poslední roky relativně prosperuje a rozrůstá se do stran. Kociánek se tu doposud množil pouze vegetativně z oddenků. V letošním roce na jedné z lodyh poprvé vykvetla červená samičí květenství – viz foto. Zdá se, že dvoudomost kociánku může být (nejenom v tomto případě) limitujícím faktorem jeho rozmnožování. Pokud jsou všechny zdejší rostliny svými klony (což je pravděpodobné), rostou na místě pouze samičí rostliny. I kdyby vykvetly všechny rostliny, zůstanou jejich květy sterilní a semena plodit nebudou – k tomu by bylo třeba pylu z květů samčích rostlinek. Mnoho rostlin má pro podobné situace různé „evoluční pojistky“ a pokud neproběhne opylení, mohou jejich semena dozrávat i bez opylení z neoplozených vajíček. Kociánek k nim bohužel nepatří. Opylení nepředstavovalo pro relativně běžný druh problém, vždy se v blízkosti vyskytovaly rostliny obou pohlaví. Zdejší samičí rostlinky jsou ale posledním reliktem kdysi početné a prosperující populace a podobně jako slavný rod východočeských šlechticů Pernštejnů jsou nejspíše odsouzeny k vymření „po přeslici“.

Skalní výchozy červeného permo-karbonského slepence jsou poslední lokalitou tohoto druhu ve východních Čechách

Rostliny se zde množí pouze vegetativně – klonálně a jsou pravděpodobně pouze samičího pohlaví.

Ačkoliv ústup kociánku i smilu probíhá enormní rychlostí, jsou oba druhy doposud vedeny v  kategorii silně ohrožených druhů v červeném seznamu (C2). Je dost možné, že než dojde k jejich zařazení mezi kriticky ohrožené rostliny, na našem území vyhynou…

literatura:

Zdeněk Vaněček, Minulost a současnost smilu písečného (Helichrysum arenarium) v České republice, Magisterská diplomová práce,  dostupné on-line:

https://botanika.prf.jcu.cz/thesis/pdf/VanecekZ_Mgr08.pdf

https://ziva.avcr.cz/files/ziva/pdf/o-kocianku-dvoudomem-rostline-roku-2023.pdf

mapy převzaty z nálezové databáze NDOP

Tořič včelonosný - Ophrys apifera, PP Na Plachtě, 20.6.2025

Tořič včelonosný – Ophrys apifera, PP Na Plachtě, 20.6.2025

O rozmanitých a často velmi bizarních ekologických adaptací orchidejí byly sepsány desítky vědeckých prací i populárně naučných článků, ostatně i já jsem zde nejeden článek na toto téma publikoval. Níže tedy jen stručně k strategiím opylení s přihlédnutím k tořičům. Orchideje představují vývojově mladou a evolučně doposud „nestabilizovanou“ skupinu rostlin. Variabilita a diverzita této rostlinné čeledi nemá v rostlinné říši obdoby. Mnoho taxonů orchidejí se vyznačuje mimořádnou tendencí k vzniku nových znaků prostřednictvím změn DNA. Nově vzniklé „druhy“ pak nemají vytvořené dostatečně silné genetické bariéry zabraňující mezidruhovému opylení. Dokonce i na území Evropy, botanicky nejlépe prostudovaného kontinentu, jsou tak neustále popisovány nové hybridní druhy orchidejí, vzniklé „vykřížením“ různých rodičovských druhů. Evoluce orchidejí je urychlována i „individuální specializací“ jednotlivých druhů na konkrétní druhy opylovačů. Orchideje a jejich opylovači se často vzájemně spřaženým vývojem („koevolucí“) ovlivnily do té míry, že to vedlo ke vzniku podivuhodných a bizarních adaptivních znaků, jaké u jiných rostlin najdeme spíše jen výjimečně.

Hybridizační schéma našich vstavačů (Procházka 1983)

Slavný  a notoricky známý je příběh „Darwinovy orchideje“.  V roce 1798 nalezl v lesích ostrova Madagaskar francouzský botanik Louis-Marie Aubert du Petit-Thouars podivuhodnou orchidej s obrovskými bílými květy, kterou pojmenoval Angraecum sesquipedale. V zadní části květů tohoto druhu vyrůstá ostruha dlouhá přes 30 cm, na jejímž konci je malé množství sladkého nektaru. To zaujalo Charlese Darwina, který prozíravě považoval orchideje za modelové organismy, u nichž lze „v přímém přenosu“ pozorovat zákonitosti evoluce. Darwin měl k dispozici rozsáhlé skleníky, ve kterých studoval různé exotické druhy rostlin, z nichž ho zaujaly zejména masožravky a právě orchideje. Mimo jiné zde experimentoval i s jejich opylením. Na základě svých poznatků vyslovil hypotézu, že se neobvyklé květy orchidejí vyvinuly společně s různými druhy hmyzu, které zajišťují jejich opylení. Podle Darwina je pro orchidej důležité, aby se její opylovač co nejtěsněji otíral o bliznu pestíku. Toho dosáhne prodloužením ostruhy. Pro opylovače je naopak důležité, aby se co nejsnáze dostal k nektaru. To vede zákonitě k tomu, že přírodní výběr selektuje opylovače s co nejdelším sosákem. Vzniká začarovaný kruh, orchideji se prodlužuje ostruha a opylovači sosák. Svá pozorování shrnul v roce 1862 v knize nazvané O rozličných způsobech, jimiž hmyz opyluje britské i cizozemské orchideje. V této knize předpověděl, že na Madagaskaru musí žít dosud vědecky nepopsaný druh nočního motýla, jemuž délka jeho sosáku umožňuje sání nektaru z ostruhy orchideje Angraecum sesquipedale a jenž je jejím výlučným opylovačem. Šlo o dosti odvážné tvrzení, těžko si představit motýla se sosákem dlouhým jako lidské předloktí.

Wallaceovo zobrazení Darwinovy orchideje a jejího předpovězeného opylovače, orchidej Angraecum sesquipedale a lišaj Xanthopan morgani praedicta (obr. a foto – https://commons.wikimedia.org/)

Dvacet po Darwinově smrti byl na Madagaskaru skutečně objeven lišaj Xanthopan morgani, který dostal druhé druhové jméno praedicta (praedictus = předpověděný). Délka sosáku tohoto motýla odpovídá délce ostruhy Angraecum sesquipedale a motýl jako jediný dosáhne k sladkému nektaru. Ve své knize Darwin rovněž napsal, že taková míra specializace na jednoho opylovače představuje pro orchidej značné riziko. Vymizí-li z jakéhokoliv důvodu opylovač, vyhyne i Angraecum. I tato předpověď se dnes bohužel vyplňuje. Postupující odlesňování ostrova vede k úbytku dřevin rodu Artabotrys, živných rostlin housenek lišaje. Motýl se tak stává stále vzácnějším a v posledních létech bývá v přírodě opyleno jen přibližně jediné procento orchidejí. Přitom v roce 1943 dozrávala semena na většině nalezených rostlin.

Orchidej Angraecum sesquipedale a její výhradní opylovač lišaj Xanthopan morgani praedicta…                    (foto – https://commons.wikimedia.org/)

V naší přírodě jsou podobně opyleny orchideje rodu vemeník (Platanthera)

Snad ještě více, nežli omamně vonící bíle kvetoucí orchideje s dlouhou ostruhou, jež jsou opyleny nočními motýli (bílá barva denní hmyz neláká), fascinovaly Darwina tořiče (r. Ophrys). Nelze se divit. Vzácné orchideje, jejichž květy vzhledem (barvou, tvarem i ochlupením) napodobují své opylovače, musí zaujmout každého. Ačkoliv tehdejší věda nemohla popsat a objasnit všechny „vychytávky, jimiž tořiče lákají své opylovače, byl si již Darwin dobře vědom toho, že podivný design těchto květů nějak souvisí s opylením, jež evidentně probíhá velmi neobvyklým způsobem.

V české přírodě kvetou stejné druhy tořičů jako na britských ostrovech (zleva tořič čmelákovitý, hmyzonosný, pavoukonosný a včelonosný)

Kvetení tořičů je načasováno přesně do období, kdy poletují samci samotářských vos a včel (samice se objevují až o několik dnů později). V této době začnou květy tořičů produkovat chemické látky odpovídající feromonům, uvolňovaným samičkami připravenými k oplodnění. Protože skutečné samice nejsou k dispozici, jsou samečci toužící po sexu ke květům, které jim pachem i vzhledem samice připomínají, nezadržitelně přitahováni. Ochlupené květy pak slouží jako sexuální atrapy a samci se s nimi snaží kopulovat. Jde o jeden z nejpodivuhodnějších příkladů jevu, označovaném jako mimikry. Při opakovaných pokusech hmyzu o pohlavní akt pak dochází k opylení. Protože jsou feromony blanokřídlého hmyzu druhově specifické, manipuluje každý druh tořiče s jinými opylovači.

Tořiče vzhledem i vůní květů napodobují své opylovače včetně takových detailů, jako je ochlupení či imitace očí (zleva tořič hmyzonosný, pavoukonosný, včelonosný a čmelákovitý)

Darwin studoval všechny čtyři druhy tořičů, které v Anglii kvetou a tyto druhy můžeme nalézt i v naší přírodě. Jde o tořič hmyzonosný (Ophrys insectifera), který opylují samci kutilek r. Gorytes, tořič pavoukonosný (Ophrys sphegodes), opylovaný  samotářskými včelami hedvábnicemi (Colletes spp.) a pískorypkami (Andrena spp.), tořič čmelákovitý Holubyho (Ophrys holoserica subsp. Holubyana), který opylují včely stepnice (r. Eucera a Tetralonia), a konečně tořič včelonosný (Ophrys apifera). Stejně jako ostatní druhy má i tento druh tořiče těžiště výskytu v jižní Evropě, kde jej opylují samotářské včely druhu Eucera longicornis. Zatímco u ostatních tořičů uvolňují květy celou plejádu falešných feromonů a jsou tedy atraktivní pro více příbuzných druhů opylovačů, u tohoto tořiče zašla vazba na specifického opylovače nejdále a orchidej opyluje pouze jeden jediný druh včely. To představuje značnou nevýhodu, protože tato včela je hojnější jen místy a na většině území Evropy jde o vzácný druh, který místy zcela chybí. Problém chybějícího opylovače vyřešila tato orchidej elegantně tím, že pokud nejsou její květy opyleny cizím pylem, přeneseným samečkem zmíněného druhu, dojde k samoopylení.

Tořič včelonosný z nové lokality v Hradci Králové. Rostlina po letmém doteku vysunula brylky a je připravena k samoopylení (viz horní květ na fotografii vpravo)

Tohoto jevu si na britských ostrovech všiml již Charles Darwin, který správně pochopil, že jde o nouzové řešení v místech, kde původní opylovač chybí. Darwin v terénu sledoval stovky „apifer“, nikdy ovšem nezaznamenal, že by jejich květ navštívil nějaký opylovač. Naopak si všiml, že balíčky pylu (tzv. brylky) mají u tohoto druhu neobvykle dlouhou stopku. Ta se po určité době začne prohýbat, čímž je pyl přenesen na bliznu vlastního květu a dojde k samoopylení. To podle jeho názoru slouží této orchideji při ztrátě vlastní opylovače jako jakási „znouzectnost, reprodukční záruka, umožňující únik z evoluční pasti vlastního designu“.

Tořič včelonosný – Ophrys apifera, PP Na Plachtě, 20.6.2025. Na horním květu jsou dobře zřetelné uvolněné brylky.

Opylení tořičů prostřednictvím „pseudokopulace“ nebývá příliš úspěšné, a tak nejspíše právě tato „vychytávka“ stojí za rozsáhlým areálem výskytu tořiče včelonosného a jeho dnešním šířením. Druh u nás původně rostl zejména na jižní Moravě, poslední roky je ale objevován na nových lokalitách i v oblastech, kde se doposud nevyskytoval. Nepochybně je to dáno oteplováním klimatu a jeho schopností samoopylení. Druh byl již nalezen i v Českém středohoří, v podhůří Krušných hor v Karlovarském kraji, poblíž Milovic ve středních Čechách, v Železných horách a v loňském roce k mému velkému překvapení i v PP Plachta u Hradce Králové. A další nové lokality budou bezpochyby přibývat. Je to dobře, tořiče mám ze všech orchidejí nejraději, variabilita jejich neobvyklých květů je podivuhodná, ani na jedné mateřské rostlině nenajdete dva se stejnou kresbou. Dříve jsem za nimi jezdil na Moravu i dál na jih, dnes už nemusím.

Variabilita tořiče čmelákovitého Holubyho. Ani na jedné rostlině nenajdete dva stejné květy stejného tvaru a kresby…

Polymorfie květů tořiče čmelákovitého Holubyho (Procházka 1983).

Tak ani nevím jak a z původně zamýšlené stručné zprávy se mi zase vyklubal dlouhý článek. Stejně jako Darwina, i mě tyhle kytky učarovaly mocným kouzlem…

Tořič čmelákovitý Holubyho

Tořič pavoukonosný

Tořič hmyzonosný

Tořič včelonosný

literatura:

PROCHÁZKA, František a VELÍSEK, Václav. Orchideje naší přírody. Praha: Academia, 1983.

http://www.casopisveronica.cz/clanek.php?id=191

https://www.botanicka.cz/clanky/novinky/madagaskarska-hvezda-angraecum-sesquipedale

https://cs.wikipedia.org/wiki/To%C5%99i%C4%8D_v%C4%8Delonosn%C3%BD

https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/a/a5/Wallacesesquipedale.jpg

K nejzajímavějším jarním květinám našich luhů a hájů patří bezesporu áron plamatý (Arum maculatum). Ve východních Čechách jde o poměrně vzácný druh, znám ho z Babiččina údolí, ze Skalského a Chropotínského háje a z několika opukových strání na březích Metuje. Áron má rád stinné listnaté lesy s vlhkými na živiny bohatými půdami. Na vhodných stanovištích se umí podobně jako medvědí česnek pomocí oddenků rychle namnožit klonováním, a pak jeho široké lesklé listy (někdy s fialovými skvrnami; maculata = skvrnitý) vytváří v bylinném patře tmavě zelený koberec.

Árón plamatý patří k nepřehlédnutelným květinám našich hájů

Většina lidí ovšem netuší, že jeho květenství představují důmyslnou past, do které je hmyz lákán zápachem, vydechovaným kysličníkem a zejména zvýšenou teplotou (viz snímek termokamerou)

Rostlina je to jedovatá, její pletiva kromě alkaloidů obsahují i ostré krystalky šťavelanů. Díky tomu listy chutí připomínají šťovík; při žvýkání se ale tyto krystalky podobné mikroskopickým jehličkám zabodávají do jazyka a pekelně to pak po chvilce začne pálit (vyzkoušeno osobně). Pokud sousto rychle nevyplivnete, což samozřejmě každý soudný člověk udělá, může dojít k silnému zánětu sliznic a následné otravě. Ta byla opakovaně pozorována zejména u dětí, které zlákaly zralé červené bobule či zpočátku osvěživě kyselé „šťovíkové“ listy. Toxiny se tepelnou úpravou rozkládají a na škrob bohaté oddenky byly v minulosti mlety na mouku či konzumovány podobně jako brambory. Rostlina hrála důležitou roli v léčitelství; slavný Matthioli jmenuje mnoho způsobů užití áronu. Už Hippokratés tvrdil, že áron zbavuje tělo těžkého hlenu a nastoluje rovnováhu tělesných tekutin. Sv. Hildegarda vyráběla z oddenků áronu zázračné víno, které používala k léčení depresí. O svém léku píše: „Áron není ani vlažný, ani příliš silný, ale má rovnoměrné a mírné teplo, tak jako má slunce příjemné teplo po svítání….. Kdo má v žaludku hlenovitou horečku, z níž vznikají různé druhy zimnice, ať uvaří kořen áronu v čistém víně, pak ať ho nechá vychladnout, ať do toho vína namočí nahřátou ocel, a tak ji znovu zahřeje, a takto zahřátý nápoj ať vypije, a on z něj odejme hlen, který má v žaludku, a horečku, tak jako oheň rozpouští sníh. Ať člověk, v němž se rozrůstá melancholie, má sklíčenou povahu a je stále smutný, často pije víno s vařeným kořenem áronu, a to v něm zmírní melancholii, to znamená, že zmizí, stejně jako horečka.”

Ve vhodném prostředí rostou árony udivující rychlostí. Rostlinu na snímku dělí jen několik dní, během kterých vyrostla z trsu velká nápadná květenství.

Čím je árón v naší přírodě vskutku výjimečný, je jeho nápadné „exotické“ květenství. Drobné jednopohlavní kvítky jsou ukryty v dutině, která je obalena mohutným listenem. Směrem vzhůru se špičatý listen toulcovitě rozevírá a svým tvarem připomíná velký plamen hořící svíce. Uprostřed toulce vyrůstá vlastní květenství zakončené masivním výrůstkem kyjovitého tvaru. Ten má nejdříve žlutou a posléze temně karmínovou barvu. Květy opylují zejména drobné mušky koutule r. Psychoda a sýrohlodky r. Piophila. Kyj vyčnívající z toulce uvolňuje v době zrání květů celou řadu silně aromatických látek a mušky jsou lákány jeho vůní (či spíše zápachem). Jeden květ příjemně zemitě voní, pokud ale někde vykvete mnoho rostlin synchronně, vznáší se nad nízkým listovím, z něhož nepřehlédnutelné trčí „svíce“ árónů, podivně nasládlý zápach připomínající něco mezi fermentujícím ovocem a rozkládající se mršinou.

Květensví áronu je důmyslnou pastí. Nejvýše umístěné sterilní brvité květy umožňují hmyzu vstup pouze do dutiny. Brvy uvadnou a zajatce propustí až po opylení a dozrání prašníků s vlastním pylem.

Vlastní květy se ukrývají v dolní dutině toulce a jsou kolem stonku důmyslně uspořádány do spirály tak, že celé květenství tvoří dokonalou past. Nejníže jsou umístěny plodné samičí květy, nad nimi je úsek sterilních samičích květů přeměněných v brvité útvary. Následují plodné samčí květy a nad nimi je opět soubor sterilních samčích květů s dlouhými brvitými výrůstky. Tyto sterilní květy umožňují pouze „jednosměrný“ vstup do toulce a zpět na svobodu je uvězněný hmyz propuštěn, až když po opylení uvadnou a květenství „otevřou“. To někdy trvá i dva dny; aby mušky v pasti neuhynuly hladem, produkují blizny sladký nektar.

Detailní záběr pasťovitého květenství dokládá, že se zde kromě mušek mohou zdržovati i měkkýši a další drobní bezobratlí.

Můj oblíbený „kolega“, C.k. gymnaziální professor František Polívka, uctívaný to patron všech českých botaniků, popisuje opylení árónu ve svém veledíle Názorná květena zemí koruny české takto: „Opylení obstarává hmyz, zejména drobné mušky z rodu Psychoda. Přivábeny jsouce jednak nápadným zbarvením kyjovitého konce květenství, jež připomíná hnijící maso, jednak nelibým zápachem, jaký v té době květenství kolem sebe rozšiřuje, mušky tyto rády do toulců aronových vnikají, sedají na kyjovitý konec, lezou po něm dolů a prodravše se malými mezerami mříže, kterou nitkovité výrostky v zaškrčené části toulce vytvářejí, ocitnou se v baňaté spodině u samých květů. Aby se zamezilo samoopylení, jsou kvítky význačně protogynické (tj. samičí dozrávají dříve než samčí), anyť zralé prašníky počnou se otvírati a pyl vysypávati až tehdy, když blizny pestíkových kvítků již zaschly. Jsou-li v té době, kdy hmyz do baňaté spodiny toulce se dostal, právě rozvinuty blizny, otírá o ně hmyz pyl, který si byl nabral na tělo v jiném, starším toulci. Tím však není ještě věc ukončena; třeba, aby si hmyz nabral na tělo nového pylu, aby byl v baňaté spodině tak dlouho držán, až se prašníky počnou otvírati. А k tomu právě jest ona mříž, kterou nad tyčinkami v zaškrcené části toulce nitkovité výrostky tvoří. Dolů se sice hmyz úzkými otvory této mříže prodral, nahoru však mu to nejde, poněvadž jednak nitkovité výrostky, směřujíce poněkud dolů, kladou větší odpor, jednak pokouší se hmyz vězení svoje opustiti hlavně jen letmo, při čemž znova a znova od výrostků nitkovitých se odráží a dolů dopadá. Aby ve svém vězení hmyz nezahynul hladem, vyměšují blizny, jakmile byly pylem cizím zúrodněny, drobounké krůpěje sladkého nektaru, kterýž mušky jakožto odměnu za zprostředkování opylení rády přijímají. Když se posléze i prašníky otevřely a hmyz pylu z nich na tělo si nabral, uvadnou nitkovité výrostky mříž tvořící a hmyz, maje nyní cestu otevřenu, vězení svoje opouští. Dlouho však volné svobodě se netěší: zvyknuv si na sladkou medovinu, vniká při nejbližší příležitosti do nového, mladšího toulce a celý děj se opakuje.“

Ilustrace áronu s popisem z Polívkovi Květeny české

Velmi zajímavým a výrazným fenoménem doprovázejícím kvetení árónů je zahřívání květenství a aktivní regulace jeho teploty během zrání květů. Produkci tepla árónů během kvetení poprvé popsal již J. B. Lamarck v r. 1778. Teplo je nejdříve vyzařováno palicí vyčnívající z toulce, později palice chladne a začne árón „zatápět“ zejména v dutině pod toulcem. Vyšší teplota je uvolňována díky mitochodriálnímu spalování cukrů (buněčné respiraci – dýchání) a mnohonásobnému zintenzivnění metabolismu. Ve vrcholné fázi kvetení může teplota palice i dutiny s květy o více než 20 °C převýšit teplotu okolí a dosáhnout přes 30 °C; to už je srovnatelné s teplotou lidského těla! Jako odpadní produkt zrychleného dýchání uvolňuje květenství i zvýšené množství CO₂, což společně s teplem a zápachem láká hmyz. Není divu, že v době kvetení jsou květenství árónů plné mušek. To kvetoucí „vězení“ je pro ně vlastně hodně příjemnou pastí, mají tam teplo, vlhko, smrádek i spoustu potravy a jsou tam obě pohlaví pěkně pohromadě. Zmámeny požitky rozjíždějí muší samečci i samičky v bezpečné komůrce velkolepý mejdan a sexuální orgie… Muškám zajetí v árónově vězení vysloveně prospívá, bylo prokázáno, že pobyt v komoře A. hygrophilum díky potravní nabídce prodlužuje až 2× život dospělcům jeho hlavního opylovače P. cinerea (Sekera 2011).

Pasťovité květenství áronů je nežli vězením spíše luxusním a dobře vytápěným hotelem. Hmyz pasti aktivně vyhledává a nocuje zde ve velkém množství…

Nedalo mi to, vzal jsem fotoaparát, z kabinetu fyziky jsem si půjčil termokameru a vyrazil do terénu jev prozkoumat. A byl jsem opravdu překvapen, jak dokonale funkční pastí květenství árónů představují. Na záběrech termokamery planou nad chladnějším listovím „svíce“ árónů a teplotu okolí převyšují podle fáze kvetení až o 15 °C. Komůrky květů jsou zejména k večeru plné zmámených mušek, ale v pasti dvou rostlin, které jsem z „vědeckých důvodů“ otevřel, jsem zaznamenal i škvory, ploštice a drobné plže. Přitahovány vydechovaným kysličníkem, vyšší teplotou i těžkou omamnou vůní, vznášely se v stinném lese nad áróny v hustém oblaku stovky mušek. S mini bohužel i komáři a další krevsající mikrokurvy. Neměl jsem repelent, takhle brzo v půli dubna jsem s tímhle problémem nepočítal. Kamera zlobila s teplotní kalibrací, fotografie se nedařily a potvory žraly takovým způsobem, že jsem to po dvaceti minutách utrpení vzdal. I tak se pár snímků povedlo a celá akce pro mě představovala vpravdě podivuhodný zážitek…

Zkouška a kalibrace termokamery na kolegyni Katce v kabinetě fyziky a dceři Juditě v áronovém lese…

Bylo zajímavé sledovat, jak se mění výše uvolňované teploty a místo její produkce. Nejdříve a nejvíce se zahřívají palice vyčnívající nad okolní vegetaci, jež představují pro hmyz obdobu našich reklamních neónů…

Dvě různé fáze kvetení: árón vpravo ještě láká opylovače, ale rostlina vlevo je obsazená, reklamu zhasla a zatápí hmyzím hostům v pokojíku…

Květenství árónu otevřené za soumraku. Palice ještě vyzařuje teplo a zároveň se již zahřívají samčí květy uvnitř pasti.

V této fázi jsou již nejvíce zahřáté květy uvnitř toulce. Pro zvýraznění kontrastu fotografováno na chladnějším pozadí (vodní hladina). Teplota vzduch byla o něco vyšší (kolem 15 °C)

Když jsem stejnou lokalitu navštívil druhý den ráno, teplo produkovaly pouze dutiny s uvězněným hmyzem.

Graf závislosti teploty palice a uvolňovaných aromatických molekul. Většina hmyzu má výborný čich i  termoreceptory; vyšší teplota zefektivňuje uvolňování těkavých látek. převzato z: https://www.sciencedirect.com/science/article/abs/pii/S0031942218302796

Graf teplotních změn palice, samčích květů a listenu toulce v závislosti na fázi kvetení. Nejvyšší teploty je dosaženo při lákání opylovačů a dozrávání celého květenství během večerních hodin druhého dne.          převzato z: https://www.semanticscholar.org/paper/Thermogenesis-of-three-species-of-Arum-from-Crete.-Seymour-Gibernau/c0540685b48c740bb2c7b54cf10018f3e0adf0fe/figure/2

Ranní snímky jsem zkoušel provádět i v jiných barvách s přesnějšími odečty max. hodnot.

Má obuv po návratu z terénu. Podobně jako květenství áronů i tyto zahřáté “komůrky” uvolňovaly celou řadu zajímavých aromatických molekul…

Díky neobvyklému vzhledu platíval áron od nepaměti za rostlinu čarodějnou. Wikipedie uvádí, že „árón byl kladen pod prahy venkovských dveří, aby zlí duchové neměli přístup do domu. Také byl dáván do kolébek novorozeňat, aby je ochránil před působením nepříznivých nadpřirozených sil. Děvčata a chlapci ho zase nosívali jako mocné kouzlo pro získání nebo udržení lásky.“

Podivuhodná květenství áronu plamatého…

Z našich áronovitých má atraktivní květenství již jen ďáblík bahenní. Listen jeho toulce ovšem není uzavřen do pasti a láká bílou barvou opylovače.

Důmyslná „pasťovitá“ květenství mají i další zástupci áronovitých. Mnohá jsou drobná a nenápadná, ale zejména v subtropech a tropech dorůstají jejich květenství značných rozměrů a mívají bizarní vzhled. Když jsem na Korsice poprvé přivoněl k zdejšímu drakovci, který opylují mouchy masařky a jehož vzhled i zápach velmi věrně napodobuje hnijící mršinu, málem jsem se pozvracel. Ne nadarmo se rostlina v angličtině nazývá „dead horse arum“ či „pig butt arum“ (árón mrtvého koně a prasečího zadku). Rovněž latinské jméno Dracunculus (nově Helicodiceros) muscivorus je vypovídající (česky „drakovec požírač much“). K áronovitým patří i slavný Amorphophallus titanum – zmijovec titánský; rostlina s největším květenstvím vůbec. Když jednou za deset let vykvete, patří k ozdobě každé botanické zahrady.

Korsický drakovec – požírač much

Zmijovec titánský s největším květenstvím na světě. zdroj: wikipedia-commons

Malá prosba závěrem; vím, že můj blog sleduje řada učitelů a amatérských přírodovědců. Pokud se rozhodnete prozkoumat květní past našich áronů, udělejte to jen jednou a na místě, kde je rostlina běžná a kvete ve velkém počtu. Áron je sice ohroženým druhem, ale takto mu “neublížíte”; na vhodných biotopech se rostliny množí zejména vegetativně – klonálně. Semena slouží hlavně k osídlení nových stanovišť a mnoho květů v plody ani nedozrává.

Květenství árónů jsou jedním z divů naší přírody…

literatura a zdroje převzatých obr.:

https://www.sciencedirect.com/science/article/abs/pii/S0031942218302796 

https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/5/5a/Amorphophallus_titanum_%281%29_%28Aracerae%29_Titan_Arum_world_record_flower_2003_in_Botanical_Gardens_Bonn%2C_Foto_%C2%A9_W._Barthlott%2C_Bot.Gard._Bonn.jpg

https://www.semanticscholar.org/paper/Thermogenesis-of-three-species-of-Arum-from-Crete.-Seymour-Gibernau/c0540685b48c740bb2c7b54cf10018f3e0adf0fe/figure/2

https://www.temperatio.cz/p/aron-koren-vino

Pavel Sekerka; Rostliny s květy věznícími hmyz. 2. Hlíznaté árónovité mírného pásu v Evropě a Středomoří  Živa 6/2011

František Polívka; Názorná květena zemí koruny české – svazek 4, 1900, strana 597

Střevíčník pantoflíček je bezesporu nejhezčí českou orchidejí a právem se stal ikonickou rostlinou ochrany naší přírody. V prosvětlených lesích s úživnými půdami na opukovém podloží se kdysi vyskytoval rozptýleně téměř po celém území východních Čech. Dávno tomu, společně s dalšími orchidejemi vymizel i střevíčník a dnes přežívá jen na několika málo místech. Já jsem za střevíčníky do Halína, kde společně s okroticí červenou pravidelně kvetlo několik trsů na jižně orientované stráni. Okrotici tu naposledy viděli před deseti lety a ze zdánlivě prosperující populace střevíčníků zbyla jedna kytka. Trsy střevíčníků v dolní části stráně nejspíše přerostly konkurenčně zdatnější byliny a rostlina přežívá již jen v horní části svahu, kde je vegetace řídká. Stráň je ovšem extrémně vysychavá a vzhledem k tomu, jaký je během posledních let průběh jara, je s podivem, že se tu střevíčník doposud udržel. Letos jsem tu našel jedinou zakrnělou lodyhu, která kvůli přísušku svými rozměry připomínala japonskou bonsaj. Střevíčník měl s čerstvě vyrašený květ, když ale o tři dny později stejnou rostlinu fotografoval kamarád, byl květ už zcela zaschlý a rostlina uvadlá. A to běžně kvetou střevíčníky i dva týdny…

Poslední mohykán z Halína

V zadní části čerstvého, ještě nenavštíveného květu, kudy později z pasti vylézá hmyz, je vidět brylka s pylem…

Střevíčníky vymizely i na dalších lokalitách, a tak jedna z posledních východočeských populací přežívá v lesích u Týniště. Dnes jde o úplně obyčejný smíšený les a právě bohatá populace těchto orchidejí jej činí výjimečným. I zdejší populace střevíčníků je evidentně reliktní, rostliny se zde množí hlavně vegetativně v rámci jednotlivých trsů, nešíří se a naopak jich v lese spíše pozvolna ubývá. I když i tady je veliké sucho a příkopy, kterými v minulosti protékaly potůčky, jsou bez vody, díky lesnímu stínu bývá zjara zdejší bylinné patro poměrně svěží. Oproti Halínu tu střevíčníky vykvétají tak o týden později a jsou mnohem vitálnější. I když i tady druh ustoupil, stále tu lze narazit na mohutné trsy s mnoha květy. Střevíčník jsem v naší přírodě potkal již mnohokrát, tato lokalita je jejich počtem ale opravdu výjimečná. O podivuhodné biologii i opylení střevíčníků jsem tu již psal…

Zdejší les má místy bohaté bylinné patro, jinak je ale nezajímavý…

Ce jej činí výjimečným, je bohatá populace střevíčníků…

Duté pysky slouží jako past na hmyz, který cestou ven musí kolem pohlavních orgánů květu, a tak jej opylí…

PR Dubno – koncem února je v lese ještě mrtvo…

O měsíc později už je na zemi zelený koberec…

Sasanky v Chropotínském háji

a hlavně koberce dymnivek

Česnek v PR Zbytka koncem dubna těsně před vykvetením. Teď má největší sílu…

O dva týdny později česnek vykvete a zelená se změní na bílou

Na sušších místech převažuje bršlice a bažanka

Nebo biky, lipnice a ptačince

Tyhle “přírodní lesy” se od těch intenzivních smrkových monokultur hodně liší…

Úplně nejdříve, někdy už i koncem února, nastupují sněženky. V těsném závěsu za sněženkami přicházejí bledule a na sušších místech jaterníky. Občas růžový lýkovec. Krása. Pak následují bílo-fialové koberce dymnivek, které zdobí bílé a žluté květy zapalic, sasanek, křivatců a orsejí. Miniaturní pravoúhlé květenství pižmovek. Někde se pak les zatáhne svěží zelenou bažantek a medvědího česneku. Taky nádhera, a když pak česnek rozkvete, to jako kdyby se znovu vrátil sníh. V květnu přichází čas neopakovatelných áronů, pak bílé konvalinky, kokoříky a ptačince. Fialové ostrůvky violek. A nakonec červená a růžová lesních lilií a kakostů. Ale to už je čas léta a jen málo slunečních paprsků pronikne přes husté listoví korun stromů. Dole v bylinném podrostu postupně vítězí ti nejodolnější – kopřiva a ostružina. Temný les se stává neprostupný a zlý, člověk už tu nemá co pohledávat. Vlády se ujímají komáři. Ale ten jarní čas předtím, to je taková krása…

Sněženky

Bledule

Sasanka hajní

Jaterník podléška – Hepatica nobilis a Lýkovec jedovatý – Daphne mezereum

Jaterníky

Sasanka pryskyřníkovitá

Orsej jarní

Křivatec žlutý

Dymnivky

Česnek medvědí

Zapalice žluťuchovitá

Ptačinec velkokvětý

PR Chropotínský háj – árón plamatý

Kakost krvavý

Lilie zlatohlavá

Fotografováno během jarních měsíců na lokalitách Chropotínský háj, Dubno, Zbytka, Sto schodů, Halín a Tuří.

PR Chropotínský háj – dymnivky

Nikde jinde nekvete česnek tak krásně jako na Zbytkách…

U ohně sedím, přemítám,
jaký to bude asi svět,
až budu muset zimu zřít
a jaro to už nevidět.

Vždyť všechno co jsem neviděl,
je víc nežli to viděné!
A každé jaro v každém háji
je vždycky jinak zelené.

U ohně sedím, přemítám,
o všem, co jsem kdy uviděl,
o lučním kvítí, motýlech,
z letních dnů, kterými jsem šel.

O žlutém listí, babím létě
v tolika přešlých podzimech,
o mlze, o stříbrném slunci,
svištění větru ve vlasech

U ohně sedím, přemítám,
jaký to bude asi svět,
až budu muset zimu zřít
a jaro to už nevidět…

                                     J.R.R.Tolkien, Pán prstenů

Tolije a zábělník – bílá a červená

Mokřadní louky v údolí Olešenky. Kvete tu zábělník i tolije…

Vzácnější je tolije bahenní (Parnassia palustris), která má bílé korunní lístky dosti nezvykle zdobené kresbou symetricky vějířovité žilnatiny. Půvabná jsou i žlutozelená nektária, která se v horní polovině rozbíhají do 10–15 niťovitých třásní s kulatými kapkami nektaru na konci každé třásně. Nektária vyrůstají v mezerách mezi pěti tyčinkami, které jsou v mezerách korunních lístků. Žilnatina pěti korunních lístků pak směřuje k nektariím a celý květ působí dojmem dokonale symetrického uměleckého díla.

Tolije bahenní – dokonalost pětičetné symetrie na krátký okamžik narušují postupně dozrávající tyčinky…

Tolije bahenní – Parnassia palustris, Dobrošov, 16.8.2006

Pozoruhodná je i historie latinského rodového jména tolije – Parnassia, které odkazuje na řecké pohoří Parnassus  ležící západně od Athén.

Významný předlineovský botanik Caspar Bauhin  v díle Pinax Theatri botanici toliji popisuje pod jménem Gramen parnassi a dále o ní uvádí Gramini quod in Parnasso monte provenit, folium hederaceum, florem candidum, etc. Podle Arne Strida (Mountain flora of Greece 1986) byla Parnassia palustris v pohoří Parnassus skutečně zaznamenána, její předlinnéovské jméno Gramen Parnassi se tedy opravdu může vztahovat ke kdysi známým lokalitám v Řecku. Je však také možné, že jde jen o jméno svým významem symbolické – antický Parnas byl sídlem múz i místem zasvěceným bohu Apollónovi, pozoruhodný květ tolije mohl být tedy chápán skoro jako „umělecké dílo“, tedy klenot hodný věhlasného Parnasu. Je jistě zajímavé, že o určité botanické výlučnosti parnaské oblasti píše už Plinius Starší ve své 25. knize: Vládne vůbec předsudek a pověra, jako by to, co roste na Krétě, bylo vždy nekonečně lepší než to, co vzešlo z jiných krajů; na druhé místo se klade to, co vyrostlo na Parnasu.           

http://botany.cz

Tolije je bohužel v celých východních Čechách hodně vzácná, v údolí Olešenky vykvétají jen jednotlivé rostliny. Jediná opravdu bohatá populaci je až na Hraniční louce v Orlickém Záhoří.

To mochna bahenní (Potentilla palustris), dříve označovaná krásným českým jménem jako zábělník (proč vlastně?!), je mnohem běžnější. Na mochnu má zábělník dosti neobvyklou barvu, květy jsou většinou purpurově rudé, někdy i fialové nebo růžové. K rudé barvě vytváří zajímavý kontrast žlutý pyl na zrajících tyčinkách a sytá barva květu je ještě zvýrazněna jeho jakoby kovovým leskem. Nápadný pestík uprostřed květu vznikl srůstem mnoha desítek plodolistů a vypadá jako taková malá ježatá kulička.

Mochna bahenní – Potentilla palustris, Olešenka, 29.6.2014

Zábělník byl v minulosti sbírán jako tradiční léčivka a užíval se hlavně k tlumení chronické bolesti a léčbě zánětlivých onemocnění. Tyto účinky potvrzují i nové výzkumy a zdá se, že tahle krásná nedoceněná kytka má co nabídnout i moderní medicíně. Ostatně i dnes je většina chemických látek obsažených v lécích syntetizována podle předobrazu biologicky aktivních molekul, které byly nejdříve izolovany z živých organismů, často právě z bylin uživaných jako tradiční léčivky.

]]> https://bohemiaorientalis.cz/bila-a-cervena/feed/ 0 https://bohemiaorientalis.cz/adela-uz-vecerela/ https://bohemiaorientalis.cz/adela-uz-vecerela/#comments Thu, 12 Nov 2015 17:11:51 +0000 admin http://bohemiaorientalis.cz/?p=6576 aneb O našich masožravkách

Normální je, když zvířata požírají rostliny, jenže občas to funguje i naopak.

V české přírodě roste na 13 původních druhů masožravek a 2 jejich kříženci. Všechno to jsou kytky docela vzácné, svým výskytem vázané na prostředí s hodně specifickými poměry. Masožravost se u nich pravděpodobně vyvinula jako adaptace na nedostatek minerálních živin, hlavně důležitých biogenních prvků – dusíku a fosforu. U nás představují tato méně úživná prostředí hlavně slatiniště a rašeliniště, kde vlivem anaerobních procesů a zvýšené koncentrace huminových kyselin neprobíhají klasické hnilobné procesy a substrát je tudíž ochuzený o minerální živiny. Dalšími typickými stanovišti jsou vlhká kamenitá a písčitá místa bez půdního substrátu a jeden rod – bublinatka vyhledává kupodivu i mělké vody čistých rybníků.

Wielkie Torfowisko Batorowskie – rašeliniště jako stanoviště typické pro masožravé rostliny

Torfowisko pod Zielencem – největší sudetské rašeliniště, roste tu rosnatka anglická i okrouhlolistá

Aby byla nějaká rostlina považována za masožravou, měla by mít schopnost kořist nalákat, pasivně (na lep) či aktivně (pomocí pastí) kořist ulovit a následně proteolytickými enzymy z ní uvolnit sloučeniny potřebné pro růst. Pro masožravky je typické, že jsou zelené, normálně fotosyntetizují a ulovenou kořist používají pouze jako doplňkový zdroj nedostatkových prvků. Pokud kořist neuloví, celkem bez problémů se s tím srovnají, jen rostou o něco pomaleji a méně plodí. K lovu kořisti (nejčastěji hmyzu) slouží výhradně listy pokryté sladkými lepkavými výměšky, na které se hmyz přilepí. Méně často (jako například u naší bublinatky nebo exotické mucholapky) jsou listy přeměněny v důmyslné lapací pasti.

Rosnatka okrouhlolistá – Drosera rotundifolia. Listy s kapkami lepu. Hmyz je lákán nápadnou červenou barvou…

Jednou za čas řeší všechny masožravky zajímavý problém – potřebují přilákat hmyz nikoliv jako kořist, ale jako opylovače. Protože listy jsou obvykle v přízemní pozici, vyrůstají květy na velice dlouhých a tenkých stoncích tak, aby hmyz využívaný k přenosu pylu neskončil přilepený na masožravých listech.

Rosnatka v době květu – listy v přízemní růžici a květy na tenkém dlouhém stonku.

Protože masožravky rostou na minerálně chudých půdách a živiny přijímají z ulovené kořisti povrchem listů, nemají tyto rostliny příliš vyvinutý kořenový systém. U některých druhů tučnic jsou rostliny přichyceny k substrátu jen příchytnými vlákny a funkci kořenů plní listy, které svrchní stranou čerpají minerály z kořisti a spodní stranou z půdy.

Tučnice obecná – Pinguicula vulgaris. Žlaznaté listy svrchní stranou vysávají ulovené drobné mušky a spodní stranou přijímají vodu a minerály. Kořeny chybí.

Protože nemají podzemní orgány a jejich žláznaté listy nemohu přečkat naší drsnou zimu, vyvinul se u našich masožravek zvláštní způsob zimování. Na podzim se spodní část listové růžice přemění v hibernakulum – zimující pupen se základy budoucích listů. Příští jaro pak z tohoto pupenu vyrůstá nová rostlina… Na dané lokalitě se masožravky množí hlavně vegetativně (oddělování pupenů, listů čí prýtu), k osídlování nových míst pak slouží drobná semínka, kterých je po opylení produkováno značné množství. Občasně dochází zřejmě i k samoopylení.

Bublinatky

Bublinatky jsou naše nejhezčí a nejrozšířenější masožravky…

Asi nejrozšířenější východočeskou masožravkou je bublinatka jižní (Utricularia australis), která roste pomalu v každém lepším rybníku. Ponořený stonek se stovkami důmyslných pastí je velmi nenápadný a většinou uniká pozornosti. Co však přehlédnout nelze, jsou nádherné žluté květy, které počátkem léta vyčnívají na dlouhých stopkách nad vodní hladinu. Bublinatka se u nás množí výhradně nepohlavně – vegetativně a vykvétá jen občas. Je zvláštní a překvapivé, že rostlina investuje do tvorby květů, když tyto ani po opylení nejsou schopny produkovat semena…

Bublinatka jižní – detail květu

Velmi zajímavé jsou i lapací pasti bublinatek. Jde o duté ponořené měchýřky uzavřené záklopkou s citlivými chloupky. Kořist je přilákaná výměškem žláz poblíž otvoru hrdla pasti, a pokud se dotkne citlivých chloupků, dojde ve zlomku vteřiny k rychlému otevření záklopky směrem do měchýřku a nasátí vody i s kořistí. Otevření pasti bublinatek je v literatuře tradičně prezentováno jako vůbec nejrychlejší pohyb, jakého jsou rostliny schopny. Kromě relativně běžné bublinatky jižní roste ve východních Čechách ještě vzácná bublinatka menší. Další (dříve běžný) druh bublinatka obecná ve východních Čechách kvůli eutrofizaci vody vyhynul…

Schéma lapacího měchýřku bublinatky: a – anténovitý výčnělek, b – záklopka uzavírající hrdlo, c – práh, d – dvouramenné žlázy k vyčerpávání vody, e – čtyřramenné trávicí žlázy, f – citlivé chlupy (spoušť pasti), g – velum, h – vnější slizové žlázy, i – prostor naplněný vodou, v němž se tvoří podtlak. Kresba R. Studničková. obr. – http://www.masozravky.com/

Bublinatka jižní – ponořený stonek s lapacími měchýřky

Rosnatky

Jak napovídá jejich české jméno, používají tyhle masožravky k lovu drobné listy s dlouhými trychomy, na jejichž koncích se krásně třpytí kapičky lepu. Opravdu to trochu připomíná kapky rosy. Rosnatky rostou hlavně na rašeliništích a před melioračním šílenstvím v 70. a 80. letech to byly relativně běžné rašelinné kytky. Například náchodský kronikář Oldřich Šafář uvádí ve svých pamětech, že si jako kluk vzpomíná na báby kořenářky, které na kopcích kolem Náchoda sbíraly „rosničky“ ve velkém a prodávaly je sušené na váhu jako oblíbenou léčivku. Také R. Macek uvádí její výskyt v Bražci ještě v 70. letech. Bejvávalo… Dnes má rosnatka nad Náchodem jednu poslední lokalitu na Dobrošově a další na vzdálenější Čermné. Na obou lokalitách roste každý rok tak deset rostlinek…

Rosnatka okrouhlolistá – Drosera rotundifolia, Dobrošov

I přes značný ústup lze rosnatku okrouhlolistou zejména v horských oblastech pořád ještě potkat na desítkách lokalit. To už bohužel neplatí o příbuzné rosnatce anglické. Ta je kriticky ohrožena a ve východních Čechách přežívá vzácně jen v Krkonoších. Ostatní její lokality bohužel zanikly. Velmi dobře je její vyhynutí zdokumentováno na Dobrošovském rašeliništi, kde vyhynula v souvislosti se změnou vodního režimu kvůli čerpání vody a výstavbě nedaleké chatové osady.

Rosnatka anglická – Drosera anglica, Torfowisko pod Zieleńcem

Tučnice

Vzácné masožravky. Ploché široké listy v přízemní růžici jsou svrchu pokryty drobounkými kapičkami lepu. Krásně fialově kvetou. V našem regionu roste vzácně v Krkonoších a v Orlických horách tučnice obecná. Má ráda rašeliniště i slatiniště, ale může růst i na jiných trvale zamokřených substrátech bez souvisle zapojené vegetace. Já jsem třeba úplnou náhodou našel její novou lokalitu ve vyjetých kolejích lesní cesty u Dobrého v podhůří Orlických hor. Taková stanoviště jsou ovšem velmi nestabilní a druh se tu stejně nenadále objeví i zmizí. Krásná lokalita nedávno vznikla v Krkonoších v Obřím dole přímo na turistické trase pod Sněžkou u vodárny. Stabilní a početná populace roste na vlhké loučce v NPR Bukačka na hřebeni Orlických hor. Dost možná rostl kdysi na slatinných loukách východního Polabí i další endemický druh- tučnice česká. Většina těchto lokalit ale zanikla již před desítkami let a tak je původní výskyt tohoto druhu ve východních Čechách čistě spekulativní záležitostí.

Tučnice obecná – Pinguicula vulgaris , NPR Bukačka a Nedvězí v Orlických horách

Pro úplnost seznam všech našich masožravek:

• Aldrovanda vesiculosa (aldrovandka měchýřkatá)
• Drosera anglica (rosnatka anglická)
• Drosera intermedia (rosnatka prostřední)
• Drosera rotundifolia (rosnatka okrouhlolistá)
• Drosera × obovata (rosnatka obvejčitá) – kříženec D. anglica a D. rotundifolia
• Pinguicula bohemica (tučnice česká)
• Pinguicula vulgaris (tučnice obecná)
• Pinguicula × dostalii (tučnice Dostálova) – kříženec P. bohemica a P. vulgaris
• Utricularia australis (bublinatka jižní)
• Utricularia bremii (bublinatka vícekvětá)
• Utricularia intermedia (bublinatka prostřední)
• Utricularia minor (bublinatka menší)
• Utricularia ochroleuca (bublinatka bledožlutá)
• Utricularia stygia (nemá ustálený český název)
• Utricularia vulgaris (bublinatka obecná)

literatura:

http://www.masozravky.com/

Náchod mého mládí : Vzpomínky Oldřicha Šafáře / Státní okresní archiv, 1999

Krkonoše – alpinské hole a horské smilkové louky, stanoviště mnoha endemických jestřábníků.

Roste tu například několik vzácných druhů z okruhu jestřábníku alpského.

Jestli jsou Krkonoše něčím proslulé, tak to jsou zejména jejich nejvyšší partie s horskou tundrou a rašeliništi, kde se do současnosti držela celá řada tzv. glaciálních reliktů - druhů z poslední doby ledové. Horská tundra a navazující smilkové alpinské louky jsou sice v rámci celé střední Evropy unikátní, druhově nejbohatším ekosystémem Krkonoš jsou ovšem květnaté kulturní louky. Ty se začaly formovat zhruba od 16. století, kdy horalé poté co vytěžili místní lesy, museli hledat nové způsoby obživy. Krkonošské louky vznikly zejména díky pastevectví skotu a tzv. budnímu hospodaření (z německého Baudenwirtschaft), kdy se kolem každé horské usedlosti zformovaly rozsáhlé luční enklávy. Ty byly využívány zejména k produkci sena, jehož bylo třeba kvůli obrovské spotřebě jako krmiva pro ustájený dobytek během dlouhé zimní sezóny. Tyto louky postupně zcela propojily přirozené alpínské bezlesí s úpatím hor a díky tomuto propojení zde vznikly druhově bohaté luční porosty, které činí Krkonoše do jisté míry floristicky výjimečným pohořím.

Přirozené alpínské bezlesí nad Labskou boudou. Dnes to zní neuvěřitelně, ale v dobách největšího rozmachu budního hospodaření v Krkonoších byl takový nedostatek sena, že se i tady na neúživných smilkových loukách pravidelně seklo a páslo…

Odlesněním, pastvou a kosením došlo v Krkonoších k vzájemnému projení naprosto odlišných typů lučních porostů. Kulturní úživné louky v Albeřickém údolí…

A chudé horské louky v přirozeném alpinském bezlesí nad Zlatým návrším

V Krkonoších tak druhy alpinské mohly migrovat do nižších poloh a naopak druhy, které původně rostly v nižších polohách, postupně osídlily i centrální část pohoří. Tím, že se k sobě dostaly některé druhy, které spolu původně nerostly, mohlo dojít k jejich vzájemnému křížení. Tito kříženci mají dnes často charakter druhů zcela nových, které jinde nerostou – „krkonošských endemitů“. Jedním z takových nových druhů je například jestřábník klamný – kříženec jestřábníku alpského a jestřábníku zedního.

Jestřábník klamný – H. decipiens, východní Krkonoše, 20.7.2007 (pravděpodobně, určeno amaterem)

To, že nejvíce druhů krkonošských endemitů patří mezi jestřábníky, je dáno zejména jejich zvláštním rozmnožováním. Pro rod jestřábník (Hieracium) je typické to, že i když vytváří normální květy, k tvorbě semen nepotřebuje opylení ani oplodnění a rozmnožuje se tak vlastně nepohlavně – vzniklá semena jsou geneticky identická s rodičovskou rostlinou a nové potomstvo je klony rodičů (tzv. apomixie). Krásný příklad tohoto způsobu rozmnožování představuje nepřehlédnutelný jestřábník oranžový (Hieracium aurantiacum), u kterého nejnovější genetické výzkumy prokázaly, že všechny kvetoucí rostliny jsou geneticky stejné a jsou vlastně klony.

Jestřábník oranžový je ozdobou horských luk. Všechny rostliny v celé střední Evropě jsou geneticky identickými klony jedné jediné mateřské rostliny. Květnatá louka pod Pomezními boudami.

Jestřábník oranžový je jednou z našich nejhezčích horských květin. V druhé polovině 20. st. u nás značně ustoupil, protože většina horských luk přestala byt obhospodařována tradičním způsobem.

Kromě apomixie si však mnohé jestřábníky ponechaly i zbytkovou sexualitu a protože mohou příležitostně tvořit pyl, dochází u nich k občasnému opylení. K tomu může ovšem dojít i pylem jiného příbuzného druhu a takto vzniklý kříženci se pak dále obvykle množí po samostatné linii apomikticky, takže genetickou stabilizací populací těchto kříženců postupně vznikne zcela nový druh. K těmto událostem dochází opakovaně a na různých místech. Jestřábníky tak patří k taxonomicky nejobtížnějším a zároveň nejzajímavějším skupinám rostlin, kde je velmi obtížné definovat a odlišit jednotlivé druhy a hovoří se často o tzv. „okruzích“ patřících do těsného příbuzenstva rodičovských druhů. Na jestřábnících můžeme vlastně pozorovat evoluci v přímém přenosu a dnes je tak v rámci Krkonoš uznáváno zhruba na 15 druhů endemických jestřábníků. 

Jestřábník červený – jeden z nově vzniklých druhů…

Jedním z nejnápadnějších krkonošských jestřábníků je jestřábník červený (Hieracium rubrum), který patří do okruhu jestřábníků s oranžovými až purpurovými květy – barva úboru vždy představuje „sílu“ vlivu jednoho z mateřských druhů, kterým je jestřábník oranžový (Hieracium aurantiacum). Druhým rodičem jsou taxony z okruhu jestřábník chlupáček (Hieracium pilosella).

Jestřábník oranžový – Hieracium aurantiacum a jestřábník chlupáček – Hieracium pilosella  

A jejich potomek – jestřábník červený (Hieracium rubrum)

Hlavním rozlišovacím znakem jestřábníku červeného jsou rozvolněná květenství s dlouze stopkatými úbory (1-6), které obvykle postrádají oranžově zabarvený střed.  Jestřábník červený je u nás v Červeném seznamu hodnocen jako druh kriticky ohrožený, který roste hlavně ve východních Krkonoších v okolí Malé Úpy a Pomezních bud. A protože k hybridizaci dochází mezi rodičovskými druhy opakovaně, „vznikl“ tento druh ještě na Šumavě a popsán byl i v Alpách a Jižních Karpatech…

Jestřábník červený – evoluce v přímém přenosu…

literatura:

http://botany.upol.cz/pagedata_cz/vyukove-materialy/57_horske-jestrabniky.pdf

http://opera.krnap.cz/_pdf/41/oc41-17.pdf

http://www.casopis.ochranaprirody.cz/res/data/007/000927.pdf