V pohoří Trascau

Pohoří Vilcan – hřeben Oslea

Pohoří Paring

A český Banát

Den první – Trascau 

Ráno příjezd na Transapuseanu do Bradesti a přechod hlavní části plošiny Trascau až do vsi Rimetea. Nejdelší celodenní trek – cca 25 kilometrů. Hezké výhledy a květnaté louky plné motýlů, ale jinak trochu zklamání. Čekal jsem o něco pestřejší kulturní krajinu, více skal a krasových jevů. Už se tu skoro nepase, a když tak hlavně krávy. Chybí salaše i ovečky – je znát, že jsme v oblasti se silnou maďarskou menšinou.

Na nové vyhlídkové silnici Transapuseana. Zatím je tu moc hezky, ale okolí cesty si už rozparcelovali developeři. Nepotrvá dlouho a bude z toho lunapark se spoustou apartmánů a nevkusných turistických resortů. Snad z toho budou mít něco i místní…

Krajina nad Bradesti. Polními cestami míříme do Rimetei.

Cesta tak trochu připomíná banátskou trasu z Rovenska do Gerniku

Potkáváme vzácné motýly – hnědásek chrastavcový

Pestrobarvec petrklíčový

První orchideje – hlavinka horská a pětiprstka žežulník

Na konci dne sestupujeme z kopců do kotliny Rimetea

Úžasné pastviny pod citadelou Trascău, známou také jako Colțești. Na obzoru Piatra Secuiului.

Květnaté pastviny s úžasnou diverzitou

Čím je pro Čechy Říp, tím je pro transylvánské Maďary Sekulská hora. Přešli jsme její hřeben v roce 2023.

Den druhý – Cheila a Rimetská soutěska

Opět vyjíždíme do Bradesti na Transapuseanu. Tentokrát míříme opačným směrem a sestupujeme do Rimetské soutěsky. Procházíme přes zaniklou osadu Cheila, z níž zbyl kostelík a několik posledních domů. V jednom z nich je menší muzeum. Je tu i hezké tábořiště, kde odpočíváme před průchodem slavným kaňonem k Rimetskému klášteru. Moc hezká trasa…

Kostelík v Bradesti. Stejně jako ostatní horské vsi, i tato se hodně vylidnila. Díky nové asfaltce má ale potenciál, stát se velkým rekreačním střediskem…

V Bradesti – zdejší lidová architektura je velmi rázovitá, starší domky a hospodářské budovy se vyznačují vysokými slaměnými střechami.

Cestou do osady Cheila

Na návsi v Cheile

Jedním z posledních obyvatel Cheily je Ionescu Popescu.

Naše děvčata se s ním skamarádila a on jim půjčil kožich…

Na návštěvě v chaloupce u Ionesca. Vede tu skromný prostý život jako za starých dobrých časů Míly Nevrlého…

Za Cheilou začíná nejhezčí část Rimetské soutěsky.

Brodí se, místa s hlubokou vodou se obcházejí skalní stěnou po řetězech

Někde tady jsem před třemi léty zavelel k ústupu. Bylo po velkých deštích, řetězy byly těsně nad hladinou rozbouřené řeky a její brodění nepřipadalo v úvahu…

Prostoupení kaňonu v počtu 45 lidí představovalo zajímavou výzvu. Byla sranda, někteří studenti si vzali na řetězy a brodění žabky, pantofle a další podivnou obuv…

Kaňon končí hezkou skalní bránou

Dále následuje údolí s lesní cestou, k Rimetskému klášteru je to nejméně hodinu ostré chůze. Ale my jsme se vezli jako páni, je důležité mít řidiče, co se nebojí.

Místní na nás koukali s otevřenými ústy. Děkujeme Storm-way s řidičem Ondrou…

Rimetský klášter

Stejně jako u ostatních pravoslavných klášterů, zdobí čelní stěnu zdejšího kostela úžasné fresky

Poslední soud, očistec a odvádění hříšníků do pekla…

Den třetí – výstup na vápencová bradla Data a Rachis 

Ráno balíme stany, nakládáme bus a míříme na vrcholy nad nedalekou  soutěskou Cheile Trascăului. Nejdříve pastvinami přes květnaté louky, pak strmý výstup na vápencové skály, následně dolů do sedla s teplomilnou doubravou a znovu na bělostné útesy. Moc hezký vyhlídkový okruh. Odpoledne tříhodinový přesun busem do kempu pod Osleou.

Vápencové bradlo Data. Na vrchol jsme vystoupali exponovanou trasou v levé části stěny.

A pohled na nedaleký Rachis, na jehož vrchol rovněž vede stezka

Pastevecké zátiší nad začátkem trailu

Od silnice stoupá pěšina přes krásné pastviny

Nad nimiž se objevují vápencové útesy

se zajímavou květenou – hvozdík péřitý

Chrpa Centaurea atropurpurea

Výhled na soutěsku Cheile Trascăului z úpatí Daty, vrchol Rachis je vlevo.

Stezka je stále strmější

V nejexponovanější části výstupu jsou ocelová lana

Vlastní vrchol je zalesněný a hezké výhledy jsou jen místy z okraje plošiny

Sestupujeme na nevýrazný hřbet, který oba vrcholu spojuje

Za námi kotlina Rimetei a bradlo Data, odkud jsme přišli

Před námi vrchol Rachis, kam míříme.

Vlastní vrchol porůstá světlá doubrava a hezké výhledy jsou o něco níže

V doubravě vykvétají desítky kusů vzácné orchideje okrotice červené

i růže převislá

Potkáváme hmyzí giganty – Kozlíček smutnil višňový Morimus funereus

Roháč obecný – samice

Roháč obecný – samec

Ještěrka zelená

Návrat k silnici opět přes úžasné louky

Den čtvrtý – pohoří Vilcan, výstup na Osleu 

Již tradiční přechod krásného vápencového hřebene Oslea. Jedno z mých nejoblíbenějších míst v Rumunsku. Trávníky spásané stády oveček, koberce rododendronů a pryskyřníků, vzácná horská flóra. Ostrý hřeben s fantastickými výhledy do všech stran…   

Rumunský výsadek 6.W s třídním učitelem…

Když jsme potkali baču s ovečkama, jedna studentka se zeptala, jestli je to původní obyvatel Rumunska a jiná poznamena, že jak chodím po kopcích s dlouhou holí, tak vypadám jako ten Rumun. To mi udělala velkou radost, cítím se tu jako doma a určitě mi v žilách proudí pár kapek rumunské krve…

Praotec Rumun vystoupil na horu Osleu a pravil: “Hle, to je ta země zaslíbená, kterou jsem vám hledal. Zvěře i ptactva plná, medem a strdím, medvědy a vlky oplývající a všemu užitečná země! Tady se utáboříme!”

Při návratu do kempu nepočítaně vzácných květin…

Dryádka osmiplátečná

Dřípatka karpatská, jednokvítek velekvětý, střevíčník pantoflíček

Studenti toho už měli dost, ale my terénní biologové jsme ještě vyrazili na průzkum blízké bezejmenné  soutěsky, která se hluboce zařezává do jižního svahu Malého Retezatu. Udělali jsme dobře, rokle je to krásná a hlavně jsme tu potkali kamzíka. Chudák uvízl v nejužší části kaňonu, odkud se lze dostat pouze po dřevěném žebříku. Než se k tomuto výstupu odhodlal, hleděli jsme si vzájemně z pěti metrů do očí. Vzácné a krásné setkání…

 Den pátý – východní hřeben pohoří Paring

Ráno balíme stany a přesouváme se busem na Transalpinu. Následuje osvědčená trasa po hřebenech přes vrcholy Mohuru a Setea Mare. Sestupujem k jezerům Zanoaga Mare a Gelcescu. Autobus nás čeká hluboko dole na konci krásného údolí. Poslední část sestupu je již za soumraku. Pálíme oheň a k večeři opékáme klobásy, co se jich náš spoluprůvodce Alois potřebuje zbavit. Nastupujeme do autobusu a před svítáním přijíždíme do Baile Herculane – Herkulových lázní. Následuje parádní balkánská koupačka ve vroucích termálních pramenech Sapte Izvoare. V této brzké době máme zdejší bazénky pro sebe. Vstup zdarma, lidové “koupaliště” udržují místní penzisté. Mám to místo moc rád. Odpoledne proběhla koulovačka na sněhu a koupání v ledovém horském jezeře, teď se válíme v sirné vodě s teplotou tak 40 – 50 °C. Ještě že se tělo nechá zchladit v blízké řece…   

Východní hřeben Paringu

Putujeme směr hora Mohuru

V tuto roční dobu barví svahy hory karmínové rododendrony

Čestný předseda a tajemník Klubu přátel rumunských Karpat

Na vrcholu Setea Mare

Čolek horský

čekání na úsvit v termálech Sapte Izvoare

Den šestý a sedmý a osmý

Nejdříve prostoupení jeskyně Ponicova, pak výjezd na Eibenthal. Odpočinek, pak procházka vesnicí. Návštěva kostela i palírny, obojí se zajímavým výkladem. Výstup na kopec Znamana, balkánská grilovačka, zpěvy u ohně hluboko do noci. Návrat do vesnice a tradiční výběh na Kovárnu. Studenti trhali rekordy, já si zhoršil čas o 3 vteřiny. No jo, už jsem vstoupil do šesté desetiletky… Průzkum rokle pod Eibenthalem, vodopády a koupaní v tůních, vzácní tesaříci, stovky kuněk a ještěrek. V sobotu za soumraku odjezd domů…

Cyklostezka, kterou se vyjíždí na Eibenthal, spolehlivě prověří kvality každého řidiče autobusu…

Eibenthal – Tisové údolí

Náš kemp a výhled na protilehlý svah Kovárny

Na Kovárně – cíl tradičního vrchařského běhu

Kdo nezkusil, neví. A nemá smysl mu to popisovat…

Chromá kolena se vyvážejí na Znamanou…

V Eibenthalském kostelíku se zaujatým výkladem Aloise. Skromný, leč velmi autentický svatostánek. Víra je tu vskutku živá…

V rokli pod Eibenthálem, krajinářsky i přírodně zajímavá lokalita…

Na mapě je trasa značená jako turistická stezka. Před několika lety jsme ji jako jedni z prvních prostoupili až dolů k Dunaji a byl to v pravdě hororový zážitek. Žádná stezka tam není, jde se řekou, totální buš a divočina. Tak jsme pak doporučili KČT, aby na začátek stezky alespoň umístili výstražnou tabulku. Jsem rád, že to udělali, dost možná jsem někomu uchránil zdraví a možná i život…

Horní část skalnatého kaňonu je ovšem dobře průchozí a velmi atraktivní…

Ještěrka zední

Všudypřítomné kuňky

Tesařík alpský

a tesařík obrovský – nikdy by mě nenapadlo, že je potkám společně na jedné lokalitě…

Rozloučení s Eibenthalem nad sedlem U křížku. V českém Banátu jsou u každé cesty na kraji vesnice kříže, které chrání obec před vstupem zla. Funguje to dobře…

link na stažení fotek pro účastníky zájezdu - https://webshare.cz/#/file/DvbDoaiDsQ/rum-2026-jgn-zip

Srdečně zvu všechny…

Květnatec Archereův a Hadovka smrdutá – houby přezdívané “ďáblovy prsty a penis nestoudný”

Jen dva prapodivné zástupce exotické čeledi Phallaceae lze běžně potkat v naší přírodě. Je to škoda. Ať již Boží stvoření či potomci vzešlí z obcování Přírodního výběru s Matkou přírodou, jde vpravdě o podivuhodné příslušníky tajemné říše hub. Již samotné vědecké jméno, které by v doslovném překladu znělo „pyjovité“, dává tušit, v čem je vzhled plodnic těchto podivuhodných hub výjimečný. Čeští obrozenci odpovědní za tuzemskou nomenklaturu byli mnohem prudérnější nežli Carl Linné, a tak je tato čeleď v češtině označována jako houby hadovkovité. Všichni zástupci této čeledi se vyznačují tím, že jejich spory nešíří vítr, nýbrž mouchy a další zástupci hmyzu. Tito jsou přitahováni strašlivým zápachem. I člověk, savec snad s nejméně vyvinutým čichem, je schopen tyto houby olfactoricky detekovat na vzdálenost mnoha metrů. Zatímco někteří zástupci imitují výkaly (typicky např. hadovky, po kterých je celá čeleď nazvána), jiní se vyznačují rudou barvou a „napodobují“ hnijící maso mršin. Všechny druhy těchto hub jsou silně saprofytní – jejich mycelium porůstá hnijící dřevo či podobnou organickou hmotu, jejímž rozkladem se houba živí. Za vhodných podmínek (dostatek živin, vlhko) vytvoří houba na konci vláken plodnice. Ty mají nejdříve charakter velkých „vajec“, uvnitř kterých jsou již založeny všechny části nadzemní plodnice. Svrchní vrstvu pod obalem tvoří lepkavý sliz, pod nímž dozrávají výtrusy. Střed vejce tvoří budoucí třeň („noha“) plodnice či jiné analogické struktury nesoucí sliz s výtrusy. Při dozrání prorazí vnitřní struktury vnější obal a nabídnou hmyzu své výtrusy. Plodnice jsou efemerní, obvykle nepřetrvají déle než jeden až dva dny. Jejich rozvinutí či růst probíhá i na houby podivuhodnou rychlostí – u hadovek za ideálních podmínek povyroste třeň každou minutu až o půl centimetru. Plně vyvinutá plodnice se tedy může vytvořit během půl hodiny.

Hadovka smrdutá – plodnice a mycelium prorůstající hnijícím dřevem

Podélný a příčný řez “vejcem” se zformovanou plodnicí hadovky

Různé fáze vývoje plodnice hadovky. Její dozrání může proběhnout během jediného dne…

Prvním naším druhem je běžná hadovka smrdutá, jíž se kvůli jejímu nezaměnitelnému vzhledu Linné nebál přiřadit vědecké jméno Phallus impudicus čili v doslovném překladu „ztopořený penis nestoudný“. I v jiných jazycích mívají různé hadovky zajímavá jména, např.  „dogs stinkhorns“. Pro svůj falický vzhled byly těmto houbám připisovány afrodiziakální účinky. V Německu a ve Francii se prý mladé plodnice konzumují a nakládají se do kyselých nálevů. Druh je to hojný, ovšem jeho výskyt je dosti nevyzpytatelný. Plodnice se obvykle vyskytují hromadně, po vyčerpání živin ale houba může na dané lokalitě zcela vymizet. Vzpomínám si, že jsme se jako děti vejci hadovek jednou při sběru hub koulovali, přičemž každý zásah znamenal strašlivou smradlavou katastrofu…

Rostoucí plodnice s kloboukem pokrytým tmavě zeleným, odporně páchnoucím slizem s výtrusy.

Plně zralou plodnici s dutým třeněm lze z “puklého” vejce snadno vyjmout

U starších plodnic lze po odstranění slizu s výtrusy (déšť, hmyz) pozorovat voštiny na povrchu klobouku

Druhým zástupcem je květnatec Archerův (Clathrus archeri). V angličtině bývá tato houba označována jako „devils fingers, dead man’s fingers či octopus stinkhorn“. Po dozrání se z vajíčka vyklubou červená ramena, připomínající krvavé prsty či chapadla chobotnice. Rozevřená do všech stran mohou připomínat zvláštní pekelnou květinu. Vizuální i čichové mimikry s hnijícím masem jsou dokonalé…

Rozvíjející se plodnice květnatce Archerova

Plně zralá plodnice imituje vzhledem i zápachem hnijící maso. Černé kapky slizu obsahují výtrusy.

Zralá plodnice květnace se rozpadá již během druhého dne…

Na první pohled je zřejmé, že v naší přírodě jde o neobvyklý exotický prvek. Druh pocházející z Austrálie a Nového Zélandu byl na evropském kontinentu zaznamenán poprvé během 1. světové války v okolí míst spojených s námořní a říční dopravou (Marseille, Vogézy). Pravděpodobně se sem dostal s ovčí vlnou, i další ohniska jeho výskytu údajně nějak souvisela s jejím zpracováním. Po 2. světové válce se druh začal šířit do okolních zemí (Německo, Švýcarsko, Rakousko). U nás byl poprvé nalezen v r. 1962 v Chobotě u Hrbova v jižních Čechách a v r. 1963 u Mariánských Lázní. Jde spíše o teplomilný druh, který dnes zřejmě i v souvislosti s klimatickou změnou prodělává expanzi a někdy je již označován jako druh invazní. Květnatec roste i mimo les na tlejících dřevních zbytcích, a protože se houba se často šíří s mulčem i dřevní štěpkou, je běžně nalézána i na zahradách a v parcích. Stejně jako hadovky se obvykle na místě objeví jen na pár dní několik sezón za sebou, pak vymizí. Pokud se ale někde „krvavé prsty mrtvého muže“ rozvinou, pozornosti pro svůj extravagantní vzhled houba neujde. Já jsem jí poprvé pozoroval před dvaceti lety v Krkonoších a Orlických horách na horských smilkových loukách – pro „teplomilnou“ houbu dosti neobvyklé stanoviště. Poslední roky byl její výskyt opakovaně zaznamenán mj. kolem České Čermné, odkud pocházejí fotografie. Když jsem tam květnatec na několika místech našel, měl jsem radost. Efemerní plodnice květnatce jsou pro mě stále raritou a přírodní zajímavostí prvního řádu…

použitá literatura: https://www.myko.cz/myko-atlas/Phallaceae/

Ukrajinské poloniny…

Hned první den jsme spali na poloninách. V noci nás probudily ukrajinské stíhačky, které sestřelovaly šáhidy. To rusáci bombardovali nedaleký Ivano-Frankovsk. Připomínalo to hvězdné války. Nejdřív vzdálené hřmění, pak blikající světélka, která se nad námi velkým obloukem stáčela na sever. Když letadlo nabralo správný směr, ozval se sonický třesk a světélko se ztratilo kdesi v dálce, kde se opakovaně rozsvěcel obzor.

Po pár dnech jsme sešli z hor. V každé zapadlé vesnici tu mají sochu národního buditele a okolo fotky místních chlapů, co padli na frontě. U nás máme taky pomníky se jmény padlých, ale tady je po třech letech, kdy Ukrajinci bojují za svobodu, těch portrétů mrtvých hrdinů mnohem víc. Když jsem viděl tohle zátiší poprvé, rozbrečel jsem se.

Koločava – pocta padlým rodákům…

V Mukačevu jsme museli vzít společnou noclehárnu, všechny penziony byly obsazené. Zakarpatí je považováno za nejbezpečnější část Ukrajiny. Pokud si mohou dovolit dovolenou, tráví ji Ukrajinci často právě zde. Je tu i hodně zraněných a zmrzačených mladých kluků, co se tu dávají psychicky i fyzicky do kupy. Na pokoji s námi přespával Saša, mohlo mu být tak dvacet. Před rokem přišel na frontě o nohu a doma by to při bombardování nestíhal do krytu. Když jsme první večer sešli dolů do hospody, seděl vedle nás vysportovanej atlet s krásnou holkou. Byl na vozejčku, protože přišel o obě nohy. Pokaždé, když jsme šli kolem rehabilitačního střediska, pokuřovalo venku tak dvacet mladých kluků, většině chyběla noha, některým obě. V hostelu uklízela starší paní; když jsme se s ní dali do řeči, vyšlo najevo, že bývala ředitelkou jedné ze škol v Bachmutu. Škola už není a není ani dům, ve kterém žila. Tak je teď tady.

Kamarád, se kterým putuju, mi první večer říká: „Mám novej spacák, hned na začátku války jsme ty svý se ženou poslali vojákům na Ukrajinu. Poslali jsme tam i docela dost peněz. Žena je doktorka, nechtěla, aby to šlo na zbraně. Tak jsme přispěli na pojízdnou zubní ordinaci. Za pár měsíců ji rusové roztříleli na šrot…“

Všude jsou tu vojenský check-pointy, i na prašných cestách v odlehlých horských sedlech. Na nádražích a v centrech měst postávají vojenské hlídky. Loví dezertéry a mladíky, kteří dostali povolávací rozkaz, ale nenastoupili do služby. Ukrajinské armádě se zoufale nedostává branců. Ti motivovaní dobrovolně narukovali hned na začátku války a jsou buď zmrzačení, nebo po smrti. Případně je jako zkušené a nepostradatelné bojovníky odmítá armáda uvolnit. Na ulici občas člověk narazí i na osvalené mladé chlapy v civilu. Je jasný, že tihle borci v drahých autech nejspíš “uplatili” modrou knížku a nikdy bojovat nebudou. Zdaleka ne každý je ochotný zemřít za vlast. Není dobré si dělat iluze, Ukrajina je prolezlá korupcí. Je vlastně zázrak, že tahle země stále ještě nějak funguje a na východě drží frontu. Pod zdáním normálnosti je znát, jak jsou tu všichni strašně unavení (nikoliv však rezignovaní). Často slýchám, že Ukrajinci nemohou tuhle válku vyhrát. Není to pravda, i když jim docházejí síly, už vlastně zvítězili. Žijí v zemi, která se nenechala zlomit. Stále ještě dokáží vzdorovat té strašné ruské přesile. Za cenu, která je pro nás nepředstavitelná. Ukrajinci ponížili a zesměšnili impérium, největší zemi světa. A to je přece vítězství. A nic na tom nezmění ani to, jestli nakonec přijdou o Krym a rusáci budou okupovat část jejich východního území.

Pomník padlých obránců na náměstí v Mukačevu. Stěna je ve skutečnosti delší a oboustranná. Nové fotografie přibývají každý týden…

Sláva Ukrajině!

Na Putina sere pes!

Přešli jsme poloniny Svidovec, Nehrovec, Sinevir a východní část Verchoviny. Nejvíce se mi líbily nejvyšší partie Svidovce a Nehrovce. Tato místa zasahují do přirozeného alpínského bezlesí a jsou dostupná jen pro pěší. Roste zde vzácná flóra včetně protěží a louky nejsou rozježděny jeepy, motorkami a čtyřkolkami, jako tomu je jinde v ukrajinských horách. Pralesy na severních svazích hory Nehrovec jsou fantastické. Ukrajinské Karpaty jsou rozlehlé a čeká tu na mě mnoho krásných hřebenovek. Rád se sem budu vracet. A to i přesto, jak otřesný zážitek pro mě představovalo zpáteční překročení ukrajinsko-slovenských hranic. Nevím, možná jsme měli jen smůlu na špatnou směnu. Ale ta velkopanská povýšenost, přezíravost a arogance slovenských celníků na hranici byla k zeblití. Společně s malými dětmi a jejich ukrajinskými maminkami jsme mezi ostnatými dráty na území nikoho hodiny čekali na potupný výslech a důkladnou osobní prohlídku. Otrávený ksichty, hnusný nemístný poznámky a orientální pracovní tempo uniformovaných paňáců. Slouhové s dočasnou mocí, zahánějící vlastní mindráky a ztrátu smyslu života ponižováním bezbranných lidí. Dění nikoliv nepodobné šikaně, kterou jako dítě pamatuji z překračování hranice komunistického Československa…

Z Rachova lze vystoupat na hřeben poloniny Svidovec po staré štětované cestě…

Jsou tu salaše a pase se tu. Na mnoha místech Karpat patří bohužel tradiční pastevectví minulosti…

Celý den nás doprovázel ovčácký pes

Horní hranici lesa lemují rozsáhlé porosty borůvek

Které postupně přecházejí v travnaté poloniny

Hřeben Svidovecké poloniny mezi vrcholy Bliznica a Gerišaska má vysokohorský ráz

Jsou tu ledovcové kary s krásnými jezery, u kterých lze tábořit…

Mnohá jezera jsou ve fázi zániku a byla již zcela zazemněna

Zdejší alpínské bezlesí je přirozené. V nižších polohách byly poloniny – travnaté pastviny vytvořeny lidmi…

V místech, kde vystupují vrstvy s vápenci, roste vzácná flóra – protěž alpská

Zvonečník hlavatý

Orchidej hlavinka horská a kopyštník tmavý

Prha arnika

Hvězdnice alpská

Všudypřítomná kytka s hezkým jménem hadí mord nachový

Západní část hřebene – hory pozvolna klesají a zaoblují se

Sem lze vyjet na motorkách, čtyřkolkách a offroadech

Provoz není nijak regulován a temena hor jsou zbrázděna desítkami cest

Důsledkem je brutální eroze. Na mnohých místech jsou nejhezčí části polonin na dlouhou dobu zničeny…

Hora Tempa je posledním výrazným vrcholem hřebene…

Sestupujeme do Usť-Čornej a pokračujeme na Koločavu. Roubená kaplička s plastovými dveřmi v sedle mezi obcemi. Pro ukrajinské Karpaty typický fenomén…

Koločava je obcí pomníků. Nikola Šuhaj, Ivan Olbracht, sovětský interbrigadista a hraniční sloupek z dob Československa…

Smutné pomníky hrdinů dnešní Ukrajiny

Mnoho Rusínů v dobách nouze odešlo do zámoří. Pomník ekonomickým migrantům…

Obce patří k těm bohatším. Z každé rodiny pracuje někdo u nás a bez problémů se tu domluvíte česky.

Typická rusínská usedlost s chlévem a stodolou

Zátiší z místního hřbitova. Je tu i fejkový hrob Nikoly Šuhaje, u kterého postávala Eržika a žebrala drobné od turistů (viz Olbracht Hory a staletí).

Koločava je pod námi v širokém horském údolí. Vystupujeme na poloninu Nehrovec…

Nehrovec (též polonina Piškoňa)

Hory kam se podíváš…

Sestupujeme přes krásné karpatské pralesy

Kolem rašelinného jezírka “Ozerce”

Do civilizace chytáme typický karpatsko-ukrajinský autotstop…

Místní rychle zjistili, že lepší než krávy je dojit turisty. V dolině Siněviru už ve velkém najeli na cestovní ruch…

Typická karpatská ves poblíž Volovce

Ze Sineviru na Verchovinu je dlouhý přechod nudnými smrkovými monokulturami. Opuštěný dřevorubecký tábor s typickým bordelem…

Soumrak a svítání na poloninách nad Volosiankou…

Turistické hnízdo na vrcholu Zvorets. Vyjížďky pro každého- čtyřkolky, motorky a offroady jako prokletí ukrajinských Karpat…

Strastiplná cesta domů. V karpatských dolinách jakoby se čas zastavil – cestovní rychlost prastarého vláčku cca 20 km/hod a žebrající rómská rodina…

vkládám pozvánku na další autorské čtení a promítání fotografií, tentokrát v broumovské knihovně. Bude to stejné jako v Náchodě – skromný pokus o kombinaci literárně-hudebního večera s velkoformátovou slideshow…

Pokud se tam vypravíte, asi jim raději zde předem klikněte na fcb na událost, aby měli přehled o počtu návštěvníků; nevím jaká je kapacita sálu…

dvacet let jezdím se svými studenty na školní výpravy do rumunských Karpat. Za tu dobu jsme toho zažili, no to vám snad ani nemůžu říct… Teda vlastně můžu, v pátek na gymplu v aule. Přijďte, bude legrace. Hezké obrázky, vtipné historky, skoro jako když promítá Láďa Zibura…

]]> https://bohemiaorientalis.cz/pozvanka-3/feed/ 0 https://bohemiaorientalis.cz/kniha-o-kladskem-pomezi-2/ https://bohemiaorientalis.cz/kniha-o-kladskem-pomezi-2/#comments Tue, 12 Nov 2024 18:21:44 +0000 admin http://bohemiaorientalis.cz/?p=13892 Vážení přátelé, je to tady!

Po dvou letech usilovné práce je na světě další díl Knihy o Kladském pomezí. Je to opět “tlustokniha”, dva kilogramy živé váhy, přes šest set stran a skoro tisíc fotografií! Finální práce byly úmorné a jsem rád, že je dílo hotovo. Po dlouhé době mi snad bude zbývat i chvilka času na tento blog. V knihkupectvích bude kniha k dostání za 990 Kč, kdyby nebyla podpořena grantem Královéhradeckého kraje a Státním fondem kultury ČR, byla by její cena ještě mnohem vyšší. Podobné výpravné knihy se dnes běžně prodávají mnohem dráž… V druhém vydání vychází i první díl, což mi rovněž udělalo velkou radost, protože po knize byla poptávka a já neměl zájemcům co nabídnout… Pro spřátelené duše z okolí Náchoda jsem schopen od vydavatele obstarat pár kusů obou dílů se slevou, tak se případně ozvěte, kontakt najdete na webu pod záložkou Autor. Jako ukázku vkládám výřezy dvoustran z kapitol o Ostaši, Vambeřicích, Broumovských stěnách, Opočnu a starých lomech ze Stolových hor. Osobně mám nejradši kapitolu nazvanou O Zvičině aneb O vzájemném potýkání Čechů a Němců na jazykové hranici, ale tu sem vkládat nebudu, přečtěte si ji v knize…

Anotace knihy je připojena na konci článku.        

Mějte se fanfárově, nebuďte zbytečně dlouho ve virtuálním světě a raději vyjděte do krajiny světa reálného, je to mnohem zajímavější…