Krajinou a přírodou východních Čech » Krajina a příroda

U Houkvice

admin — Mon, 27 Apr 2026 19:32:01 +0000

Když jsem se minulý týden zpovídal studentům z redakční rady pro jejich podcast, mluvil jsem i o tomhle webu. A uvědomil jsem si při té příležitosti, že už jsem tu velmi dlouho nic nepublikoval. Omluvou mi budiž psaní knihy, přesto je čas to napravit. Vkládám tedy alespoň pár obrázků z výletu do týnišťského polesí.

Zdejší štěrkopísky dnes porůstají nekonečné borové monokultury. Koncem barokních dob před racionalizací a intenzifikací lesnictví tu ale převažovaly výmladkové lesy a rozvolněné doubravy silně ovlivněné lesní pastvou. Pařezinové hospodaření a výmladkové lesy beze stop zmizely, ale na pastevní doubravy tu upomíná několik desítek nádherných věkovitých dubů, které patří k těm nejstarším stromům našeho regionu. Dnes jsou obklopeny vzrostlým lesem, ale jejich pravidelné koruny dokládají, že původně rostly ve velmi prosvětleném lese či jako solitéry na volném prostranství. Že se tu tyhle staleté duby dochovaly v takovém počtu, je dáno tím, že zdejší polesí sloužilo dlouhou dobu jako jedna z největších obor východních Čech.

Zdejší honitbu založil v roce 1770 hrabě Filip ze Šternberka a její původní výměra činila přes 2000 ha. Obora zahrnovala prakticky celé polesí od Třebechovic přes Týniště až k Častolovicím. Intenzivní pastva zvěře bránila odrůstání semenáčků a zformovala zdejší porosty do podoby prosvětlených řídkých lesů, jimž dominovaly mohutné duby. Nežli běžný les tak připomínaly zdejší doubravy spíše anglický lesopark či krajinu nikoliv nepodobnou africké savaně. Protože zdejší lesy neplnily primárně hospodářskou funkci a nesloužily k produkci dřeva, měly stromy dost času i prostoru na to, aby dorostly do monumentálních rozměrů.

Kolem roku 1830 byla plocha obory zmenšena a dnes je oplocena jen malá část lesa v Bědovické oboře. Hodnotu krásných starých stromů si majitelé panství naštěstí uvědomovali a mohutné duby zůstaly chráněny i po zrušení obory. Hospodářský les založený v prostoru bývalé obory byl opakovaně smýcen a znovuvysazen, staleté duby ukryté hluboko uvnitř vzrostlého lesa stále stojí na svém místě. Nejvíce se jich nachází v okolí rybníků u Houkvice, kde byla v roce 1954 zřízena stejnojmenná přírodní rezervace. Již za první republiky zde bylo přes 30 starých památných stromů pod ochranou tehdejšího majitele polesí hraběte Leopolda Sternberga. Soupis ani přesné rozmístění těchto stromů nemáme k dispozici, přesto je zřejmé, že většina dubů zůstala zachována až do současnosti. Ten nejmohutnější dub je vyznačen na mapách, jeho kmen má v obvodu kolem deseti metrů a je chráněn dřevěným zábradlím. Stáří dubu je odhadováno na pět set let. Není v naší zemi mnoho podobných stromů! Další srovnatelné duby jsou ukryty v okolním lese. Okrajem bývalé obory vede trať a několik mohutných stromů lze zahlédnout i z projíždějícího vlaku. Je zřejmé, že se život většiny těchto památných dubů blíží ke konci; z prosychajících korun se odlamují větve srovnatelné s kmeny okolních stromů. Stáří těchto dubů těžko odhadnout, ale i jejich věk se bude počítat na staletí. Úctyhodného stáří i rozměrů tu dosahují i některé zdejší buky a borovice.

Zdejší polesí je zajímavé i svojí vzácnou květenou. V mokřadech u Houkvice roste ďáblík bahenní a masožravka bublinatka jižní. Ještě nedávno se zde vyskytovala i nenápadná a vzácná mokřadní orchidej hlízovec Loeselův a snad i měkkyně bahenní. Oba druhy jsou na lokalitě již mnoho let nezvěstné, dnes patří k našim nejvzácnějším orchidejím a jsou bezprostředně ohroženy vyhynutím. O něco lépe dopadla naše nejhezčí orchidej střevíčník pantoflíček. Při východním okraji bývalé obory se udržela jeho „nejbohatší“ východočeská populace. K ochraně druhu tu byla vyhlášena rezervace a lesní hospodaření by mělo probíhat tak, aby se zde druhu dařilo. Jestli tomu tak skutečně je, nejsem schopen posoudit. Většina trsů je starších, mladé rostliny jsem nenašel a zdá se, že tu střevíčník podobně jako dalších lokalitách v podstatě dožívá. Před patnácti lety jsme v ČSOP mapovali výskyt střevíčníku na téměř deseti lokalitách v Podorličí a Podkrkonoší. Polovina z nich dnes již neexistuje. Na vině je nevhodné lesní hospodaření a dlouhá jarní sucha. Například na nedalekém Halíně dožívají dvě poslední sterilní rostliny.

Kdysi se tu vyskytovaly vzácné mokřadní orchideje – měkkyně bahenní a hlízovec Loeselův. foto měkkyně - commons.wikimedia

Ze vzácnějších druhů rostou v mokřadech u Houkvice hlavně ďáblíky a bublinatky

A nedaleko Houkvice vykvétá několik desítek střevíčníků

Tím nejzajímavějším jsou ovšem zdejší věkovité stromy. Normálně selfíčka nefotím, ale monumentálnost těch stromů vynikne jen ve srovnání s měřítkem lidské postavy…

Mapa zdejších lesních porostů s vyznačenou polohou památných dubů. Udělejte si sem výlet, stojí to za to…

Poslední mohykáni Babiččina údolí

admin — Tue, 15 Apr 2025 16:32:44 +0000

Že je Babiččino údolí krajinářsky mimořádně zajímavým místem, je zřejmé každému vnímavému návštěvníkovi. Pokud jím tedy může projít mimo hlavní sezónu, kdy není prožitek hezké krajiny znemožněn nepřetržitým zástupem turistů. Místo je atraktivní i z hlediska ochrany přírody, ale ty hlavní přírodní zajímavosti zůstávají veřejnosti utajeny.

Většina návštěvníků projde pouze zámeckým parkem, odkud přes nivní louky zamíří k Starému bělidlu. Tyto louky byly bohužel z velké části meliorovány, jsou druhově velmi chudé a skoro nic zde nekvete. Jedinou přírodní zvláštnost představuje poměrně početná populace modráska bahenního a očkovaného, jejichž housenky vyžírají semeníky krvavců a svůj vývoj dokončují jako parazité v mraveništích.

Modrásek bahenní – Phengaris (Maculinea) nausithous

Modrásek očkovaný – Phengaris (Maculinea) teleius

Mnohem zajímavější jsou zdejší suťové lesy. Rostou na svazích údolí a mají bohaté bylinné patro s typickou hájní květenou. I přes dřívější výsadbu smrku, převažují v lesích kleny, lípy a buky. Stromovému patru dominuje několik staletých dubů, které patří k nejstarším a nejmohutnějším stromům východních Čech. Mnohé z nich mají v obvodu několik metrů a jistě pamatují Boženu Němcovou i její babičku.

Širokou plochou nivu vymezují strmé skalnaté svahy s hezkými listnatými lesy

Některé zdejší duby patří k nejstarším a nejmohutnějším stromům východních Čech

Staleté duby rostou jako solitéry i v nivních loukách. Traduje se, že tyto osamocené stromy nechávali vysazovat Schaumburgové u příležitosti narození potomků.

Za těmi nejmohutnější duby musíme k strmým svahům údolí, kde jsou ukryty v lemech suťového lesa. Stáří těchto stromů si vůbec netroufnu odhadnout, jejich dlouhý život se ovšem zvolna chýlí ke konci. Koruny prosychají, mohutné kmeny ukrývají rozsáhlé dutiny. Zde se v tlejícím dřevě vyvíjejí obrovské larvy páchníků. Kdysi šlo o „pralesní“ druh brouka, výskytem vázaného na vyhnilé dutiny mrtvých kmenů či starých umírajících stromů. Takové stromy z našich lesů zcela vymizely, proto se dnes páchník vyskytuje hlavně v alejích a parcích. Babiččino údolí patří k těm několika málo lokalitám, kde je početnější populace tohoto druhu doposud vázaná i na les.

V tlejícím dřevě padlých kmenů, které byly ponechány pozvolnému rozkladu, se vyvíjejí larvy vzácného hmyzu.

Například páchníka hnědého

Společně s výskytem dalších vzácných druhů brouků to svědčí o tom, že se zdejší lesy vyznačují dlouhou historickou kontinuitou a nikdy z nich mohutné umírající stromy zcela nevymizely. Je zajímavé, že v blízké rezervaci Dubno rovněž rostou staleté duby, vzácní saproxyličtí („trouchem se živící“) brouci se zde ovšem nevyskytují. Bude to dáno nejspíše právě tím, že zdejší les nemá zdaleka takovou historickou kontinuitu. Původně šlo o bažantnici, která byla založena v místech zaniklých rybníků, jejichž hráze jsou ve zdejším „lužním“ lese doposud dobře zřetelné. Zapojený vysokokmenný les se stárnoucími stromy se zde vytvořil nejspíše až v průběhu 20. století…

Staleté duby najdeme i v nedaleké rezervaci Dubno

I zdejší les má přírodní ráz a je tu mnoho tlejícího dřeva

Pralesní druhy hmyzu tu ale nenajdeme

Hráz zaniklého rybníku dosvědčuje, že zdejší “lužní les” nemá historickou kontinuitu…

Zpátky do Ratibořic. Úctu vzbuzují i zdejší monumentální jasany, které na několika místech lemují Úpu. Jako kdekoliv jinde ve střední Evropě, je i zde osud těchto krásných stromů bohužel zpečetěn. Z prosychajících korun je zřejmé, že jsou stromy napadeny „chalarou“ a zvolna umírají na nekrózu. Původce onemocnění, invazivní parazitická houba voskovička jasanová byla do střední Evropy zavlečena někdy koncem 20. století z Číny. Spory parazitické houby se šíří vzduchem a chalara decimuje porosty našich jasanů neuvěřitelnou rychlostí. Jasany tak se zpožděním následují osud našich jilmů, které podobným způsobem vyhubila grafióza. Zejména u stromořadí krásných vzrostlých jasanů, které tak často lemují cesty v podhůří Orlických hor, jde o ztrátu obzvláště citelnou.

I zdejší jasany udivují svými rozměry

K zdejším podivuhodným stromům patří i mohutná lípa, rostoucí při kraji lesa u stezky k Bílému mostu. Obvod kmene o výšce 35 m činí šest metrů. Lípa původně rostla zdvojeným kmenem a dutina obnažená po odlomení hlavní kosterní větve vykloněné ven z okraje lesa svědčí o tom, že šlo vskutku o působivý strom. K této lípě se váže smutný příběh. Krátce před rozlomením stromu našli v roce 2012 pracovníci ochrany přírody při plánování bezpečnostního prořezu větví uvnitř kmene lípy spícího člověka. Muž bez domova vystlal širokou dutinu kmene papírovými kartony, několik týdnů zde přespával a živil se zejména jablky z blízkého sadu.

Další monumentální stromy najdeme proti proudu řeky u Červeného mostu. Jde o krátké stromořadí několika staletých douglasek. Tyto jehličnany původem ze severní Ameriky byly u nás od poloviny 19. století místy zkusmo vysazovány jako doplňková dřevina. Ve své domovině se douglasky mohou dožívat tisíce let a po sekvojích jsou nejvyššími a nejmohutnějšími stromy. Vzácně dorůstají do výšky přes sto metrů a kmen takových stromů mívá v obvodu kolem sedmi metrů. Nikdy nezapomenu na posvátnou úctu, kterou ve mně vzbuzovaly takové monumentální douglasky a tisovce, když jsem před třiceti lety putoval Kaskádovým pohořím v USA. Tyto pralesy si v ničem nezadají se slavnými porosty sekvojí v předhůří Sierry Nevady. I v našich podmínkách patří douglaska k nejrychleji rostoucím stromům a lesáci dnes zvažují, zda by její plánovaná výsadba nemohla částečně nahradit usychající smrkové monokultury. Douglasky u Červeného mostu byly vysazeny kolem roku 1870, již dnes dosahují úctyhodných rozměrů, a protože jsou vitální, mají před sebou nejspíše ještě dlouhý život. Kmen té největší douglasky má obvod 5 metrů a na výšku kolem 50 metrů. S odhadovaným objemem dřeva kolem 40 kubických metrů jde o nejmohutnější strom Babiččina údolí.

Do ještě větších rozměrů nežli douglasky od Červeného mostu dorostly dva památné a všeobecně známé stromy, jejichž fragmenty představují poslední zdejší dendrologické rarity. Na vyhlídkové verandě Rýzmburského altánu lze spatřit špalek Velké jedle, jednoho z největších stromů, jaký kdy rostl v Čechách. Slavný strom rostl v Jestřebích horách u Švédského vrchu poblíž hranice náchodského panství Schaumburků – Lippe. V první polovině 19. století byla jedle pro svoji majestátnost oblíbeným výletním cílem, a když ji v roce 1859 vyvrátila vichřice, nechala vrchnost z jejího kmene odřezat několik památečních špalků. Ten rýzmburský byl uříznut ve výšce kolem 18 metrů, spodní část kmene byla vyhnilá. Musel to být vpravdě mohutný strom, když měl jeho kmen v této výšce obvod 3,5 metrů. S pomocí lupy lze prý na špalku spočítat asi 363 letokruhů.

Srovnatelného stáří i rozměrů dosáhl i slavný Špetlův buk rostoucí v lemu lesa při horní hraně údolí nedaleko Boušína. Buk měl rovně rostlý kmen s hustě zavětvenou symetrickou korunou. To svědčí o tom, že strom rostl dlouhou dobu jako solitér. Prastarý buk byl bohužel napaden hnilobou a v roce 2008 došlo při silné bouři k jeho vyvrácení. Nejspodnější část kmene byla i s kořenovým systémem opět napřímena a ponechána na místě jako upomínka na „nejsilnější buk ve východním Podkrkonoší“. Byl to vskutku královský strom, i toto zvolna zahnívající torzo bere svými rozměry dech.

literatura: Kuna Petr; Za starými stromy Babiččina údolí in Ochrana přírody 2024/6

https://www.slatinanadupou.cz/volny-cas/turistika/pesi-turistika/bohatstvi-flory-spetluv-buk-1197cs.html

Dobrošov zimní

admin — Wed, 29 Jan 2025 19:08:55 +0000

Byl to jeden z nejkrásnějších dnů letošní zimy. Ošklivé město Náchod přikryla inverzní oblačnost. Stromy se obalily jinovatkou. Sluníčko občas prosvítající skrz mrznoucí mlhu dávalo tušit, že v kopcích nad městem by mohlo být moc hezky. Bylo tomu tak, oblačnost se přelévala přes pláně Dobrošova, vše bylo zahaleno v mlze, aby se následně otevřely daleké výhledy pod blankytným nebem. To se neustále opakovalo, mraky pulzovaly jako vlnobití. Chvíli ledová mlha a viditelnost na pár kroků, chvíli nekonečně modré nebe a sluneční zář. Slunce závojovalo skrz bílé koruny stromů, vlaječky námrazy na stéblech trav. Už dlouho jsem nic tak hezkého nezažil…

V podzemí Kraví hory

admin — Sun, 05 Jan 2025 16:41:23 +0000

Po dlouhé době vkládám opět pár fotografií z jedné z našich objevitelských výprav do Teplických skal. Tentokrát jsme dostali od kamaráda typ na skalní soutěsku s podzemím v oblasti Kraví hory. A rozhodně to stálo za to, byli jsme mile překvapeni. Úzký a hluboký kaňon protíná jeden z mnoha skalních masivů při okraji náhorní plošiny Kraví hory. U jeho spodního ústí se pod zřícenými skalními bloky nachází hluboké suťoviště s rozsáhlými podzemními prostory. Podobné závaly s podzemím znám z hlubších a níže položených roklí, zde jsem čekal něco mnohem skromnějšího. V bočních stěnách jeskyně jsou pískovcové pilíře i rostlá skála se zřetelnou vrstevnatostí a hustou sítí puklin, které vznikly tektonickými tlaky při zaklesnutí Jiráskových skal podél Skalského zlomu. Členitý strop jeskyně i několikeré “podzemní podlaží” tvoří velké balvany a skalní bloky navzájem zaklíněné v bizarních pozicích. Až se někdy člověk nestačí divit, že to drží celé pohromadě. Prozatím bezejmenná jeskyně čeká na přesné zaměření a zmapování. Fotil jsem to z ruky bez stativu, tomu odpovídá nižší kvalita…

Ledopády Vlčí rokle

admin — Wed, 17 Jan 2024 19:24:05 +0000

Každý teď jezdí do Vlčí rokle na ledopády. I kamarád psal, že to stojí za to. Tak jsem taky vyrazil. Nekecal, letos je to fakt velkolepé. Asi jak pršelo a hned potom přišly silný mrazy. Normálně tam bývá ledů víc, ale většinou jsou pod sněhem. Vzpomínám, jak jsme tam v devadesátkách jezdili s mačkama a cepínem trénovat do vysokých hor… Teď sníh chyběl, takže krásně vynikla barva i bizarní tvary rampouchů a ledových náteků. Moc hezký byl i Velký vodopád v Adršpachu. Ledy jistě ještě zesílí, ale jak nasněžilo, už to nebude ono. Ve sněhu ta krása tak nějak nevynikne…

Duch Broumovských stěn

admin — Sun, 07 Jan 2024 18:56:13 +0000

Další hezká procházka Broumovskými stěnami. Bylo mlhavo, po dešti. Ideální podmínky pro bloudění ve zdejších roklinách. Potoky plné vody, výstupy přes krásné vodopády, teskně hučela suchodolská Niagara… Vylezli jsme až na hřeben k ukrytému Temnému jezírku. Stranou od značených turistických cest, uprostřed divočiny, jen málokdo měl možnost spatřit jeho smolně černé vody. Podle starých německých pověstí stráží jezírko Duch Broumovských stěn, strašlivý Braunau-Felsen Geist. Nejeden zbloudilý turista skončil v jeho pařátech. Nechtěně jsme ho vyrušili, jen na poslední chvíli jsme se spasili útěkem…

foto: kamarád Will

V Broumovských stěnách

admin — Fri, 05 Jan 2024 20:19:19 +0000

Bloudění v mlze, marné hledání staré dřevařské stezky nad Třešňovou roklí…

V podzemí Kralického Sněžníku 4

admin — Tue, 05 Dec 2023 20:34:32 +0000

Zajímavé krasové jevy odhalila těžba ve dvou lomech nad Horní Moravou. Zejména v Mramorovém lomu se opakovaně těžily vysoce kvalitní krystalické vápence. Čistý mramor s velmi atraktivní kresbou byl lanovými pilami odřezán ve velkých blocích, jež byly dále zpracovány do menších obkladových desek. Bílá hornina místy dosahuje 97 –99 % CaCO₃, její povrch odhalený těžbou ovšem rychle pokrývá tenká černá vrstva (snad jakýsi bakteriální biofilm s vyšším podílem C?). Kombinace uhlově černé a sněhově bílé barvy pak působí dosti surrealistickým dojmem. Karbonátové těleso bylo v dávné minulosti překryto mocnými vrstvami usazenin a teprve těžba odhalila jeho silně zkrasovělý povrch s mnoha škrapy, závrty, kanály a menšími jeskyněmi. I když v miniaturním měřítku, stále se jedná o jednu z nejhezčích ukázek „fosilní“ krasové morfologie u nás. V současnosti je lom nečinný. Pokud by zde ale byla těžba někdy obnovena, nedivil bych se, kdyby zde byly nalezeny rozsáhlejší jeskynní prostory či krasové kapsy vyplněné sedimenty s cennými „depozity“ pleistocenních kostí.

V Mramorovém lomu nad Horní Moravou. Všimněte si černého povlaku na “starším” povrchu kamene.

Asfaltově černé lesklé skály působí značně neobvykle…

Kámen se těžil odřezáváním bloků s pomocí “lanových” pil. Dokonale rovný a ohlazený povrch řezu připomíná zamrzlou vodní hladinu.

Pohled na odhalenou stěnu lomu se zajímavě zkrasovělým povrchem…

Řez skálou odhalí překvapivě zdobný kámen…

V mramorový masiv je perforován několika krasovými kanály

Jeden takový kanál ústí do menší krasové dutiny

Pohled do kanálu ze spodní strany

Kolik podobných jeskyní tu čeká na objev?

V podzemí Kralického Sněžníku 3

admin — Mon, 04 Dec 2023 21:20:05 +0000

Ve vyšších partiích masivu Kralického Sněžníku se na české i polské straně nachází několik menších jeskyní. Na rozdíl od těch níže položených (např. Medvědí j., Tvarožné díry) vznikly tyto v drobných izolovaných karbonátových čočkách, které jsou zcela vmezeřeny do okolních hornin krystalinika.

Ačkoliv jde o podzemní prostory skromné, které mívají na délku pár desítek metrů, jedná se o velmi zajímavé lokality. Vložky mramorů jsou jen nevelké, o to více ovšem zkrasověly. V jeskyních lze pozorovat přímý kontakt mramoru s rulami a fylitem. Karbonátové horniny jsou často korozí „ohlodány“ ze všech stran do mimořádně atraktivních tvarů. Tyto miniaturní krasy jsou v současnosti průtočné jen občasně; hlavním zdrojem vody jsou srážky, jež prosakují z vyšších poloh svahu. Na dně nejhlubší z jeskyní se nachází drobné jezírko. V místech skapu hladové vody vznikly v mramoru jeho pozvolným rozpouštěním různě hluboké misky, jamky a někde i úzké a dlouhé „komínky“. Zbytky mramoru mezi těmito místy mají vysloveně škrapový ráz, korozní hrany mohou být ostré jako čepel nože. Porcelánové bílé polohy střídá mramor s páskovanou kresbou.

Ačkoliv vznikla jeskyně v mramoru, při jejím vyústění tato hornina chybí

Uvnitř jeskyně. V těchto místech tvoří strop i stěny horniny krystalinika…

Zde již převažují atraktivnější mramory

Povrch mramoru byl korozí rozčleněn do podivuhodných tvarů

Zde je dobře vidět kontakt mramoru a krystalických břidlic…

V nejnižší partii je drobné jezírko hluboké několik metrů

V podzemí Kralického Sněžníku 2

admin — Thu, 30 Nov 2023 21:14:55 +0000

Stejné vrstvy mramoru, v jakých byla v roce 1966 objevena slavná Medvědí jeskyně (viz předchozí článek), vystupují na povrch i na české straně masivu Kralického Sněžníku. Řeka Moravu tu na dně hlubokého údolí protíná dva úzké zkrasovělé pruhy mramorů. Doposud zde bylo objeveno několik menších jeskyní a jeden rozsáhlejší systém podzemních chodeb, který byl nazván Tvarožné díry.

V jeskyni Tvarožné díry…

Jak už napovídá název jeskyně, jde vlastně o nepříliš velké chodby, jež ústí na povrch několika menšími otvory. Jeskyně je aktivně průtočná a její zvláštností je, že se zde mohou setkávat vody z různých zdrojů. Při vysokém průtoku Moravy fungují níže položené otvory jako povodňové ponory, při nižším průtoku řeky se proudění otočí a otvory slouží naopak jako vývěry podzemního toku. V takovém případě pochází většina vody v jeskyni z Králova syfonu – hluboké vyvěračky na konci hlavní chodby. Hydrologické pokusy a složitá měření prokázala, že minimálně část této vody pochází až z polské strany z okolí Medvědí jeskyně. Oba krasy jsou tedy hluboko pod horou navzájem propojeny několikakilometrovým podzemním tokem.

Jedním z nejzajímavějších míst jeskyně je Králův sifon…

Utváření jeskyně, která má charakter navzájem kolmo orientovaných chodeb, bylo předznamenáno tektonickými zlomy. Voda, proudící na těchto tektonických liniích, postupně pukliny rozšiřovala do stávající podoby jeskynních chodeb. V místech protnutí zlomů se chodby zvětšují a ústí zde vysoké komíny. Dolní část chodeb byla kopáním prohloubena a zpřístupněna uměle vyhloubenou odvodňovací štolou. Díky tomu klesla hladina v chodbách téměř o dva metry a jeskyně se stala pohodlně prostupnou. Ve výšce ramen, kde bylo původní proudění vody nejintenzivnější, se stěny rozestupují a chodby získávají charakteristický tvar „klíčové dírky“. V rozšířené části pak místy navazují na hlavní chodbu nízké plazivky, vytvářející složitý postranní labyrint.

Řeka Morava těsně nad místem, kde její tok protíná úzký pruh mramorů…

Po pravé straně je na břehu řeky stará cesta. Vstup do jeskyně je pod jejím tělesem.

Před vstupní štolou

Mapa jeskyně

Geologická mapa okolí jeskyně

Jeskynní chodby s charakteristickým profilem kopírují průběh tektonických poruch

Na několika místech se chodby rozšiřují

Jen pro zajímavost – stejný záběr v HDR. Fotografie složená ze 3 snímků o různé expozici…

Opět stejný záběr v HDR…

Pohled do labyrintu postranních plazivek

Vyústění bočních chodbiček leží ve výšce ramen

Uvízlá průzkumnice občas potřebuje pomoc…

Nejstarší zprávy o jeskyni pocházejí ze 17. století; traduje se, že jeskyni používali jako skrýš prospektoři, kteří v horách hledali drahé kovy. Téměř jistě jde o smyšlenou pověst, v okolí jsou mnohem lepší skrýše, nežli obtížně přístupné pravidelně zaplavované chodby. Stěny jeskyně jsou velmi chudé na krápníkovou výzdobu, jen na několika místech lze spatřit tenký povlak „nickamínku“ – měkké „tvarohovité“ hmoty tvořené vodou a vysráženým sintrem. V literatuře se uvádí, že je od této nenápadné zvláštnosti odvozeno i jméno jeskyně – Tvarožné díry. Podle jiné (zřejmě pravděpodobnější) verze vzniklo jméno jeskyně zkomolením z němčiny. V nejstarších zprávách bylo nalezeno jméno jeskyně Quarglöcher (správně spisovně Zwerglöcher) = Trpasličí díry a drobnou záměnou vzniklo mladší pojmenování Quarklöcher = Tvarohové díry.

Vstupní štola je uzamčená a jeskyně je pro veřejnosti nepřístupná. Od návštěvy této lokality jsem si toho moc nesliboval – podobné úzké jeskyně bez výzdoby nebývají příliš atraktivní. Nakonec jsme byli velmi mile překvapeni; páskovaný mramor střídají sněhobílé vrstvy, Králův sifon na konci chodby je magickým místem a proudění vody vymodelovalo na povrchu stěn zajímavé „freatické“ facety a misky. Krásné je i bezprostřední okolí jeskyně, kde stará a z větší části již zaniklá cesta končí v divoké strži řeky Moravy.

OUHRABKA V. Krasové jevy v údolí Moravy pod Králickým Sněžníkem, OCHRANA PŘÍRODY 4/2019

BEZDĚKOVÁ, V. Hydrochemická a geochemická charakteristika jeskyně Tvarožné díry v krasu Králického Sněžníku. 2017. diplomová práce (Mgr.). UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI. Přírodovědecká fakulta