krajinou a přírodou východních Čech

Smil písečný – Helichrysum arenarium

Smil písečný – Helichrysum arenarium. Ještě v polovině 20. století šlo o relativně rozšířenou rostlinu suchých písčitých stanovišť. Zřejmě to ovšem nepotrvá dlouho a tahle zvláštní a krásná kytka na našem území zcela vyhyne. Vědecký název – Helichrysum je odvozen z řečtiny a do češtiny jej lze přeložit jako „zlaté slunce“ (helios = „slunce“ + chrysos = „zlato“). Jméno odkazuje na zlatavě žlutou barvu květenství, která nevymizí ani po usušení. Proto byl smil (stejně jako blízce příbuzné slaměnky) v minulosti s oblibou užíván jako dekorativní květina. Ve všech slovanských jazycích je rostlina označována podobně jako v češtině – smil. Toto označení je tedy starobylé a nejspíše souvisí s tím, že květy působí „usmívavě“, „jásavě a přívětivě“ (podobně jako úsměv). Pro svůj celkový habitus, dekorativní funkci a vazbu na suchá stanoviště, je smil též někdy přiléhavě nazýván písečná protěž.

V minulosti byl ústup smilu zapříčiněn zejména zánikem jejího biotopu. Obnažené písčiny a další podobná „vysychavá“ stanoviště s rozvolněnou vegetací z naší krajiny téměř vymizela. Může za to zalesňování, vymizení extenzivní pastvy, rekultivace opuštěných lomů i intenzifikace zemědělství.

Typickým stanovištěm smilu jsou opuštěné pískovny, obnažené písčin, přesypy a další podobná místa, kterých je v naší krajině málo. Zde bývalá pískovna Marokánka u HK. Místo bylo z části ponecháno přirozené sukcesi a slouží k rekreačním účelům i jako refugium mnoha ohrožených druhů…

Mapa výskytu smilu v ČR dokládá jeho rychlý ústup. Po roce 2000 sice byly díky intenzivnímu průzkumu nalezeny nové mikropopulace, ale až bude mapa aktualizována pro stávající desetiletí, zůstane tu jen několik posledních bodů…

Ve východních Čechách jsou momentálně známé pouze tři místa, kde lze smil spatřit. Na všech lokalitách rostou jen velmi slabé populace čítající několik posledních živořících rostlin. Jde o suchý úhor na Slezském Předměstí, kde rostlinky obvykle kvůli časté seči ani nevykvetou. Druhou lokalitou je opuštěný lom na Špičáku v Orlických horách. Smil zde roste na kamenité ploše druhé etáže, kde na vysychajícím štěrkovém substrátu bez půdního pokryvu je sukcese řídké vegetace tak pomalá, že se tu konkurenčně málo zdatný smil udržel. Bohužel je v jeho těsné blízkosti nové ohniště a rostliny rozšířené na ploše několika málo metrů trpí sešlapáváním. Poslední lokalita je velmi zajímavá. Jde o nevýrazný jižně orientovaný svah nad obcí Rašovice u Týniště nad Orlicí. Vysychavé stanoviště s chudou půdou se nehodí k pěstování obilí, místo tedy dlouhodobě slouží jako pastvina či „nízkoprodukční louka“. V řídké vegetaci nedominují traviny, ale jestřábník chlupáček, jetel rolní a další suchomilné luční rostliny. Na několika místech tu lze koncem léta doposud nalézt i kvetoucí smil, jehož žlutavá květenství, nikoliv nepodobná malým sluníčkům, svítí nad řídkou nízkou vegetací.

Na leteckém snímku lokality smilu z Olešnice – Rašovice je zřejmé, že jde o suchou pastvinu s rozvolněnou vegetací (viz šedá barva)

Ve vegetaci na lokalitě převažuje suchomilný jetel rolní

Místy tvoří souvislý porost přízemní růžice jestřábníku chlupáčku. V takovém rozsahu jsem ještě nikde nic podobného neviděl. Bojím se, aby tu louku někdo nepřeoral a nezatravnil nějakou vysokoprodukční směsí. Zemědělci to běžně kvůli zvýšení výnosu dělají, říká se tomu obnova trvalých travních porostů a je to jeden z hlavních důvodů, proč z krajiny mizí hezké květnaté louky…

Smil v porostu jetelu rolního

Na lokalitě přežívá do deseti rostlin. Fotografoval jsem je zrcadlovkou i mobilem (iphone 12 pro). Výsledek mě překvapil, mobilovky jsou srovnatelné se zrcadlovkou (viz foto, vlevo mobil), která měla navíc velký problém s vyvážením bílé. To je pro fotografování některých žlutě kvetoucích rostlin typické. Každý, kdo někdy zkoušel vyfotit třeba tařici skalní, ví, o čem mluvím…

Opuštěný lom na Špičáku v Orlických horách. Jedna ze 3 posledních východočeských lokalit smilu.

Z okrajové hrany stěny lomu jsou daleké výhledy do krajiny Podorličí. Smil roste na plošině prostřední etáže.

I zde přežívá pár posledních rostlinek

které bohužel trpí sešlapem…

Podobný osud jako smil čeká nejspíše i další zajímavý druh naší flóry a to kociánek dvoudomý - Antennaria dioica. Rodové jméno “Antennaria” pochází z latinského slova “antenna”, což znamená tykadla, a odkazuje na charakteristický vzhled chlupatých listenů kolem květů, které připomínají tykadla hmyzu. České pojmenování kociánek má úplně jinou etymologii a je prý odvozeno od podoby květů, které se podobají kočičím tlapkám, případně od chlupatých listů, připomínající kočičí vousy. Druhové jméno dioica znamená česky “dvoudomý”. Takto jsou označovány rostliny s odděleným pohlavím – viz např. všeobecně známa kopřiva. Samičí rostliny kociánku mají obvykle květy nachové, niťovité, s vyčnívající bliznou.  Samčí rostliny kvetou téměř vždy bílé, s trubkovitou korunou s vyvinutými prašníky.

Kociánek dvoudomý – Antennaria dioica, Náchod – Březinka

I tato „suchomilná“ rostlinka je ohrožena ztrátou vhodných stanovišť a změnami v obhospodařování krajiny. Konkrétně se jedná o úbytek a degradaci lesních lemů, pasek, pastvin a vřesovišť. Někde je na vině upuštění od pastvy, jinde se naopak podmínky zhoršily zintenzivněním zemědělské nebo lesnické produkce. Negativně se mohou projevovat imise, které potlačují mykorhizní houby. Vlákna těchto hub jsou ve spojení s kořeny klíčící rostliny a v první fázi jeho růstu hrají klíčovou roli. I kociánek je rostlinou konkurenčně slabou a potřebuje volné plošky bez vegetace, na nichž může klíčit a rozrůstat se.

Mapa výskytu kociánku ukazuje jeho rychlý ústup z naší krajiny. I zde chybí aktualizace za poslední desetiletí, kdy se jeho vymírání zrychlilo.

Posledním místem východních Čech, kde kociánek doposud přežívá, je přírodní památka Březinka u Náchoda. Jde o malou plošku na okraji skalního útesu v borovém lese při česko-polské hranici. Druh  zde poslední roky relativně prosperuje a rozrůstá se do stran. Kociánek se tu doposud množil pouze vegetativně z oddenků. V letošním roce na jedné z lodyh poprvé vykvetla červená samičí květenství – viz foto. Zdá se, že dvoudomost kociánku může být (nejenom v tomto případě) limitujícím faktorem jeho rozmnožování. Pokud jsou všechny zdejší rostliny svými klony (což je pravděpodobné), rostou na místě pouze samičí rostliny. I kdyby vykvetly všechny rostliny, zůstanou jejich květy sterilní a semena plodit nebudou – k tomu by bylo třeba pylu z květů samčích rostlinek. Mnoho rostlin má pro podobné situace různé „evoluční pojistky“ a pokud neproběhne opylení, mohou jejich semena dozrávat i bez opylení z neoplozených vajíček. Kociánek k nim bohužel nepatří. Opylení nepředstavovalo pro relativně běžný druh problém, vždy se v blízkosti vyskytovaly rostliny obou pohlaví. Zdejší samičí rostlinky jsou ale posledním reliktem kdysi početné a prosperující populace a podobně jako slavný rod východočeských šlechticů Pernštejnů jsou nejspíše odsouzeny k vymření „po přeslici“.

Skalní výchozy červeného permo-karbonského slepence jsou poslední lokalitou tohoto druhu ve východních Čechách

Rostliny se zde množí pouze vegetativně – klonálně a jsou pravděpodobně pouze samičího pohlaví.

Ačkoliv ústup kociánku i smilu probíhá enormní rychlostí, jsou oba druhy doposud vedeny v  kategorii silně ohrožených druhů v červeném seznamu (C2). Je dost možné, že než dojde k jejich zařazení mezi kriticky ohrožené rostliny, na našem území vyhynou…

literatura:

Zdeněk Vaněček, Minulost a současnost smilu písečného (Helichrysum arenarium) v České republice, Magisterská diplomová práce,  dostupné on-line:

https://botanika.prf.jcu.cz/thesis/pdf/VanecekZ_Mgr08.pdf

https://ziva.avcr.cz/files/ziva/pdf/o-kocianku-dvoudomem-rostline-roku-2023.pdf

mapy převzaty z nálezové databáze NDOP