krajinou a přírodou východních Čech

Sudetská Via Appia v Broumovských stěnách nad Hlavňovem

Málo známé a přesto nádherné a zároveň monumentální jsou starobylé dlážděné či štětované cesty, které v krajině s velkým úsilím vybudovali naši předci. Půvab těchto cest je dán na první pohled zřetelným fortelem a důležité je i to, že se vždy používal místní kamen. Dnes se z těchto historických cest zachovaly již jen fragmenty, obvykle na těžko přístupných a v současnosti „dopravně“ málo využívaných místech. Ve východních Čechách se krásné staré cesty dají najít hlavně v členité a obtížně přístupné krajině, jaká je například na Broumovsku, v Pekelském údolí nebo v Krkonoších.

Nadherná je i stará německá cesta přes Teplické skály na Záboř

Cesta: pruh země, po kterém se chodí pěšky. Silnice se liší od cesty nejenom tím, že se po ní jezdí autem, ale že je jen čarou, která spojuje jeden bod s druhým. Silnice nemá smysl v sobě samé, smysl mají jen dva body, které spojuje. Cesta je chvála prostoru. Každý úsek cesty má smysl sám v sobě a zve nás k zastavení. Silnice je vítězným znehodnocením prostoru, který její zásluhou není dnes než pouhou překážkou lidského pohybu a ztrátou času.

Předtím než se cesty ztratily z krajiny, ztratily se z lidské duše: člověk přestal toužit jít, jít po vlastních nohách a radovat se z toho. Ani svůj život už neviděl jako cestu, nýbrž jako silnici: jako čáru, která vede od bodu k bodu, z hodnosti kapitána k hodnosti generála, z funkce manželky do funkce vdovy. Čas se mu stal pouhou překážkou, kterou je třeba zvládat čím dál většími rychlostmi.

Ve světě silnic krásná krajina znamená: ostrov krásy spojený dlouhou čarou s jinými ostrovy krásy.

       Ve světě cest je krása nepřetržitá a stále proměnlivá; na každém kroku nám říká: „Zastav se!“

M. Kundera, Nesmrtelnost

Benediktínské cesty v Broumovských stěnách, úsek nad Božanovem

Asi nejkrásnější jsou starobylé cesty v Broumovských stěnách, které jsou dlážděné pískovcem. Tyto cesty byly budovány broumovskými Benediktíny již během 18. století a jejich stavba souvisela hlavně s rozvojem lesnictví. Do dnešních dnů se zachovaly jen krátké úseky z mohutných pískovcových kvádrů a to na polické i broumovské straně stěn, převážně ve strmém stoupání, kde by cesty při užití drobnějšího materiálu byly neustále ohrožovány erozí. Z pískovcových kvádrů jsou budované nejen samotné komunikace, ale i jejich ostatní zabezpečení (obrubníky, odvodňovací žlábky a propustě, mostky, zpevněné krajní navigace ap.). Vzhledem ke značnému stáří (místy i 250 let) jde o historicko-technický unikát, který by si určitě zasluhoval ochranu. Ideální by bylo, kdyby se zbylé úseky cest vyhlásily za technickou památku, správa CHKO Broumovsko o to má údajně i usilovat. Jinde ve světě by něco podobného dávno zakonzervovali a  chránili, u nás se ale zatím nic neděje a tak jsou i ty poslední zbývající úseky postupně ničeny těžkou lesní technikou.

Broumovské stěny – stará cesta nad Machovem

Další místo se starými kamennými cestami je Peklo – údolí řeky Metuje. Strmé svahy údolí, které od nepaměti pokrýval mohutný převážně bukový les, byly kvůli těžbě dřeva zpřístupněny poměrně hustou sítí úzkých lesních cest. Tyto mají obvykle údolní hranu zpevněnou mohutnou lícovanou stěnou z kamenů, zatímco samotný povrch cesty není obvykle ani dlážděn ani štětován. Většinu cest vybudovali na přelomu 19. a 20. století Bartoňové z Dobenína, nicméně některé z cest budou asi ještě mnohem starší. Na mnohých místech byly některé cesty již zcela pohlceny terénem a vegetací a jen zbytky mohutných zdí svědčí o jejich někdejší existenci.

Peklo – zbytek staré lesní cesty poblíž Bartoňovy útulny

Konečně posledním místem, kde se dají vidět staré kamenné cesty, jsou Krkonoše. Tyto cesty byly budovány starobylou technikou štětování, kdy se kameny do cesty pokládají a „klínují“ na výšku. Budování těchto cest souviselo hlavně s rozvojem tzv. budního hospodaření v Krkonoších, některé z cest překonávají i hlavní hřeben a byly již v dávné minulosti důležitou historickou spojnicí s německým Slezskem (Slezská stezka- Jantarová cesta). Dnes jsou tyto cesty obnovovány správou KRNAPu a to tradiční technologií- krása pohledět!!!

Nově štětovaná cesta v Obřím dole

Mimo hory se staré cesty v původní podobě zachovaly spíše výjimečně – buďto byly vyasfaltovány, nebo je zemědělci v padesátých létech jednoduše rozorali. Jedna z mála cest místy stále ještě se štětovaným povrchem vede ke kostelíku Svatého Ducha u Dobrušky.

Stará cesta ke kostelíku Sv. Ducha u Dobrušky, detail štětovaní

Cesta na Potštejn – fragmenty krásných starých cest lze občas nalézt i poblíž některých hradů

Náchod – stará cesta na zámek. Nemám rád asfaltky, nicméně pokud je cesta již “vrostlá” do krajiny, nemusí ji nový povrch pokaždé zkazit…

A krásná může být i silnice pro auta… Zde alej do Šonova na Broumovsku.

Literatura: Petr Bergmann, Broumovsko. Interpretace kulturního a historického dědictví na Broumovsku, Tuž se, Broumovsko!, 2003

P.S. Nedá mi to, abych závěrem nepřipojil ještě jednu fotku – “cyklostezku – dálnici” na České Čermné. S podobnými asfaltkami pro kolaře se v poslední době roztrhl pytel. Sám najezdím na kole každý rok přes dva tisíce kilometrů, takže bych měl možná současný stavební boom cyklostezek vítat, nicméně mám z toho velmi smíšené pocity. Aby bylo jasno, jsem rád, když nejaká nová cyklostezka propojí dvě města a slouží k cyklodopravě či sportovnímu vyžití – ideálním příkladem je cyklostezka z Náchoda kolem Metuje do Poříčí. Vadí mi ale, když se vyasfaltuje nějaká polní či lesní cesta, která vede volně někde krajinou. Každé cestě chvíli trvá, než “splyne s okolím a vroste do krajiny”, ale u těchhle cykloasfaltek, se to prostě nějak nedaří. Navíc se pak po takovéhle cestě nedá ani chodit na procházky, protože člověk musí být neustále ve střehu, aby ho nesetřelil nějakej “elasťák“, co se může vzteky posrat, když musí na chvilku zpomalit pod 40 km/hod.

“Cyklodálnice” na Čermné – i v přírodě je třeba se pohybovat stále rychleji, sterilněji a hlavně bez bláta a drncání …

A nejsmutnější na tom je to, že když se pak bavím s ostatními kolaři, většinou se shodneme, že o tyhle asfaltky pro cyklisty v přírodě vlastně nikdo nestojí a že si jízdu po staré hrbolaté cestě všichni užívají mnohem lépe. Když člověk vyrazí pěšky či na kole do přírody, potom zkrátka tak nějak počítá s tím, že tam může být bláto a že to třeba bude trošku drncat. Skoro jako kdyby bylo hlavním účelem téhle cyklovýstavby „proasfaltovat“ co nejvíc peněz, obzvláště pokud tyto přitékají z Evropské unie…