krajinou a přírodou východních Čech

aneb O žábách na ústupu

motto: A víte, co je tu nejkrásnější? Ty rána. To taky. Ale hlavně ty večery. To my si lehneme, a posloucháme, jak tady z toho rybníčku kuňkají žáby. Víte, jinde ty žáby tak nepříjemně kvákaj, ale tady dělají jenom huu, hu. Vejš Radime….

Roztomilé kuňky patří k žábám, které z naší krajiny i přes přísnou ochranu rychle mizí …

Legendární filmová hláška je nepochybně odvozena od režisérova autentického zážitku – kdo někdy slyšel „houkat“  kuňky, musí dát Smoljakovi za pravdu… Kuňky jsou opravdu žáby, které protivně neřvou, ale jen tak zlehka potichu kuňkají. Škoda jen, že je můžeme slyšet stále na zmenšujícím se počtu míst. A to i přesto, že se jedná o přísně chráněný druh. A chudáci kuňky v tom nejsou sami – společně s nimi vymizely z naší krajiny i některé další žáby. Vždyť kdy jste naposledy viděli třeba ropuchu zelenou, rosničku nebo blatnici?

Změny v rozšíření kuňky obecné, mapa – Příroda a krajina ČR, Zpráva o stavu, MŽP 2009

Je to docela problém – přestože jde na ochranu těchto druhů nemálo peněz, nedaří se jejich úbytek zastavit. Hlavním důvodem budou bezesporu změny, které prodělala naše krajina v druhé polovině 20. století. Všechny tyhle žáby byly v minulosti mnohem běžnější a třeba kuňky nebo rosničky byly opravdu slyšet z každého vesnického „kačáku“.

Srovnání mozaiky české krajiny (kolem Českého Meziříčí) před kolektivizací s dnešním stavem. foto – http://kontaminace.cenia.cz/

S tím, jak se český venkov kolektivizoval, vymizela z krajiny pestrá mozaika biotopů. V 70. letech díky melioračnímu šílenství, kdy se odvodňovaly k hospodaření i naprosto nevhodné pozemky (často za cenu obrovských investic), vymizely z krajiny drobné mokřady. Tím přišly některé druhy žab o své životní prostředí. Poslední ránu pak zasadila masivní chemizace zemědělství – vůči chemikáliím jsou obojživelníci díky propustnému povrchu těla, kterým pijí i dýchají, extrémně citliví. Největší ústup zákonitě prodělaly ty druhy žab, které jsou svým výskytem vázané spíše na nižší polohy, kde byla krajina intenzivní zemědělskou výrobou dokonale homogenizována do nekonečných „širých rodných lánů“. Na snímcích vpravo je vidět Krajina se “homogenizovala”, vymizely drobné mokřady a další důležitá stanoviště. Posledními útočišti žab jsou rezervace (zde PR Zbytka) a taková “obskurní” stanoviště, jako je např. nedaleké odkaliště místního cukrovaru.

Díky ztrátě rozmanitosti stanovišť a intenzivní chemizaci je naše zemědělská krajina v nížinách Východního Polabí z hlediska biodiverizity “totální pouští”.

Blatnice skvrnitá – Pelobates fuscus , PP Na Plachtě 1.5.2009

Prakticky každý mokřad, který v nějaké podobě v krajině přežil do současnosti, je proto dnes určitým způsobem chráněn – obvykle jde o rezervaci nebo o „naturovou“ lokalitu (chránící třeba právě stanoviště kuňky). Problém asi bude v tom, že se tato chráněná území stala jakýmisi malými izolovanými ostrovy přírody v okolní nehostinné zemědělské pustině. Takové zbytkové málo početné lokální populace (navíc izolované od ostatních populací)  jsou logicky mnohem citlivější na různé vnější zásahy i na prostou náhodu. I přirozené kolísání početnosti pak může překročit únosnou mez a druh na daném místě prostě vyhyne.

Ropucha zelená – Bufo viridis, PP Na Plachtě, 2.5.2008

Svou roli může sehrávat i postupné ochuzování genofondu v důsledku příbuzenského křížení. A někdy potom úplně stačí, aby párkrát za sebou v nevhodnou dobu (obvykle na jaře) vyschly tůňky, kam se žáby stahují. Dříve by si prostě našly nové místo k rozmnožování, dnes ho nenajdou, protože není kde. Něco podobného se možná děje právě u výše zmiňovaných kuněk. Ačkoliv jsou k jejich ochraně vyhlašována nová území, nedaří se zastavit jejich postupné mizení (viz. mapa).

Rosnička zelená – Hyla arborea, PR ZBytka, 1.5.2009

Pamatuji si, jak jsem kuňky před deseti lety celkem běžně pozoroval třeba v rezervacích Zbytka a Dubno, kde byly v každé druhé louži. Dnes aby tam žábu pohledal. Tajně doufám, že je to jen můj subjektivní dojem, ale nevím. Mám podobné zprávy i z jiných míst od jiných lidí. Jsem zvědav, jak to dopadne, doufám, že se na kuňku s rosničkou za takových dvacet let nebudeme jezdit dívat do ZOO.

Kuňka obecná – Bombina bombina , Babiččino údolí – prameniště pod Rýzmburkem, 15.8.2012

P.S. – Závěr jsem asi trochu přehnal, jsou místa, kde je o žáby dobře postaráno. Například PP Na Plachtě, což je bývalé vojenské cvičiště (dnes rezervace) na kraji Hradce Králové. Nikde jinde ve východních Čechách neuvidíte tolik obojživelníků a vážek. Na Plachtě to funguje tak, jak má. To znamená – není sice povolená zástavba, chemizace atd., umožněn je tam ovšem volný pohyb včetně terénní cyklistiky, paintballu, koní a občas i terénních motorek atd. …, neboť to v tomto případě ničemu neškodí, právě naopak. Lokalita vlastně slouží jak k ochraně přírody, tak i jako jakési přírodně – rekreační zázemí velkého města. To vše vede k tvorbě drobné mozaiky různých stanovišť, čímž se zvyšuje stabilita i druhová rozmanitost a „spokojeni“ jsou lidé i zvířata. Naštěstí tam zatím nepůsobí takoví ti „ochranáři – konzervátoři“, co by nejraději vše zakonzervovali a lidi vyhnali, aby se zvířátkům i kytičkám dařilo (jeden můj kamarád jim výstižně říká „prudiči s řídkým zeleným u prdele“). Slovo zatím jsem  ovšem použil záměrně, před měsícem byl z Agentury ochrany přírody a krajiny odejit Martin  Hanousek, jeden z mála aktivních odborných pracovníků, který se osobně zasadil o netradiční způsob ochrany této lokality. Jako důvod mě napadá to, že Na Plachtě (na rozdíl od jiných lokalit s tradičním managementem) vše fungovalo. Nebo to možná bylo kvůli tomu, že se Martin angažoval v boji s developery, kteří zde měli „investorské“ záměry? Těžko říct. Každopádně typický obrázek dnešní situace v státní ochraně přírody v ČR.

Kuňka obecná – Bombina bombina , Babiččino údolí – prameniště pod Rýzmburkem, 15.8.2012

Fotogalerii obojživelníků s dalšími fotkami najdete zde