Kletno « Krajinou a přírodou východních Čech

Kletno

rubrika: Genius loci, památky autor: admin 23. 7. 2017

Stoupám lesem kolem hald plných bílé suti. Občas se sehnu a sbírám fluority s velkými fialovými krystaly. Vzácně nacházím i jiné kameny. Mají černou barvu a na jejich povrchu jsou drobné útvary, které připomínají odlupující se skořápky vajíček. Když k nim přiložím dozimetr, začne přístroj zběsile pípat. Jsem na odvalech uranových dolů nechvalně známých pod kryptonymem Kopaliny. V padesátých letech tu byla uzavřená oblast s pracovním táborem. V ruce držím starou geologickou mapu s nápisem přísně tajné a hledám zasypaná ústí štol. V terénu se orientuji podle štoly č. 18, která je dnes zpřístupněna. Po uzavření uranových dolů se tu ještě pár let těžil fluorit a tak portál této štoly nebyl jako jediný odstřelen a zasypán. Dnes slouží štola jako atrakce turistům, o vězních, kteří zde otročili, se tu ale nic nedozvíte. Po chvíli přicházím ke skále, pod kterou zeje díra. Jsem u ústí středověkého dolu Sankt Paul, kde se těžilo železo a stříbro už někdy během 14. století. Protahuji se úzkým otvorem a vstupuji do jiného světa. Podzemní chodby tvoří bludiště, kříží se a rozcházejí, po stěnách překrásné obrazce z barevných minerálů. Na zemi leží zbytky kolejí z 50. let, kdy tu v nelidských podmínkách dobývali političtí vězni uran pro sovětské jaderné zbraně. Tak tady skončili hrdinní vojáci z polské Zemské armády. Nikdo neví, kolik se jich odtud nevrátilo. I Poláci mají svůj Jáchymov…

Plochá hora uprostřed je Sněžník. Vlevo je Černá hora, v údolí mezi nimi leží Kletno.

Haldy uranových dolů

Ústí středověké štoly Sankt Paul

Uvnitř štoly. Těžbou uranu byly v 50. letech zdejší podzemní prostory výrazně rozšířeny.

Na mnoha místech vyrubali vězni i poměrně rozsáhlé kaverny.

Překrásná výzdoba štol. Celková velikost shluku krystalů cca 2 metry.

V podzemním labyrintu uranového dolu. Málem jsem tam zabloudil.

Už během středověku přišli staří němečtí kovkopové na to, že se v kopcích nad vsí Klessengrund (dnes Kletno) nacházejí mimořádně bohatá ložiska kovových rud. První písemné doklady o zdejší těžbě pocházejí ze 14. století, ale historici předpokládají, že tu těžilo už během 13. Století. Těžené rudy jsou vázány na omezený prostor výchozu hydrotermální žíly ve svahu hory Zmijovec vysoko nad vsí, tam kde se zdejší mramory a vápence stýkají s horninami krystalinika Kralického Sněžníku. Podél této kontaktní linie uvolnily procesy metamorfózy z okolních hornin vzácné prvky, které tu vykrystalizovaly v podobě rud s mnoha doprovodnými minerály. Těžila se tu hlavně železná ruda, ale i měď, zlato a stříbro. Zdejší doly, podobně jako kdekoliv jinde v zemích Koruny české (Kladsko bylo připojeno k Prusku až v dobách Marie Terezie), prošly dvakrát velkou konjunkturou, kterou přerušily nejdříve husitské bouře a později třicetiletá válka. V dobách průmyslové revoluce se těžba lokálních ložisek přestala vyplácet a doly v Kletnu byly opuštěny. Pro místní to neznamenalo žádnou katastrofu, zdejší průmysl se úspěšně přeorientoval z těžby kovových rud na těžbu vápence a mramoru. Z původně rolnicko-hornické vsi se v té době navíc už pozvolna stávalo oblíbené výletní místo a zisky z cestovního ruchu byly novým a rychle rostoucím zdrojem příjmů místních horalů. Éru prosperity ukončila válka a po odsunu Němců i následný úpadek celého regionu. Většinu horských obcí včetně Kletna se nepodařilo plně dosídlit, z mnoha výstavných statků a usedlostí se staly ruiny a některé vzdálenější osady zcela zanikly.

Po vyčerpání ložisek kovů se tu začal ve velkém těžit mramor, který se pálil na vápno v několika vápenkách.

Některé z nich jsou v podstatě plně funkční a tak jde o unikátní památky

Dnes je Kletno malebnou horskou vesničkou pod Kralickým Sněžníkem, ale před šedesáti lety tu bylo inferno bolševického lágru. Když v roce 1948 začal probíhat v polských Sudetech sovětský průzkum opuštěných důlních děl, byl podobně jako v Kowarech či Medziance očekávaný výskyt uranu potvrzen i v Kletnu. Ve staré štole Sankt Paul (Svatý Pavel) objevil sovětský geolog W. J. Kamysznikow 15. července 1948 kvalitní uranovou rudu. Ještě v tom samém roce byla zahájena její těžba. Celé údolí bylo okamžitě uzavřeno a vstup byl možný jen na povolení. Na dně údolí vyrostlo několik dřevěných baráků pro vězně, kteří vykonávali ty nejtěžší a nejriskantnější práce. Kromě vězňů zde nuceně pracovalo i mnoho politicky nespolehlivých osob a doly zaměstnávaly i několik set horníků. Ti byli ovšem na polské poměry výborně placeni a v nedalekém městečku Stronie Śląskem pro ně vyrostlo sídliště. Provoz dolů podléhal režimu přísného utajení a nikdo dnes neví, kolik vězňů tu zemřelo. V uranových dolech museli pracovat i němečtí specialisté, výdřeva některých šachet se vyznačuje německým typem „zámku“, kdy trámy jsou navzájem do sebe zaklesnuty speciálním způsobem tak, aby při případném závalu unesly alespoň na pár vteřin vysokou zátěž a umožnily tak horníkům uniknout. Celou oblast střežila armáda a uranový koncentrát odvážely po zuby ozbrojené konvoje Rudé armády. Pracovalo se bez základních ochranných pomůcek a později mnoho vězňů i civilních zaměstnanců dolů onemocnělo rakovinou a silikózou plic. Předčasná úmrtí i trvalé následky vysvětlily velmi špatnou pověst, kterou měly zdejší doly mezi sudetskými kovkopy už ve středověku. Navzdory zažitým představám byli středověcí havíři dobře placeni, což bylo ovšem draze vykoupeno tím, že se většinou nedožívali vyššího věku. Doly v Kletnu byly ale považovány za proklaté, protože zdejší horníci umírali nezvykle mladí i na středověké poměry, ještě mnohem dříve než kdekoliv jinde. Na vině byl zřejmě radioaktivní prach, který v podzemí vdechovali…

Kletno – v uranovém dole

Uran byl v Kletnu nejdříve získáván z hald středověkých dolů, pak se začala ruda těžit v obnovených štolách a záhy se do nitra hory zakously štoly nové. Nakonec se tu uran těžil ve více než 20 štolách, jejichž celková délka dosáhla téměř 40 kilometrů. Celkem zde bylo získáno na 20 tun čistého uranu, který všechen skončil v Sovětském svazu. V roce 1953 došlo k ukončení těžby uranu, ústí většiny štol bylo odstřeleno a okolí dolu a hald vytěžené hlušiny začal opět pohlcovat les. V provozu zůstala jako jediná štola č. 18, kde se ještě několik let po uzavření uranového dolu pro potřeby chemického průmyslu těžil fluorit. Dnes je tato štola jako jediná zpřístupněna a krásy zdejšího podzemí začínají zvolna objevovat turisté. Zrudnění v Kletnu je unikátní tím, že tu díky kontaktní metamorfóze kromě kovových rud vykrystalizovalo i velké množství doprovodných minerálů. Ve stěnách štol jsou v mramoru a dalších horninách shluky velkých krystalů, které vytvářejí překrásné útvary a obrazce. Nejnápadnější a nejběžnější je fluorit, který se vyznačuje různou barvou. V Kletnu bývá bezbarvý či růžový, čím blíže k uranové rudě se nachází, tím je barva sytější, nejhezčí vzorky doprovázející smolinec jsou temně fialové až úplně černé. Ve světle lampy vypadají jeho krystaly společně s doprovodným kalcitem a ametystem jako polodrahokamy vsazené do stěn slavné karlštejnské hradní kaple. Díky výskytu mnoha dalších vzácných minerálů se Kletno stalo jednou z nejznámějších mineralogických lokalit střední Evropy. Sběratelům minerálů se dokonce podařilo odkrýt i odstřelené portály několika štol a prokopat se do jejich podzemí. Kdo se nebojí objevovat opuštěné doly, může dnes kromě oficiálně zpřístupněné štoly č. 18 proniknout i do dalších nedalekých štol. Nejrozsáhlejší podzemí, kde se dá i zabloudit, se skrývá ve štolách č. 17 a č.7 (štola Svatého Pavla). Do obou štol se lze protáhnout úzkým otvorem, za kterým následuje labyrint navzájem se větvících a spojujících chodeb s rozsáhlými kavernami. Místy se zachovaly i zbytky původní výdřevy a kolejí, po kterých se vyvážela vytěžená ruda. I když bezohlední sběratelé mnoho krystalů ze stěn štol vyrubali, zdejší fluoritová výzdoba je stále překrásná. Vstup do štol je ovšem spojen s jistou mírou rizika, na mnoha místech je strop štoly nestabilní a občas se z něj odlamují bloky hornin. Dolování krystalů ve štolách je nebezpečným vandalstvím, protože štoly při neopatrném vylamování krystalů opravdu hrozí zavalením. Fluorit je minerál velmi křehký a tak se jen málokomu podaří ze stěny vylomit velký krystal, který by se okamžitě nerozsypal na drobné střípky. Sytě zabarvené krystaly navíc na světle rychle blednou a ztrácí svojí krásu. Mnohem lepší, než zbytečně riskovat a ničit zdejší překrásnou podzemní výzdobu, je si srovnatelně krásné minerály nakopat na nedalekých haldách. Své poklady si zde najde úplně každý, těch minerálů se tu povaluje nepřeberné množství, Poláci tu dokonce před nedávnem uspořádali mistrovství světa ve hledání minerálů.

Kletno – celkový plán uranového dolu Kopaliny. zdroj: https://archive.is/http://www.kletno.pl/

Kletno – v uranovém dole. Na stěně minerály těženého hydrotermálního ložiska.

Překrásná výzdoba

Na zbytcích výdřevy vyrůstají prapodivné podzemní houby

Zpřístupněné uranové doly ovšem nejsou tou hlavní atrakcí, která láká do Kletna zástupy turistů. Tou se stala až proslulá Medvědí jeskyně, která byla zcela nečekaně objevena koncem 70. let minulého století. Výchozy vápence a mramoru tu byly lámány od nepaměti, a protože byl v okolí i dostatek lesů s kvalitním tvrdým dřevem, vzniklo poblíž Kletna i několik velkých pecí na pálení vápna. Zdejší vápenky jsou unikátními památkami, a protože byly v provozu ještě před nedávnou dobou, zachovaly se jako plně funkční v podstatě v nezměněné podobě. Těžba vápence tu v druhé polovině 20. století nabrala průmyslový ráz a v údolí byly nad sebou postupně otevřeny tři rozsáhlé lomy. Jako poslední byl otevřen nejvýše položený lom, ve kterém byla jeskyně objevena. Hned jeden z prvních odstřelů dne 14. října 1966 odhalil chodbu vedoucí hluboko do nitra hory. V hlíně a suti na dně této jeskyně se povalovalo mnoho kostí a prvním dojmem dělníků bylo, že objevili nějaký hromadný hrob z konce války. Bližší pohled odhalil, že se jedná kosti nějakých velkých zvířat, „osvícení“ dělníci nakonec přerušili těžbu a o svém objevu informovali geologa z nedalekých lázní Ladek Zdroj. Sice se tím připravili o práci, protože těžba v lomu už pak nebyla nikdy obnovena, ale zachránili tak výzdobu nejhezčí a největší polské jeskyně, která je zároveň jednou z nejlepších paleontologických lokalit celých Sudet. Již první ohledání ukázalo, že se jedná o naprosto výjimečný nález a tak byli na místo povoláni vědci z vratislavské univerzity. Když dorazili, nevěřili svým očím. V jeskynních sedimentech se povalovaly kosti několika desítek jeskynních medvědů, nechyběl ani jeskynní lev, hyena a další pleistocenní megafauna. Dnes jedna z těchto medvědích koster zdobí vstupní halu před jeskyní a další je k vidění během prohlídky přímo „in situ“ v podzemí tam, kde zvíře dodýchalo. Když rozsáhlé podzemní prostory začali prozkoumávat polští speleologové, nevycházeli z údivu. V žádné jiné polské jeskyni nebyla tak krásná a rozsáhlá krápníková výzdoba a hlavně zdejší podzemí se zdálo nekonečné. Stále byly nalézány nové prostory, a když bylo po deseti letech zřejmé, že se jedná o největší známou sudetskou jeskyni, byla ustanovena vědecká komise pro její ochranu a jeskyně včetně svého krasového okolí byla prohlášena za přírodní rezervaci. Objevování prostor Medvědí jeskyně stále ještě není u konce. V roce 2016 činila délka prozkoumaného podzemí přibližně čtyři kilometry, přičemž poslední geofyzikální průzkum naznačuje, že jeskyně je mnohem rozsáhlejší a její prostory pokračují pod Kralickým Sněžníkem až na území České republiky. V roce 1983 byla jeskyně po osmi letech složitých přípravných prací zpřístupněna veřejnosti a rychle stala jedním z nejnavštěvovanějších míst polských Sudet. Dnes je zájem o prohlídku Medvědí jeskyně tak velký, že během sezóny je téměř nemožné ji bez předběžné rezervace navštívit. Cesta k jeskyni míjí Muzeum Ziemi Geologiczne. Muzeum je to maličké, ale zajímavé a roztomilé, v takovém tom polském stylu. Venkovní expozice Jurského parku s modely dinosaurů a diorámem “pralidí” Ludzie pierwotni (První lidé) je prostě půvabné. Mnoho exponátů jinde neuvidíte, kromě sbírky mnoha minerálů a fosilií je tu i několik zkamenělých hnízd s dinosauřími vejci a zkamenělé dinosauří stopy v pískovcích z polských Svatokřížských hor.

Medvědí jeskyně – dioráma s jeskynním medvědem, lvem a hyenou

Medvědí jeskyně – jedna z nalezených koster medvěda jeskynního

Dinosaurus z nedalekého muzea

Za návštěvu stojí i vlastní okolí jeskyně a uranových dolů. Místy se tu udržel smíšený horský les, ve kterém dominuje buk, ale rostou zde i kleny, jedle a smrky. Na vápencích se vyvinulo bohaté bylinné patro s mnoha vzácnými druhy, jako jsou jednokvítek velekvětý, oměj tuhý, stračka vyvýšená, pěchava Sadlerova a další. V čistých vodách potoka Kleśnica žijí mihule a vranky, v lesích hnízdí čáp černý a tetřev hlušec, poslední dobou se objevují i vlci a medvěd hnědý. I když je okolí jeskyně dosti exponované a pomalu zde začíná bujet turistický velkoruch (vláčky, trdelník i první dinosauři), patří výstup na Kralický Sněžník údolím přes Medvědí jeskyni rozhodně k tomu nejlepšímu, co mohou polské Sudety nabídnout. Podivuhodný svět sám pro sebe představují i zapomenuté vesnice a horské osady ukryté v hlubokých dolinách pod Kralickým Sněžníkem. Vysídlené vsi, louky a pastviny zarostlé náletem, malorolní usedlosti postupně přecházející na „ekoturistiku“. Zbohatlický nevkus roubených novostaveb vedle rozpadajících se statků. Živá víra jako pečlivě udržovaná kaplička se sádrovým papežem a plechový Kristus na rozcestí. Mé milované polské Sudety…