krajinou a přírodou východních Čech

Jasně že jsme mohli jet na školní výlet do Krkonoš, k Mácháči nebo třeba na Kokořín. Jsou tam stánky s občerstvením a dobrá turistická infrastruktura a tak vůbec. Ale to není nic pro nás. My raději do Rumunska, ty stánky tam maj taky a k tomu parádní hory plný vlků a medvědů. Rok se překulil jako ten Ursus v brlohu, nezbývá, než opět reportovat o naší expedici. Letos to byl Retezat a Banát a fakt se nám to vydařilo… 

Den první

Bus nás vyplivl na konci cesty v osadě Cârnic a následovalo dlouhé stoupání na hlavní hřeben Retezatu, přes  který jsme se přehoupli v sedle Bucura nad stejnojmenným jezerem. Tábor jsme rozbili na Poiana Pelegii. A kdo ještě neměl dost kopců, odskočil si na vrchol Bucura I.

Den druhý 

Zdolali jsme Peleagu – nejvyšší vrchol Retezatu! To je ten Everest v pozadí, jak na něj ukazuje náčelník. 2509 m.n.m., kilometr převýšení!!! Fakt velká paráda, ale to víte, zadarmo to nebylo – děvčátka si zaplakala a hoši mě kolektivně prokleli. Ale to k tomu patří, radost z kopce musí být zasloužená tvrdou dřinou, jinak to není ono…

Den třetí 

Stoupáme do sedla Plaui Mic a přes Malý Retezat míříme na vrchol Piatra Iorgovanului. Pohoří je zde z vápence a má úplně jiný ráz. Karpaty jsou v tuto dobu svěže zelený a krásně nakvetlý, lepší už to snad ani nemohlo být!!! Sestupujeme do Valea Iarului, kde táboříme.

Den čtvrtý, pátý a šestý 

Přesouváme se do Banátu, autobus nás vyvezl až na Rovensko, a to byla pane jízda… Zde přespáváme a pak putujeme přes Gernik do Svaté Heleny, odkud se večer přesouváme do Eibenthálu. Když jsme nakládali v Náchodě autobus, tak se mi zdálo, že se někteří rodiče tak nějak divně koukaj. V jejich očích jsem četl otázku, proč nejedeme pořádným zájezďákem, ale malou karosou. Inu je to proto, že karosa projede úplně všechno. I tyhle cyklostezky, co jim Rumuni říkaj silnice. A když se třeba smekne kolo do pangejtu, tak to vyheverujeme, podložíme trámky a frčíme dál. V Banátu putujeme krásnou kulturní krajinou, nakvetlé louky střídají políčka, cesty se klikatí malebnými úvozy, všude spousta motýlů, na každém rozcestí křížek. Takhle nějak si představuju českou krajinu před sto lety… 

Den sedmý  

Sestup z Eibenthalu Hadím údolím po modré značce k Dunaji a prostoupení jeskyní Ponicova k řece. Den původně naplánovaný jako odpočinkový se strašlivě zvrhl. Novou trasu, kterou mapy.cz označily jako 90 minutovou a značkaři KČT ji popsali jako tříhodinou, jsme šli téměř šest hodin. Horní část stezky k vodopádům je hezká a dobře odjištěná, ale pak začalo inferno. Níže žádná stezka neexistuje, člověk se probíjí kamenitým korytem říčky, kopřivami a ostružiním. Takovej “Mekong” jsem v Rumunsku ještě nešel, a to sem jezdím dvacet let. Tahle trasa je ten nejbrutálnější žert, co jsem zatím od KČT zažil…

 Den osmý, poslední

Byl ve znamení tradičního běhu do vrchu Kovárna. Brutálně strmý kopec se tyčí nad hospodou U medvěda. Každý, kdo od hospody vyběhne k vlajkám pod dvě minuty je fakt borec. A mnohým z nás se to povedlo!