krajinou a přírodou východních Čech

Že je někde ve svahu pod plhovskou kapličkou pohřben srbský důstojník, jsem věděl z několika zmínek a historických zpráv. Kdysi dávno jsem tam tento hrob hledal, ovšem neúspěšně. Bylo léto, celý svah pod kaplí byl zarostlý kopřivami a neprostupnou džunglí pámelníku. Pár metrů jsem se křovím prodíral, ale pak mě zastavil plot a hledání jsem vzdal.  Že by náhrobek zdobil něčí zahradu, přišlo mi nepravděpodobné. Zmínky o hrobu, které jsem tenkrát dohledal, pocházely či byly druhotně převzaty ze zpráv z doby první republiky, a tak jsem své pátrání uzavřel s tím, že hrob byl nejspíše dávno zrušen a na vše jsem zapomněl.

K svému překvapení jsem se na jedné z rozšířených městských rad dozvěděl, že vojenský pomníček pod kapličkou byl před nedávnem zrestaurován spolkem Komitét pro udržování památek z války roku 1866, o jeho další osud se jako o vojenskou památku zajímá velvyslanectví Srbské republiky a město by mělo v nejbližší době okolí hrobu pietně upravit. Na místo jsem se tedy znovu vypravil. Při vzpomínce na své tehdejší marné pátrání jsem se musel smát – mimo vegetační sezónu je poloha náhrobku dobře zřetelná jak z terasy před kapličkou, tak i z přístupové pěšiny směrem od plhovského náměstí. Když není listí, nápadný bílý kříž v hlavě náhrobní desky je dobře vidět i skrz husté větvoví. V létě je vše ukryto v husté vegetaci.

Hrob Pavla Nedělkoviče pochází z doby sedmileté války, je jednou z nejstarších památek tohoto druhu v Náchodě a váže se k němu několik zajímavých příběhů a nezodpovězených otázek. Největší hádankou zůstává, během jaké bitvy utrpěl tento důstojník rakouské armády své smrtelné zranění a jaké národnosti vlastně byl. Náchodský řídící učitel Stanislav Řehák ve své práci „Kvítí s luhů metujských“ (1883) uvádí, že Pavel Nedělkovič byl Chorvat původem nejspíše z Uherského Banátu, odkud se rekrutovalo několik pluků pro rakouskou armádu. Raněný důstojník měl být do Náchoda převezen s ustupující armádou po porážce v bitvě u slezské Lutyně poblíž Vratislavi, kde Rakušané 5. prosince 1757 ztratili během jediného dne na 22 000 vojáků. Za rakouskou armádu tu proti Prusům bojovaly v předsunutých jednotkách dva pěší prapory Chorvatů pod velením Gabriela svobodného pána von Luszinsky a další chorvatský prapor zde působil u jízdní brigády. V jednom z těchto praporů Nědělkovič zřejmě skutečně sloužil. Podle p. řídícího měl být v této bitvě raněn, následně přesunut do lazaretu v Náchodě a zde zemřít. Josef Myslimír Ludvík v Památkách (1857) píše: „Po bitvě nešťastné u Leuthenu zbytky vojska poraženého táhly se rychle do Čech (z některé setniny zbylo jen šest mužů); v Náchodě po 20 dnů ubytováno 2080 mužů od patero pluků“. Zřejmě právě tato zpráva inspirovala pana učitele. Proti jeho verzi příběhu svědčí značná odlehlost místa bitvy a Náchoda – místa sklonu. Je nepravděpodobné, že by se podařilo těžce raněného důstojníka evakuovat povozem na vzdálenost jednoho sta kilometrů. Rovněž půlroční časová prodleva mezi dnem bitvy (5. 12. 1757) a smrtí Nedělkoviče (nejčastěji udáváno 8. 8. 1758) této verzi příběhu neodpovídá. Mnohem pravděpodobnější tedy bude, že důstojník utrpěl své zranění až při jedné z několika příhraničních šarvátek počátkem léta r. 1758, které se v prostoru náchodské Branky a blízkého okolí odehrály. Nejčastěji se jako místo střetu, kde byl Nedělkovič raněn, uvádí les nad Trubějovem.

Po skončení sedmileté války se Nedělkovičův věrný sluha vypravil do Banátu a zvěstoval smutnou zprávu rodině padlého. Po několika letech se měl tento sloužící do Náchoda vrátit, tentokrát jako průvodce pánova syna. Traduje se, že v náchodském kostele nechali sloužit za padlého Nedělkoviče „ordinariátní mši“, po níž šli celou cestu se modlíce až k hrobu, kde setrvali v modlitbě až do západu slunce. Prostý hrob pak opatřili mohutnou pískovcovou deskou s nápisem v cyrilici: „Zde leží Ragiožij Pavel Nedělkovič, oberlajtnant temu Svarko-Gubanata ze Čna, dne 8. Augusta 1758“. Protože staré zprávy označují Nedělkoviče i jeho sluhu jako starověrce a rovněž starobylý nápis je vyveden v pravoslavné cyrilici, byl padlý nadporučík nejspíše srbského původu. Chorvaté jsou katolíci a používají latinku. Lidé nebyli schopen národnost rozlišit, srbština i chorvatština jsou velmi blízké jazyky, důstojník sloužil v “chorvatském pluku”, tak se o padlém hovořilo jako o Chorvatovi… 

Mezi prostým lidem se tradovalo, že padlý důstojník byl pohřben se zbrojí a s dvěma penízky, aby měl na zaplacení symbolického převozu do podsvětí. Právě pověst o těchto mincích byla důvodem, proč někdo z plhovských občanů v 19. století hrob znesvětil a vykopal.  Josef A. Šrůtek v brožurce „Kaplička nad Plhovem na Hrobku u města Náchoda“ (1862) uvádí: „Přiložen mu do hrobu meč a láhev s dvěma penězi, v tehdejší od pohanů ještě v lidu zachované důmínce, že by toho potřebí bylo zemřelému, aby na řece věčnosti převozného mohl zaplatit. Rozcházela se pověst, že prý kdosi z Plhova r. 1820 hrob ten vykopal, domnívaje se tam nalézti peněz, aniž povědomo, zdali ten meč s lahví tam nechal.“

Stav hrobu v r. 2003. foto – Bellum 1866, VZ 2004

Při mé druhé návštěvě byl kříž v houští dobře vidět, ale celý hrob zakrývalo napadané listí. Až po jeho odmetení se ukázala pískovcová deska s překvapivě dobře čitelným nápisem v archaické češtině a cyrilici. Původní mramorový podstavec v hlavě desky je dnes doplněn obnoveným křížem a od svého bezprostředního okolí je hrob vymezen novým dřevěným zábradlím. Podle fotografie z r. 2003 se zdá, že byl křiž během restaurace pomníku přemístěn z paty náhrobní desky k jejímu hornímu okraji. V tomto roce byl opětovně umožněn přístup k náhrobku od kapličky, ale tento průchod rychle zcela pohltila vegetace. K hrobu se dnes dostanete nejlépe přes provalený plot z pěšinky od plhovského náměstí. Dříve patřil tento pomníček díky své zajímavé historii k všeobecně známým a nejspíše i hojně navštěvovaným místům, dnes upadl zcela v zapomnění…

https://www.1866.cz/pozvanky/Vyrocni_zprava_2004.pdf

http://www.lumpici.eu/POVESTI/povest30.html