krajinou a přírodou východních Čech

Už dlouho jsem se chtěl podívat do ukrajinských hor. Miluju pasteveckou krajinu karpatského oblouku a slovenské i rumunské hory mám dost prochozené. Zbývalo tedy poznat ukrajinské Karpaty, přitahovaly mě stále více a více. Tak jsem se tam letos s kamarádem vypravil. Na internetu psali, že je tu bezpečno a že je to jeden ze způsobů, jak podpořit Ukrajinu. Obojí je pravda, jsem moc rád, že jsem jel. Hory byly krásné a téměř bez turistů. Mnohem víc než zdejší pralesy a poloniny na mě zapůsobilo to, jak tahle země třetí rok vzdoruje zlu na své východní hranici. Tematicky to na můj web nezadá a původně jsem ani neměl v plánu nějakou zprávu ze svého ukrajinského putování sepisovat. Ale nakonec mi to nedalo, natolik byly ty zážitky intenzivní. Třeba to bude někoho k návštěvě Zakarpatí inspirovat, místní za to budou vděční…

Hned první den jsme spali na poloninách. V noci nás probudily ukrajinské stíhačky, které sestřelovaly šáhidy. To rusáci bombardovali nedaleký Ivano-Frankovsk. Připomínalo to hvězdné války. Nejdřív vzdálené hřmění, pak blikající světélka, která se nad námi velkým obloukem stáčela na sever. Když letadlo nabralo správný směr, ozval se sonický třesk a světélko se ztratilo kdesi v dálce, kde se opakovaně rozsvěcel obzor.

Po pár dnech jsme sešli z hor. V každé zapadlé vesnici tu mají sochu národního buditele a okolo fotky místních chlapů, co padli na frontě. U nás máme taky pomníky se jmény padlých, ale tady je po třech letech, kdy Ukrajinci bojují za svobodu, těch portrétů mrtvých hrdinů mnohem víc. Když jsem viděl tohle zátiší poprvé, rozbrečel jsem se.

V Mukačevu jsme museli vzít společnou noclehárnu, všechny penziony byly obsazené. Zakarpatí je považováno za nejbezpečnější část Ukrajiny. Pokud si mohou dovolit dovolenou, tráví ji Ukrajinci často právě zde. Je tu i hodně zraněných a zmrzačených mladých kluků, co se tu dávají psychicky i fyzicky do kupy. Na pokoji s námi přespával Saša, mohlo mu být tak dvacet. Před rokem přišel na frontě o nohu a doma by to při bombardování nestíhal do krytu. Když jsme první večer sešli dolů do hospody, seděl vedle nás vysportovanej atlet s krásnou holkou. Byl na vozejčku, protože přišel o obě nohy. Pokaždé, když jsme šli kolem rehabilitačního střediska, pokuřovalo venku tak dvacet mladých kluků, většině chyběla noha, některým obě. V hostelu uklízela starší paní; když jsme se s ní dali do řeči, vyšlo najevo, že bývala ředitelkou jedné ze škol v Bachmutu. Škola už není a není ani dům, ve kterém žila. Tak je teď tady.

Kamarád, se kterým putuju, mi první večer říká: „Mám novej spacák, hned na začátku války jsme ty svý se ženou poslali vojákům na Ukrajinu. Poslali jsme tam i docela dost peněz. Žena je doktorka, nechtěla, aby to šlo na zbraně. Tak jsme přispěli na pojízdnou zubní ordinaci. Za pár měsíců ji rusové roztříleli na šrot…“

Všude jsou tu vojenský check-pointy, i na prašných cestách v odlehlých horských sedlech. Na nádražích a v centrech měst postávají vojenské hlídky. Loví dezertéry a mladíky, kteří dostali povolávací rozkaz, ale nenastoupili do služby. Ukrajinské armádě se zoufale nedostává branců. Ti motivovaní dobrovolně narukovali hned na začátku války a jsou buď zmrzačení, nebo po smrti. Případně je jako zkušené a nepostradatelné bojovníky odmítá armáda uvolnit. Na ulici občas člověk narazí i na osvalené mladé chlapy v civilu. Je jasný, že tihle borci v drahých autech nejspíš “uplatili” modrou knížku a nikdy bojovat nebudou. Zdaleka ne každý je ochotný zemřít za vlast. Není dobré si dělat iluze, Ukrajina je prolezlá korupcí. Je vlastně zázrak, že tahle země stále ještě nějak funguje a na východě drží frontu. Pod zdáním normálnosti je znát, jak jsou tu všichni strašně unavení (nikoliv však rezignovaní). Často slýchám, že Ukrajinci nemohou tuhle válku vyhrát. Není to pravda, i když jim docházejí síly, už vlastně zvítězili. Žijí v zemi, která se nenechala zlomit. Stále ještě dokáží vzdorovat té strašné ruské přesile. Za cenu, která je pro nás nepředstavitelná. Ukrajinci ponížili a zesměšnili impérium, největší zemi světa. A to je přece vítězství. A nic na tom nezmění ani to, jestli nakonec přijdou o Krym a rusáci budou okupovat část jejich východního území.

Sláva Ukrajině!

Na Putina sere pes!

Přešli jsme poloniny Svidovec, Nehrovec, Sinevir a východní část Verchoviny. Nejvíce se mi líbily nejvyšší partie Svidovce a Nehrovce. Tato místa zasahují do přirozeného alpínského bezlesí a jsou dostupná jen pro pěší. Roste zde vzácná flóra včetně protěží a louky nejsou rozježděny jeepy, motorkami a čtyřkolkami, jako tomu je jinde v ukrajinských horách. Pralesy na severních svazích hory Nehrovec jsou fantastické. Ukrajinské Karpaty jsou rozlehlé a čeká tu na mě mnoho krásných hřebenovek. Rád se sem budu vracet. A to i přesto, jak otřesný zážitek pro mě představovalo zpáteční překročení ukrajinsko-slovenských hranic. Nevím, možná jsme měli jen smůlu na špatnou směnu. Ale ta velkopanská povýšenost, přezíravost a arogance slovenských celníků na hranici byla k zeblití. Společně s malými dětmi a jejich ukrajinskými maminkami jsme mezi ostnatými dráty na území nikoho hodiny čekali na potupný výslech a důkladnou osobní prohlídku. Otrávený ksichty, hnusný nemístný poznámky a orientální pracovní tempo uniformovaných paňáců. Slouhové s dočasnou mocí, zahánějící vlastní mindráky a ztrátu smyslu života ponižováním bezbranných lidí. Dění nikoliv nepodobné šikaně, kterou jako dítě pamatuji z překračování hranice komunistického Československa…