krajinou a přírodou východních Čech

Ano, titulek článku zní strašidelně, ale nebojte se, bude to o houbách!

Květnatec Archereův a Hadovka smrdutá – houby přezdívané “ďáblovy prsty a penis nestoudný”

Jen dva prapodivné zástupce exotické čeledi Phallaceae lze běžně potkat v naší přírodě. Je to škoda. Ať již Boží stvoření či potomci vzešlí z obcování Přírodního výběru s Matkou přírodou, jde vpravdě o podivuhodné příslušníky tajemné říše hub. Již samotné vědecké jméno, které by v doslovném překladu znělo „pyjovité“, dává tušit, v čem je vzhled plodnic těchto podivuhodných hub výjimečný. Čeští obrozenci odpovědní za tuzemskou nomenklaturu byli mnohem prudérnější nežli Carl Linné, a tak je tato čeleď v češtině označována jako houby hadovkovité. Všichni zástupci této čeledi se vyznačují tím, že jejich spory nešíří vítr, nýbrž mouchy a další zástupci hmyzu. Tito jsou přitahováni strašlivým zápachem. I člověk, savec snad s nejméně vyvinutým čichem, je schopen tyto houby olfactoricky detekovat na vzdálenost mnoha metrů. Zatímco někteří zástupci imitují výkaly (typicky např. hadovky, po kterých je celá čeleď nazvána), jiní se vyznačují rudou barvou a „napodobují“ hnijící maso mršin. Všechny druhy těchto hub jsou silně saprofytní – jejich mycelium porůstá hnijící dřevo či podobnou organickou hmotu, jejímž rozkladem se houba živí. Za vhodných podmínek (dostatek živin, vlhko) vytvoří houba na konci vláken plodnice. Ty mají nejdříve charakter velkých „vajec“, uvnitř kterých jsou již založeny všechny části nadzemní plodnice. Svrchní vrstvu pod obalem tvoří lepkavý sliz, pod nímž dozrávají výtrusy. Střed vejce tvoří budoucí třeň („noha“) plodnice či jiné analogické struktury nesoucí sliz s výtrusy. Při dozrání prorazí vnitřní struktury vnější obal a nabídnou hmyzu své výtrusy. Plodnice jsou efemerní, obvykle nepřetrvají déle než jeden až dva dny. Jejich rozvinutí či růst probíhá i na houby podivuhodnou rychlostí – u hadovek za ideálních podmínek povyroste třeň každou minutu až o půl centimetru. Plně vyvinutá plodnice se tedy může vytvořit během půl hodiny.

Hadovka smrdutá – plodnice a mycelium prorůstající hnijícím dřevem

Podélný a příčný řez “vejcem” se zformovanou plodnicí hadovky

Různé fáze vývoje plodnice hadovky. Její dozrání může proběhnout během jediného dne…

Prvním naším druhem je běžná hadovka smrdutá, jíž se kvůli jejímu nezaměnitelnému vzhledu Linné nebál přiřadit vědecké jméno Phallus impudicus čili v doslovném překladu „ztopořený penis nestoudný“. I v jiných jazycích mívají různé hadovky zajímavá jména, např.  „dogs stinkhorns“. Pro svůj falický vzhled byly těmto houbám připisovány afrodiziakální účinky. V Německu a ve Francii se prý mladé plodnice konzumují a nakládají se do kyselých nálevů. Druh je to hojný, ovšem jeho výskyt je dosti nevyzpytatelný. Plodnice se obvykle vyskytují hromadně, po vyčerpání živin ale houba může na dané lokalitě zcela vymizet. Vzpomínám si, že jsme se jako děti vejci hadovek jednou při sběru hub koulovali, přičemž každý zásah znamenal strašlivou smradlavou katastrofu…

Rostoucí plodnice s kloboukem pokrytým tmavě zeleným, odporně páchnoucím slizem s výtrusy.

Plně zralou plodnici s dutým třeněm lze z “puklého” vejce snadno vyjmout

U starších plodnic lze po odstranění slizu s výtrusy (déšť, hmyz) pozorovat voštiny na povrchu klobouku

Druhým zástupcem je květnatec Archerův (Clathrus archeri). V angličtině bývá tato houba označována jako „devils fingers, dead man’s fingers či octopus stinkhorn“. Po dozrání se z vajíčka vyklubou červená ramena, připomínající krvavé prsty či chapadla chobotnice. Rozevřená do všech stran mohou připomínat zvláštní pekelnou květinu. Vizuální i čichové mimikry s hnijícím masem jsou dokonalé…

Rozvíjející se plodnice květnatce Archerova

Plně zralá plodnice imituje vzhledem i zápachem hnijící maso. Černé kapky slizu obsahují výtrusy.

Zralá plodnice květnace se rozpadá již během druhého dne…

Na první pohled je zřejmé, že v naší přírodě jde o neobvyklý exotický prvek. Druh pocházející z Austrálie a Nového Zélandu byl na evropském kontinentu zaznamenán poprvé během 1. světové války v okolí míst spojených s námořní a říční dopravou (Marseille, Vogézy). Pravděpodobně se sem dostal s ovčí vlnou, i další ohniska jeho výskytu údajně nějak souvisela s jejím zpracováním. Po 2. světové válce se druh začal šířit do okolních zemí (Německo, Švýcarsko, Rakousko). U nás byl poprvé nalezen v r. 1962 v Chobotě u Hrbova v jižních Čechách a v r. 1963 u Mariánských Lázní. Jde spíše o teplomilný druh, který dnes zřejmě i v souvislosti s klimatickou změnou prodělává expanzi a někdy je již označován jako druh invazní. Květnatec roste i mimo les na tlejících dřevních zbytcích, a protože se houba se často šíří s mulčem i dřevní štěpkou, je běžně nalézána i na zahradách a v parcích. Stejně jako hadovky se obvykle na místě objeví jen na pár dní několik sezón za sebou, pak vymizí. Pokud se ale někde „krvavé prsty mrtvého muže“ rozvinou, pozornosti pro svůj extravagantní vzhled houba neujde. Já jsem jí poprvé pozoroval před dvaceti lety v Krkonoších a Orlických horách na horských smilkových loukách – pro „teplomilnou“ houbu dosti neobvyklé stanoviště. Poslední roky byl její výskyt opakovaně zaznamenán mj. kolem České Čermné, odkud pocházejí fotografie. Když jsem tam květnatec na několika místech našel, měl jsem radost. Efemerní plodnice květnatce jsou pro mě stále raritou a přírodní zajímavostí prvního řádu…

použitá literatura: https://www.myko.cz/myko-atlas/Phallaceae/