Ohniváčci
Ohniváčci jsou opravdu hodně zvláštní skupinou modrásků. Jak už napovídá jejich české jméno, mají ohniváčci nádherně žlutooranžově zabarvená křídla a tímto se dosti liší od svých modře zabarvených příbuzných. Od ostatních zástupců čeledi modráskovitých (Lycaenidae) se liší i živnými rostlinami – zatímco modrásci se nejčastěji vyvíjejí na bobovitých rostlinách, housenky ohniváčků se živí hlavně na různých druzích šťovíku.
Stejně jako ostatní modrásci jsou i ohniváčci drobnými motýli s málo nápadným rubem křídel a tak je můžeme i přes ohnivou barvu svrchní strany křídel v přírodě snadno přehlédnout. Pro všechny ohniváčky je navíc typická pohlavní dvojtvárnost a samice jsou poměrně nenápadné.
U nás se vyskytuje celkem sedm druhů ohniváčků, přičemž tři druhy jsou běžné (o. černokřídlý, celíkový a černoskvrnný), jeden druh je vzácnější (o. modrolemý), jeden druh je vzácný (o. modrolesklý) a ohniváček rdesnový v ČR vyhynul a následně se jej podařilo vrátit na jedinou šumavskou lokalitu. Zvláštní případ představuje ohniváček černočárný, který byl až do devadesátých let vzácným druhem, ale dnes se téměř expanzivně šíří.
Že jsou ohniváčci (až na toho vyhynulého rdesnového) relativně nenároční motýli, jsem se přesvědčil kousek od Náchoda hned za polskými hranicemi u Kudowy. Na takovém ošklivém plácku, který byl zřejmě opuštěnou pastvinou, jsem tam koncem června viděl poletovat všech šest druhů pěkně pohromadě, což je docela rarita…
U nás se dají většinou pozorovat najednou tak dva až tři druhy a ejhle – tady létalo pěkně všech šest „českých druhů“ na jedné lokalitě. A jako bonus společně s nimi ještě modrásek ušlechtilý a ostruháček švestkový. Paráda, nikdy bych nevěřil, jak málo těmhle motýlům stačí…
Kus neposečené louky obrůstající kopřivami a křovím, pár běžných kytek a sem tam nějaký šťovík a rdesno. Podobných míst znám spoustu i z Česka, nicméně u nás asi došlo k tak razantnímu snížení biodiverzity, že i když se objeví nějaká relativně vhodná lokalita, je tato izolovaným ostrovem v oceánu nehostinné zemědělské krajiny a ty vzácnější druhy ji už znovu kolonizovat nemohou, protože je to pro ně příliš daleko.
Během 20. století se česká krajina „zhomogenizovala“ a zbytkové populace mnoha vzácných druhů se dostaly do úplné izolace. Vhodná stanoviště s těmito přežívajícími „trosečníky“ dnes v naší krajině představují jakési „ostrovy“, které jsou navzájem izolovány velkou vzdáleností a nepřekonatelnými bariérami (typicky například nekonečné lány chemicky ošetřovaných zemědělských monokultur nebo neprostupný hospodářský smrkový les). V Polsku skončila snaha o kolektivizaci krachem a venkovská krajina je tam díky tomu přeci jenom trochu pestřejší…
Motýli cestovní pas naštěstí nepotřebují a tak doufám, že se mi časem podaří najít některý z těch méně běžných druhů (ohniváček modrolesklý a modrolemý) i někde u Náchoda na české straně čáry. Zatím se mi to bohužel nepovedlo a to mám vhodné lokality docela prochozené. Protože se mi u Kudowy nepovedlo všechny ty ohniváčky hezky nafotit, jsou v článku snímky ohniváčků i z dalších lokalit česko-polského pohraničí.