krajinou a přírodou východních Čech

Měl jsem cestu do Orlických hor. Už dole v Záhoří jsem si všiml, jak málo vody je v Orlici. Je duben a řeka by díky tajícímu sněhu měla mít zvýšený průtok. Přesto bylo vody v korytu měně, než bývá na konci léta. Pak jsem zamířil na Anenský vrch a dále po hřebeni ke Kunštátské kapli. Všechny studánky i prameny po cestě byly vyschlé. U Kunštátské kaple leží jedno ze dvou vrchovištních rašelinišť na hlavním hřebenu Orlických hor. Rašeliniště je chráněné jako rezervace a původně bylo ukryto uvnitř rozsáhlých lesů. Po imisní kalamitě v 70. letech ale zdejší smrčina odumřela. I přes velké investice se tu les doposud nepodařilo obnovit. Zánikem lesa došlo k změnám v hydrologických poměrech, nechráněné rašeliniště trpí vyšším výparem a rozloha podmáčených míst se značně zmenšila. I přesto se tu voda držela do pozdního léta a často i po celý rok. Když jsem tu naposledy fotografoval v srpnu roku 2015, promáčel jsem boty a v mělkých jezírkách byla alespoň místy černá rašelinná voda. Rezervaci jsem včera navštívil a nevěřil jsem svým očím. Je půlka dubna a dříve by tu touto dobou ještě ležely zbytky sněhu. Po sněhu ani stopy a rašeliniště je již teď vyschlé na troud. Čekal bych, že tu voda zmizí během léta, ale že rašeliniště vyschne již v dubnu? To je neuvěřitelné.

Vyschlé rašeliniště

A mrtvý les

Před týdnem jsem v Adršpašských skalách potkal botaniky z AOPK, kteří v soutěskách mapovali výskyt plavuní, rostoucích  na stinných a vlhkých místech na dně roklí. Překvapilo je, jak rychle tyto chladnomilné relikty ze skal mizí. Bylo to v horní části Řeřichové rokle, kde normálně zurčí potůček. Teď se tu prášilo z bílého propraného písku v úplně vyschlém korytě. I další místa ve skalách, kde ještě před měsícem přepadávaly mohutné vodopády, jsou již zcela bez vody.   

Každý vidí, že se klima mění. Dnešní rychlost a síla těchto změn ale udivuje i odborníky, kteří klimatické změny studují desítky let. Když se objevil koronavirus, naivně jsem epidemii považoval za bezvýznamnou krátkou epizodu, která záhy vyšumí do ztracena. Jak moc jsem se mýlil… Teď se bojím, že přichází další katastrofa v podobě extrémního sucha. Přál bych si, abych situaci opět špatně odhadl a tentokrát naopak hrozící riziko přecenil. Snad začne vydatně pršet. Ale možná taky ne. A pak se musíme připravit na sucho, jaké nepamatujeme. Jeho důsledky mohou být mnohem horší než v pověstném roce 1947. Krajinu jsme si ta desetiletí strašlivě zdevastovali a vesele v tom pokračujeme dál. I když se všude mluví o potřebě vrátit jí schopnost zadržovat vodu, nic se neděje. Dlouhá desetiletí varovali odborníci před tím, že stávající způsob pěstování smrkových lesů není udržitelný. Dnes lesy velkoplošně zasychají. Podobně hospodaří na dluh i české, státem dotované, průmyslové velkozemědělství. Nepotrvá to dlouho a naše běžná krajina zkolabuje podobně jako lesy.    

Když se nic nezmění, nepotrvá to dlouho a většina našich lesů bude vypadat takto. Zvykneme si na to, nebo s tím zkusíme něco udělat?