krajinou a přírodou východních Čech

Do Krkonoš jen mimo sezónu. Nejlépe na podzim, ideálně tak koncem září nebo v říjnu. Než napadne první sníh. Je podzim a trsy fialových hořců dokvétají. Tmavě zelená – zakrslé smrky a kosodřevina. Hnědá a růžová – vřes. Slámově žlutá – smilkové pláně. Tmavě hnědá – lišejníky, pukléřky a dutohlávky. Alpínské bezlesí a horská tundra. Dokonalá středoevropská obdoba skandinávské krajiny. Labský důl s vodopády. Cesta přes táhlé pláně na návrší Violíku a Vysokého Kola. V dálce Wawel – budova polského vysílače, která sem tak dokonale zapadá…

Kousek Skandinávie v srdci střední Evropy

Západní Krkonoše – Labe kousek od pramene

S rostoucí výškou mizí smrky….

a přibývá kosodřeviny.

Všude dokvétají hořce

Kleč se prolíná s horskými loukami se smilkou a kostřavou

Vrchol Violíku

Kamenité pláně s vřesem a lišejníky. Vysílač Wawel.

Daleké rozhledy náhorních plošin. Krkonoše – nejvyšší z hercynských pohoří. Kdysi dávno byly rozeklané jako Alpy. Za uplynulé věky jsou ale velehory zarovnány do táhlých plání –  paroviny, která je pak opětovně během alpinského vrásnění vyzdvižena podél obnovených tektonických zlomů. Rozsáhlá kra Krkonoš s mnoha rozsochami a bočními hřebeny klesá do Čech jen pozvolna. Tady němečtí horalé staletou kultivací krajiny vytvořili botaniky tolik opěvované krkonošské louky. Na sever do Polska spadají jen strmé zalesněné svahy. Ledovcové kary s jezery. Sněžné jámy jsou z nich ty nejhezčí. Stametrové propasti vykousané ledovcem. Nikde jinde nemají Krkonoše tak vysloveně velehorský ráz… 

Cesta nad Labským dolem směrem na Sněžné jámy

Na obzoru vrchol Violíku. Wawel se schovává v oblacích…

Pláně najednou končí propastí…

To jsou Sněžné jámy – nejhezčí ledovcový kar v Krkonoších. Nikde jinde nemají naše hory tak vysloveně velehorský ráz…