krajinou a přírodou východních Čech

aneb Evoluce v přímém přenosu

Krkonoše – alpinské hole a horské smilkové louky, stanoviště mnoha endemických jestřábníků.

Roste tu například několik vzácných druhů z okruhu jestřábníku alpského.

Jestli jsou Krkonoše něčím proslulé, tak to jsou zejména jejich nejvyšší partie s horskou tundrou a rašeliništi, kde se do současnosti držela celá řada tzv. glaciálních reliktů - druhů z poslední doby ledové. Horská tundra a navazující smilkové alpinské louky jsou sice v rámci celé střední Evropy unikátní, druhově nejbohatším ekosystémem Krkonoš jsou ovšem květnaté kulturní louky. Ty se začaly formovat zhruba od 16. století, kdy horalé poté co vytěžili místní lesy, museli hledat nové způsoby obživy. Krkonošské louky vznikly zejména díky pastevectví skotu a tzv. budnímu hospodaření (z německého Baudenwirtschaft), kdy se kolem každé horské usedlosti zformovaly rozsáhlé luční enklávy. Ty byly využívány zejména k produkci sena, jehož bylo třeba kvůli obrovské spotřebě jako krmiva pro ustájený dobytek během dlouhé zimní sezóny. Tyto louky postupně zcela propojily přirozené alpínské bezlesí s úpatím hor a díky tomuto propojení zde vznikly druhově bohaté luční porosty, které činí Krkonoše do jisté míry floristicky výjimečným pohořím.

Přirozené alpínské bezlesí nad Labskou boudou. Dnes to zní neuvěřitelně, ale v dobách největšího rozmachu budního hospodaření v Krkonoších byl takový nedostatek sena, že se i tady na neúživných smilkových loukách pravidelně seklo a páslo…

Odlesněním, pastvou a kosením došlo v Krkonoších k vzájemnému projení naprosto odlišných typů lučních porostů. Kulturní úživné louky v Albeřickém údolí…

A chudé horské louky v přirozeném alpinském bezlesí nad Zlatým návrším

V Krkonoších tak druhy alpinské mohly migrovat do nižších poloh a naopak druhy, které původně rostly v nižších polohách, postupně osídlily i centrální část pohoří. Tím, že se k sobě dostaly některé druhy, které spolu původně nerostly, mohlo dojít k jejich vzájemnému křížení. Tito kříženci mají dnes často charakter druhů zcela nových, které jinde nerostou – „krkonošských endemitů“. Jedním z takových nových druhů je například jestřábník klamný – kříženec jestřábníku alpského a jestřábníku zedního.

Jestřábník klamný – H. decipiens, východní Krkonoše, 20.7.2007 (pravděpodobně, určeno amaterem)

To, že nejvíce druhů krkonošských endemitů patří mezi jestřábníky, je dáno zejména jejich zvláštním rozmnožováním. Pro rod jestřábník (Hieracium) je typické to, že i když vytváří normální květy, k tvorbě semen nepotřebuje opylení ani oplodnění a rozmnožuje se tak vlastně nepohlavně – vzniklá semena jsou geneticky identická s rodičovskou rostlinou a nové potomstvo je klony rodičů (tzv. apomixie). Krásný příklad tohoto způsobu rozmnožování představuje nepřehlédnutelný jestřábník oranžový (Hieracium aurantiacum), u kterého nejnovější genetické výzkumy prokázaly, že všechny kvetoucí rostliny jsou geneticky stejné a jsou vlastně klony.

Jestřábník oranžový je ozdobou horských luk. Všechny rostliny v celé střední Evropě jsou geneticky identickými klony jedné jediné mateřské rostliny. Květnatá louka pod Pomezními boudami.

Jestřábník oranžový je jednou z našich nejhezčích horských květin. V druhé polovině 20. st. u nás značně ustoupil, protože většina horských luk přestala byt obhospodařována tradičním způsobem.

Kromě apomixie si však mnohé jestřábníky ponechaly i zbytkovou sexualitu a protože mohou příležitostně tvořit pyl, dochází u nich k občasnému opylení. K tomu může ovšem dojít i pylem jiného příbuzného druhu a takto vzniklý kříženci se pak dále obvykle množí po samostatné linii apomikticky, takže genetickou stabilizací populací těchto kříženců postupně vznikne zcela nový druh. K těmto událostem dochází opakovaně a na různých místech. Jestřábníky tak patří k taxonomicky nejobtížnějším a zároveň nejzajímavějším skupinám rostlin, kde je velmi obtížné definovat a odlišit jednotlivé druhy a hovoří se často o tzv. „okruzích“ patřících do těsného příbuzenstva rodičovských druhů. Na jestřábnících můžeme vlastně pozorovat evoluci v přímém přenosu a dnes je tak v rámci Krkonoš uznáváno zhruba na 15 druhů endemických jestřábníků. 

Jestřábník červený – jeden z nově vzniklých druhů…

Jedním z nejnápadnějších krkonošských jestřábníků je jestřábník červený (Hieracium rubrum), který patří do okruhu jestřábníků s oranžovými až purpurovými květy – barva úboru vždy představuje „sílu“ vlivu jednoho z mateřských druhů, kterým je jestřábník oranžový (Hieracium aurantiacum). Druhým rodičem jsou taxony z okruhu jestřábník chlupáček (Hieracium pilosella).

Jestřábník oranžový – Hieracium aurantiacum a jestřábník chlupáček – Hieracium pilosella  

A jejich potomek – jestřábník červený (Hieracium rubrum)

Hlavním rozlišovacím znakem jestřábníku červeného jsou rozvolněná květenství s dlouze stopkatými úbory (1-6), které obvykle postrádají oranžově zabarvený střed.  Jestřábník červený je u nás v Červeném seznamu hodnocen jako druh kriticky ohrožený, který roste hlavně ve východních Krkonoších v okolí Malé Úpy a Pomezních bud. A protože k hybridizaci dochází mezi rodičovskými druhy opakovaně, „vznikl“ tento druh ještě na Šumavě a popsán byl i v Alpách a Jižních Karpatech…

Jestřábník červený – evoluce v přímém přenosu…

literatura:

http://botany.upol.cz/pagedata_cz/vyukove-materialy/57_horske-jestrabniky.pdf

http://opera.krnap.cz/_pdf/41/oc41-17.pdf

http://www.casopis.ochranaprirody.cz/res/data/007/000927.pdf