krajinou a přírodou východních Čech

Opět po roce slíbená fotoreportáž z naší školní expedice do Banátu a Karpat. Někdo jezdí na školní výlety k Mácháči a já radši do Rumunska. Občas je to sice divočina, jednou nohou v kriminále, jenže to je českej učitel vlastně skoro pořád. To by se nikam ani jezdit nemohlo. Ono to k tomu teda v našem školství nezadržitelně spěje, ale to by bylo na dlouhý povídání…

V Rumunsku bylo krásně!

Putování v balkánských Karpatech a v českých vesnicích rumunského Banátu. Výlet v prostoru i čase. Karpaty, místy ještě v červenci sníh. Pohoří Tarcu – zapomenuté hory… Travnaté hřebeny s desítkami ovčích stád, opuštěné poloniny, skály a nejvyšší partie hor obepnuté mohutnými ledovcovými kary s jezírky. Oblé hřebeny a travnaté náhorní pláně. Strmé ledovcové kary. Salaše, stovky ovcí, vrásčití bačové, divocí psi. Rumunské pastorále… Nádherná příroda v oblasti dunajské soutěsky. Banát – zvolna mizející komunita Čechů se svébytnými zvyky, tradicemi, mentalitou, kulturou a archaickou češtinou. Výlet nejen v prostoru, ale i v čase. Rozsáhlé lesy střídá kulturní krajina. Různorodá mozaika sestávající z políček, luk, pastvin a mezí, propojená hustou sítí cest a pěšin. Krajina, která u nás s kolektivizací venkova nenávratně zmizela.

 

Průběh expedice:

 

Den první

Příjezd do pohoří Tarcu, přechod z Muntele Mic k salaším na Cuntu

 

Den druhý

Výstup na Vf. Tarcu a návrat na Cuntu přes ledovcové kary

Nejmladší účastníci expedice podali hodnotné sportovní výkony. A stejně tak i jejich rodiče… 

 Krátký výklad o karpatské krajině. Na fotografii není Rumun, ale šéf expedice. Student Divišek už zase svačí…

Výhled směrem na Godeanu. Po krátké hřebenovce sestup do karu a traverzem návrat na Cuntu.

Cestou sníh, jezírka a potůčky, zajímavá květena…

Tarcu je svým poloninovým charakterem typické pastevecké pohoří. Díky intenzivnímu pastevectví zde byla horní hranice lesa snížena místy až o několik set metrů. Vegataci horských trávníků tvoří hlavně smilky a kostřavy, což jsou málo úživné a těžce stravitelné traviny, ovce ke své výživě tak potřebují vypásat obrovské rozlohy a bačové proto tradičně vypalují porosty kosodřeviny, čím rozšiřují pastviny a alpínské bezlesí. Poměrně velký problém spojený s příliš intenzivní pastvou představuje půdní eroze na strmých svazích. Chráněná místa v závětří s vodními zdroji trpí naopak přílišnou eutrofizací – nadměrným přísunem živin v podobě moči a trusu z ustájených stád. Tarcu, které neprávem stojí ve stínu slavnějších a navštěvovanějších rumunských pohoří, je ideálním místem pro poznání tradičního způsobu života v balkánských horách.

  

Den Třetí 

Sestup k autobusu a přesun do Eibenthalu

 

 

V průběhu dvacátých let 19. století se v rámci kolonizace pustého a divokého pohraničí habsburské monarchie vystěhovalo do hor banátských Karpat několik tisíc Čechů. Oblast Banátu byla tehdy pokryta rozlehlými pralesy. Výskyt u nás již vyhubených šelem zde byl (a dosud je) běžný. V zimě se i dnes občas zatoulají vlci až k vesnicím, čas od času si pro svou kořist přijde i medvěd. Hlavním protivníkem první generace českých kolonistů byla zřejmě ponejvíce divoká lesní krajina. Kronika říká: „Práce prvních přistěhovalců byla těžká a zdála se marnou. Uprostřed lesů nebylo ani lze něčeho vydělati, o potraviny byla veliká nouze. Do města pět hodin cesty. Cesty byly neschůdné, jezditi se tam nemohlo a všechny zásoby bylo nutno přinášeti na zádech. I zakoušeli tak dosti bídy i nedostatku i hladu. Byli naši otcové do takových vrchů a lesů přivedeni, že nebylo než oblohu nebeskou viděti a kolem sebe pravěké lesy. Stromy, buky a duby byly takové tloušťky, že čtyři muži sotva je mohli obejmouti a tyto staleté velikány měli naši otcové porážeti a takto si teprve těžce orné půdy dobýti. Byla to ovšem těžká práce.“ Odlehlost českých osad ve špatně přístupném horském terénu vysoko nad tokem Dunaje byla důležitým faktorem jejich izolace. Vypráví se, že do hor vysoko nad Dunaj zahnala české kolonisty obava z vody. „ Strach z velké vody rozhodl, že dali přednost vrcholům. Vody se báli a postrádají ji do dnešních dnů. Po vykácení lesů se mnohem menší prameny ztratili a zůstali jen ty hlavní.“.

Základem každého úspěšného hospodářství i rolníkovy identity je půda. Tu však bylo třeba nejdříve pracně z lůna pralesa vydobýt a posléze a před tlaky přírody i ochránit. Díky kulturní uzavřenosti a neschůdnosti terénu se zde do dnešních dnů uchoval tradiční charakter zemědělské malovýroby v téměř nezměněné podobě. Horský terén a špatná půda nedovolují žádnou větší mechanizaci a také to je jeden z důvodů, proč zde existovalo zemědělské družstvo na přelomu šedesátých let jen tři roky. Vlivem značně členitého reliéfu krajiny tvoří pole a louky jednotlivých usedlostí nesouvislé části vzdálené od vesnice i hodiny chůze. Některé polnosti byly dokonce od vesnic vzdáleny natolik, že odtud v době sezónních prací odcházeli rolníci na pole i na několik dnů.

Bohužel český Banát rychle mizí. Tradiční vesnická společnost se v Banátu dnes  rozpadá, mladší a dynamičtější lidé odcházejí, vesnice se vylidňují a krajina, po desetiletí obdělávaná a pasená, už začíná pustnout a zarůstat. Za dvacet let to tu bude vypadat uplně jinak…

text převzat z publikace Příroda a krajina v okolí Svaté Heleny, Klvač P., Drnka O.S., 2011

Den čtvrtý

Výlet k Dunaji a do jeskyně Ponicova

Sestup do jeskyně Ponicova

Dunajská soutěska Casanele Mari a Mici – soutěska řeky Dunaj obklopená strmými vápencovými útesy, místy jen 170 metrů široká. Jinde má Dunaj až 2 km, původní divoké peřeje zanikly díky zvýšení hladiny Dunaje po výstavbě hydroelektrárny Železná vrata (jedna z největších přehrad v Evropě). Po stranách soutěsky ční stometrové vápencové skály s unikátní teplomilnou faunou a flórou. Poblíž ústí říčky Mraconia vytesali rumunští horolezci do skály obří reliéf tváře dáckého krále a vojevůdce Decenbala. 

Den pátý

Pěší přesun z Eibenthálu do Bígru

 

Den šestý

Pěší přesun na vyhlídku Znamana. Večer balkánská grilovačka.

 

Den šestý

Návrat do Eibenthalu, odpočinek, procházky kolem vesnice, mše v kostele, návštěvy u místních a večer U medvěda…

Již na první pohled je zřejmé, že krajina v jižním Banátu je jiná, než na jakou jsme zvyklí z domova. Návštěvníka nutně zaujme různorodá mozaika sestávající z políček, luk, pastvin a mezí, propojená hustou sítí cest a pěšin. Je to typ krajiny, která u nás na začátku druhé poloviny 20. století s kolektivizací venkova nenávratně zmizela. Nicméně i Banát se mění překotnou rychlostí a zdejší krajina svoji rozmanitost rychle ztrácí. Mladí odešli vesměs do Čech a není, kdo by hospodařil. Pastviny, přes které jsme přecházeli před deseti lety zarůstají rychle šípkem, vzdálenější oplocená políčka v lesích jsou opuštěná a hospodaří na nich jen lesní zvěř.

Prvky tradiční české krajiny v Banátu

SADY

Jsou půvabnou součástí krasové krajiny a nacházejí se především na svazích závrtů. Nejběžnějšími dřevinami je několik druhů slivoní. Sady se obnovují vyklučením v poměrně mladém věku stromu. Vzhledem ke zvýšenému stresu suchem, způsobenému mělkými půdami, jsou totiž stromy relativně brzo napadány parazitickými houbami. Pastva dobytka v sadech ovlivňuje složení bylinného podrostu. Kvetoucí bylinné patro a polostín vyhovuje mnoha denním motýlům, např. modráskům a hnědáskům, u nás často vzácných či zcela vyhynulých.

POLE

Pole významně určují charakter místní krajiny, jejich mozaikovitá struktura je dána historicky, sociálně a také způsobem hospodaření. V krasových oblastech je vrstva ornice mělká, hloubka orby bývá proto pouze kolem 20ti centimetrů, níž už je většinou kámen nebo mrtvá zem. Typický systém každoročního střídání plodin např. kukuřice-pšenice-oves, jetel nebo vojtěška, je na jednotlivých políčkách a u různých hospodářů individuální, nezávazný. Někde se praktikuje i úhorování. Půda se vydatně hnojí – „když nedáš hnůj, nevyroste nic“ – převážně přírodními hnojivy. Dřívější nouze o půdu, jejiž rozloha se neustálým dělením mezi narůstající populaci zmenšovala, byla v minulosti důvodem migrace části obyvatel. Dnes je půdy, vzhledem k četným odchodům do Čech, naopak nadbytek. „Jen kdyby se chtělo dělat“, říkají staří o mladých. A tak přibývá neobdělávané půdy. Některá políčka si kupují či najímají Valaši (Rumuni). Četné polnosti se tak mění na pastviny a lada. Scelování pozemků a kolektivizace, která velmi negativně ovlivnila krajinu Čech, se vesnic Banátu výrazně nedotkla. V krajině tak i nadále najdeme jemnozrnnou mozaiku malých políček, která společně s úhory a mezemi skýtají útočiště pro mnoho druhů tzv. kulturní stepi. Na některých polích se zde dosud vyskytuje i koukol polní, který byl u nás dříve hojným polním plevelem, ale vlivem intenzifikace zemědělství téměř vyhynul a dnes patří v ČR ke kriticky ohroženým druhům.

POLNÍ CESTY

Jsou přirozenou součástí krajiny, jejich vedení vycházející z dispozic krajiny a charakteru plužiny, krajinu dotváří a podtrhuje její harmonii. Koleje vyjeté povozy, cesty do sadů, vyšlapané chodníky a pěšiny k obecním pastvinám vytvářejí unikátní síť, která z české krajiny zcela vymizela. Sešlapávané okraje cest hostí unikátní faunu a flóru, setkat se můžeme např. s mnoha druhy blanokřídlého hmyzu, běžné jsou i majky, u nás vzácní brouci, kteří se paraziticky vyvíjejí v hnízdech samotářských včel.

MEZE

Od vesnic se v táhlých pruzích ubírají linie mezí, jež oddělují jednotlivá políčka, pastviny a luka a dotváří tak typický krajinný kolorit. Ožívá zde česká krajina, jakou známe ze vzpomínek našich prarodičů. Na vznik mezí a různě vysokých teras měl zásadní vliv okolní členitý reliéf. Pro usnadnění obhospodařování svahů z různým sklonem a orientací byly vytvořeny právě terasy a meze. Díky absenci umělých hnojiv a chemických postřiků vynikají druhovou rozmanitostí bylin i hmyzu.

LOUKY A PASTVINY

Většina krajiny v okolí vesnic je využívána jakou louky či pastviny. Co je na zdejších loukách a pastvinách pro nás nejpřitažlivější, jsou krásné solitery hrušní, lip a dubů, v nichž hnízdí např. dudek chocholatý. V jaké míře na travnatých plochách převažuje sečení či pasení, záleží na potřebách jednotlivých hospodářů. Někteří vlastníci svůj dobytek na pastvu nevyhání vůbec a zelené krmivo z luk a polí do chlévů přivážejí, jiní pasou krávy, koně a ovce jen v těsné blízkosti svých obydlí. Někteří vyhánějí dobytek na tzv. hutvajdu – obecní pastvinu, do té doby než je posečeno na lukách. Četnost senosečí souvisí s potřebami jednotlivých hospodářství a hlavně s vývojem počasí daného roku. Život našich krajanů je obecně dodnes závislý na přírodních cyklech v míře mnohem větší, než je tomu v české společnosti. Na sečení se dnes již většinou užívají motorové sekačky. Dopásání luk pak probíhá buď individuálně, nebo s využitím placeného obecního pastýře (slouhy). Dobytek bývá shromážděn kolem deváté ranní a kolem šesté večerní si ho majitelé opět vyzvedávají. Obecně se pase téměř všude, nejen na vymezených pastvinách, ale i v sadech, na mezích, v remízech i v lesích. Louky jsou vzhledem k rozmanitému způsobu hospodaření druhově velmi pestré. Běžné jsou orchideje, setkat se můžeme např. s vstavačem kukačkou, druhem u nás v minulosti běžným, dnes velmi vzácným.

LADA

Lada jsou dlouhodobě neobdělávaná území, na nichž se dříve zemědělsky hospodařilo.  K jejich značnému nárůstu došlo po roce 1989, kdy vesnice opustilo mnoho hospodářů.  V okolí vesnic se lze setkat se dvěma typy lad – postagrárními a lučními. Jestliže přestala být obdělávána pole, vznikla lada postagrární, kde převládá bylinná vegetace. Pro luční lada (obvykle opuštěné pastviny) je charakteristický výskyt mnoha keřů, zejména trnky a hlohu. Hnízdí zde např. ťuhýci, slavíci, skřivani, koroptve či křepelky.

VÝMLADKOVÉ LESY

Lesy v okolí vesnic jsou obvykle obhospodařovány výmladkovým způsobem, při kterém dochází k obnově listnatých dřevin pařezovými výmladky. Naši krajané většinou hospodaří v lesích úplně jinak než my, tu a tam porazí dle momentální potřeby pár stromů a nechají pařezy obrazit mladými výhonky, tzv. výmladky, z nichž časem vzejde nová generace stromů. Z jednoho pařezu může vyrůst několik kmínků. Vznikají tak nízké, prosvětlené lesy tzv. pařeziny s krátkou dobou obmytí (skácení), která se pohybuje kolem dvaceti let. Takovýto les, si udržuje přirozenou druhovou skladbu a díky převaze mladých stromů bez rozložitých korun je prozářený sluncem, takže poskytuje ideální podmínky k životu celé řady druhů hmyzu např. motýlů. Tyto druhy dnes obvykle patří ve střední Evropě k silně ohroženým, neboť se jim daří přežívat pouze na okrajích vysokokmenných lesů, na pasekách a v průsecích podél lesních cest. Díky výmladkovým lesům se tedy můžeme na Bánátu setkat mnoha druhy, které u nás díky zániku tohoto typu lesního hospodaření, zcela vymizely. Na některých místech je zde například hojný hnědásek osikový, který u nás pravděpodobně v loňském roce vyhynul.

 převzato z publikace Příroda a krajina v okolí Svaté Heleny, Klvač P., Drnka O.S., 2011

 

Den sedmý

Déšť, odjezd do termálních lázní Baile Herculane a večer návrat do Čech

 

I přes problémy (psi, kampylobakterie), kterým na Balkáně asi nelze nikdy úplně předejít, to bylo hezké, takže za rok znovu… Klukům z Banátu dík za skvělý servis… Autoři fotek: MB – M. Bureš, FL – F. Laštovic a KH – K. Hromadka, ostatní je moje práce… Fotky z dalších banátských vesnic jsou zde.

link na stažení komprimovaných fotek - https://uloz.to/!z7x9auvfV/rum-2016-komprese-zip

heslo: datum návratu do Čech