krajinou a přírodou východních Čech

Běžíme na Sněžku…

Z Náchoda vybíháme v šest ráno. Na zádech batoh s PETláhví, sušenky a čokoláda, náhradní oblečení a pláštěnka. Před sebou máme pětasedmdesát kilometrů a jako bonus další tisíce metrů převýšení. Cíl je jasný – Sněžka. Už jsem to běžel dvakrát, naposledy v roce 2014. Ale to jsem měl  o něco víc naběháno, letos na jaře jsem byl tři týdny pryč, pořádně trénovat jsem nemohl, tak uvidíme, jak to dopadne. Tentokrát běžíme ve třech, trasa vede nejdříve po pláních přes Pavlišov a Horní Kostelec na hřeben Jestřebích hor. Tady se cesta mírně klikatí a drží vrstevnici, běží se hezky, hřeben má necelých dvacet kilometrů a přeletíme ho kosmickou rychlostí. Nad Odolovem ukazuju klukům hraniční kameny náchodského a stárkovského panství, vročením do 16. století jde asi o nejstarší hraniční znaky v regionu. Pak sbíháme do Petříkovic, z kopce mě začínají bolet šlachy v kolenou. Strmý výstup na Jánský vrch, cesta tu vede po státní hranici, míjíme republikové hraniční značky často vysekané přímo do kamení. Jeden znak zapomněli vojáci po válce přesekat, na ostatních je P jako Polska, na tomto jediném je předválečné D jako Deutschland. Z hřebene jsou krásné výhledy do údolí, kde dříve stávala německá vesnice Debrné. Obec po válce zcela zanikla. Sbíháme do Bernartic, vesnice se neskutečně táhne, v nohách máme skoro maraton a je to znát. I minule jsem tady měl menší krizi, letos je to ještě horší. No jo, každej rok je znát, výkonnost klesá, únava roste. Míjíme prapodivný dvojitý viadukt a míříme do Žacléře, kde v hospodě doplňujeme palivo.

Začínáme na Babí

V Jestřebích horách

Stará hraniční znamení

Kříž na Brendy

Na Jánský vrch stoupáme přes pastviny s ovečkami

Kolem hezké studánky

Podél stezky stará hraniční znamení…

Krásné výhledy do kraje

Železniční viadukt v Bernarticích. Mezinárodní trať, za Němců tu jezdily vlaky co hodinu. Dnes jen čtyři turistické spoje během prázdninových víkendů…

Ostrou chůzí stoupáme na Rýchorský hřeben, pak indiánským během až do Horní Úpy. Na Staré celní cestě míjíme hezký pomníček s reliéfem kalicha. Podle starousedlíků tudy přes Albeřické sedlo odcházeli do exilu po Bílé hoře zdejší protestanti a čeští bratři z vnitrozemí. V lese ruiny zaniklých německých horských chalup. Na několika místech se otvírají hezké výhledy do Dolního Slezska. Už bolí celé tělo, z pohybu se stává jen jakási parodie na běh, chůze nebude o moc pomalejší. U kostelíka v Úpě motor a trosky německého letadla Junkers 52, které na konci války narazilo do Sněžky. Sestupujeme k Malé Úpě a pak už nepřetržitě stoupáme až na Sněžku. Nechutnej výstup na Jelenku. Do kopce mě kolena nebolej, takže to ujde, ale po asfaltce je to nuda. Letos běžíme kolem Slunovratu, je dlouho světlo a není třeba spěchat, na chatě dáváme jednoho Trautenberka. O půl sedmý jsme na Sněžce, kluci si vyběhli i závěrečné stoupání na vrchol, mě už to nešlo, příště musím víc potrénovat. Ale jinak hezký, byli jsme tam za dvanáct hodin, ani to moc nebolelo. Hejšovina na obzoru ukazovala, odkud jsme ráno vyběhli. Když se člověk takhle po svých pohybuje pomalu krajinou, má ta cesta úplně jiný dimenze, než když se nablíží autem.

Stoupáme do Krkonoš

Výhledy do Dolního Slezska

Královecké sedlo a Vraní hory

Katolický kříž a evangelický pomníček

Základy zaniklých německých chalup

Horní Malá Úpa

Motor z havarovaného Junkers 52

Sbíháme k Úpě, Sněžka se blíží…

Stoupáme na Sněžku. Šlo to ztuha. Pavel si celou dobu zpíval: “…když nemůžeš, tak zaber víc, zakřič prostě z plných plic, slovo nejde neexistuje…” a vyběhl to až nahoru. Je to borec…

Na Sněžce…

Dvě selfie, před a po. Náchod a Sněžka. Kupodivu vypadáme furt stejně…