krajinou a přírodou východních Čech

aneb Cesta do Berthelsdorfu

Poláci na rozdíl od Čechů (v Česku byl pojem Sudety oficiálně zakázán vyhláškou v r. 1945) nevnímají slovo Sudety nijak hanlivě a běžně jím označují oblast pohoří, která tvoří většinu dnešní česko-polské hranice.  Protože i tato polská oblast byla původně osídlena převážně Němci, kteří byli po 2. sv. válce odsunuti, svým rázem i nedávným vývojem se zdejší krajina v mnoha aspektech podobá krajině českých Sudet. Ruiny starých kostelů, vysídlené obce s mnoha zaniklými statky, pastviny zarůstající nálety a zrušené železniční tratě… To vše tvoří ze Sudet krajinu, která nemá v Evropě obdoby. A asi bychom jen těžko někde našli  dokonalejší příklad „sudetského osudu“, než jaký představují obce Berthelsdorf (Uniemyśl) a Albendorf  (Okrzeszyn).

Půvabná je krajina polských Sudet poblíž Okrzeszyna

s krásnými nádražními budovami na dávno zaniklé železnici

s prázdnými školami

s mnoha kříži a svatými před rozpadajícími se statky

a s ruinami barokních kostelů…

Obec Okrzeszyn je dnes zapomenutou vesničkou na hranicích s Českem poblíž Petříkovic v takzvaném Okrzeszynském výběžku, který je ze západu, jihu i východu obklopen českým územím. Okrzeszyn byl pravděpodobně založen Čechy v jedenáctém století. Na konci 13. století byl jakožto majetek Svídnického knížectví darovaný klášteru cisterciáků v Křešově a později se stal součástí Hornoslezského Pruska. V 17. a 18. století se v Okrzeszyně rozvíjelo tkalcovství a kamenictví, největší konjunkturu zažila obec v 19. století, kdy zde byl otevřen černouhelný důl (Okrzeszyn se nachází v Žacléřsko-Svatoňovické uhelné pánvi). V té době tu fungovaly dva kostely, škola, pila, lihovar i pivovar. Velkou zásluhu na rozvoji Okrzeszyna měla  železniční trať, která sem byla dovedena v roce 1889 a měla tu svou koncovou stanici. Železnice přepravila každoročně přes 100 tisíc cestujících a až 20 tisíc tun nákladu!!!  Několikrát se uvažovalo o jejím prodloužení přes hranici (zbývalo pouhých asi 1,5 km) a napojení na českou trať do Trutnova a Teplic nad Metují, k čemuž však nikdy nedošlo. Jako důvod se uvádějí konkurenční zájmy provozovatelů sousední trati, překračující hranici v Královci. Po odsunu Němců se nepodařilo  oblast dosídlit, byly uzavřeny hranice s Českem a nastal všeobecný úpadek. Železnice byla nejdříve uzavřena pro osobní dopravu a později byla zrušena úplně. Počátkem 80. let byly odstraněny pražce i koleje a kdysi prosperující  železnici tak připomínají pouze krásné nádražní budovy z pálených cihel, které jsou  dnes  utopeny uprostřed pastvin.

První budovou za hranicemi je krásný a značně zchátralý renesančně – barokní kostelík sv. Michala

Kamenný barokní most (vyspravený betonem) s polámaným Jankem z Nepomuku

Na nástupišti nádraží v Okrzeszyně. Koleje zmizely v roce 1973…

Pohled z nádraží na nedalekou faru, školu a kostel.

Vkusná autobusová zastávka. Pravidelné vlakové spojení nahradily “občasné” autobusy…

Kdysi prosperující městečko Okrzeszyn z nedaleké Skály smrti. Bývalé nádraží dnes stojí uprostřed louky.

Momentka z hlavní ulice…

Ostění místní fary svědčí o lepších časech…

Stejně jako portál novogotického kostela Narození Panny Marie

Okrzeszyn – novogotický kostel Narození Panny Marie

Podobný osud jako Okrzeszyn potkal i nedalekou ves Uniemyśl (dříve Berthelsdorf). Z celé vsi zůstalo několik domů a nad nimi na nevýrazném návrší ruiny krásného barokního kostela sv. Matouše. Architektonicky dosti neobvyklý jednolodní kostel s věží nechal vybudoval v letech 1748-50 věhlasný slezský architekt J. A. Jentsch, který ve zdejším regionu působil ve službách cisterciánského kláštera v Křešově. Přiznám se, že podobné ruiny a zříceniny dosti rád prolézám a to i díky tomu, že o podobná místa není v sudetské krajině rozhodně nouze. Nutno říci, že  velkou zásluhu na tom, že mohu pěstovat tuhle svoji pradivnou zálibu, má bezesporu bolševik, za jehož vlády dosáhla všeobecná devastace zejména sakrálních staveb nevídaných rozměrů. Zatímco stavby, ze kterých stojí již jen obvodové zdivo a příroda je postupně pohlcuje, působí takovým příjemným a tajemným dojmem, ze zdejšího kostela čiší naprostý zmar. Hlavní loď je stále ještě zaklenuta mohutnou kopulí, která ovšem není chráněna střechou, je úplně promočená a zevnitř porostlá nánosem řas. Člověk se bojí do kostela vstoupit, protože je na první pohled zřetelné, že je těsně před zřícením. Silně zvětralé jsou i obvodové zdi, které jsou vyzděny z měkkého a rozpadajícího se pískovce. Těžko odhadnout, jak bude kostel vypadat za pár let, dost možná, že z téhle stavby nezůstanou stát ani ty obvodové zdi…

Šípkové keře zvolna pohlcují ruiny kostela sv. Matouše v Uniemyśli

Ke kostelu vede krásná alej

Vzácná barokní stavba se postupně rozpadá

Průčelí kostela

Nepotrvá dlouho a věž se zřítí…

Vstupní branka kostela

Uniemyśl – na cestě do Chelmska

A když už člověk navštíví tohle „slepé střevo“ Polska, měl by pokračovat po cestě směrem na sever a nevynechat ani nedaleké barokní městečko Chelmsko či poutní místo Křešov s barokní bazilikou a cisterciánským klášterem, ale to je na delší povídání …

literatura: http://cs.wikipedia.org/wiki/Okrzeszyn