krajinou a přírodou východních Čech

Tak tahle orchidea mi opravdu udělala velkou radost. Kdyby mi někdo před deseti lety řekl, že budu fotit tořiče na kraji Hradce Králové, vysmál bych se mu. Ale klimatická změna běží na plné obrátky a tořiče, podivuhodné orchideje ze Středomoří, se nezadržitelně šíří krajinou střední Evropy.

Tořič včelonosný - Ophrys apifera, PP Na Plachtě, 20.6.2025

Tořič včelonosný – Ophrys apifera, PP Na Plachtě, 20.6.2025

O rozmanitých a často velmi bizarních ekologických adaptací orchidejí byly sepsány desítky vědeckých prací i populárně naučných článků, ostatně i já jsem zde nejeden článek na toto téma publikoval. Níže tedy jen stručně k strategiím opylení s přihlédnutím k tořičům. Orchideje představují vývojově mladou a evolučně doposud „nestabilizovanou“ skupinu rostlin. Variabilita a diverzita této rostlinné čeledi nemá v rostlinné říši obdoby. Mnoho taxonů orchidejí se vyznačuje mimořádnou tendencí k vzniku nových znaků prostřednictvím změn DNA. Nově vzniklé „druhy“ pak nemají vytvořené dostatečně silné genetické bariéry zabraňující mezidruhovému opylení. Dokonce i na území Evropy, botanicky nejlépe prostudovaného kontinentu, jsou tak neustále popisovány nové hybridní druhy orchidejí, vzniklé „vykřížením“ různých rodičovských druhů. Evoluce orchidejí je urychlována i „individuální specializací“ jednotlivých druhů na konkrétní druhy opylovačů. Orchideje a jejich opylovači se často vzájemně spřaženým vývojem („koevolucí“) ovlivnily do té míry, že to vedlo ke vzniku podivuhodných a bizarních adaptivních znaků, jaké u jiných rostlin najdeme spíše jen výjimečně.

Hybridizační schéma našich vstavačů (Procházka 1983)

Slavný  a notoricky známý je příběh „Darwinovy orchideje“.  V roce 1798 nalezl v lesích ostrova Madagaskar francouzský botanik Louis-Marie Aubert du Petit-Thouars podivuhodnou orchidej s obrovskými bílými květy, kterou pojmenoval Angraecum sesquipedale. V zadní části květů tohoto druhu vyrůstá ostruha dlouhá přes 30 cm, na jejímž konci je malé množství sladkého nektaru. To zaujalo Charlese Darwina, který prozíravě považoval orchideje za modelové organismy, u nichž lze „v přímém přenosu“ pozorovat zákonitosti evoluce. Darwin měl k dispozici rozsáhlé skleníky, ve kterých studoval různé exotické druhy rostlin, z nichž ho zaujaly zejména masožravky a právě orchideje. Mimo jiné zde experimentoval i s jejich opylením. Na základě svých poznatků vyslovil hypotézu, že se neobvyklé květy orchidejí vyvinuly společně s různými druhy hmyzu, které zajišťují jejich opylení. Podle Darwina je pro orchidej důležité, aby se její opylovač co nejtěsněji otíral o bliznu pestíku. Toho dosáhne prodloužením ostruhy. Pro opylovače je naopak důležité, aby se co nejsnáze dostal k nektaru. To vede zákonitě k tomu, že přírodní výběr selektuje opylovače s co nejdelším sosákem. Vzniká začarovaný kruh, orchideji se prodlužuje ostruha a opylovači sosák. Svá pozorování shrnul v roce 1862 v knize nazvané O rozličných způsobech, jimiž hmyz opyluje britské i cizozemské orchideje. V této knize předpověděl, že na Madagaskaru musí žít dosud vědecky nepopsaný druh nočního motýla, jemuž délka jeho sosáku umožňuje sání nektaru z ostruhy orchideje Angraecum sesquipedale a jenž je jejím výlučným opylovačem. Šlo o dosti odvážné tvrzení, těžko si představit motýla se sosákem dlouhým jako lidské předloktí.

Wallaceovo zobrazení Darwinovy orchideje a jejího předpovězeného opylovače, orchidej Angraecum sesquipedale a lišaj Xanthopan morgani praedicta (obr. a foto – https://commons.wikimedia.org/)

Dvacet po Darwinově smrti byl na Madagaskaru skutečně objeven lišaj Xanthopan morgani, který dostal druhé druhové jméno praedicta (praedictus = předpověděný). Délka sosáku tohoto motýla odpovídá délce ostruhy Angraecum sesquipedale a motýl jako jediný dosáhne k sladkému nektaru. Ve své knize Darwin rovněž napsal, že taková míra specializace na jednoho opylovače představuje pro orchidej značné riziko. Vymizí-li z jakéhokoliv důvodu opylovač, vyhyne i Angraecum. I tato předpověď se dnes bohužel vyplňuje. Postupující odlesňování ostrova vede k úbytku dřevin rodu Artabotrys, živných rostlin housenek lišaje. Motýl se tak stává stále vzácnějším a v posledních létech bývá v přírodě opyleno jen přibližně jediné procento orchidejí. Přitom v roce 1943 dozrávala semena na většině nalezených rostlin.

Orchidej Angraecum sesquipedale a její výhradní opylovač lišaj Xanthopan morgani praedicta…                    (foto – https://commons.wikimedia.org/)

V naší přírodě jsou podobně opyleny orchideje rodu vemeník (Platanthera)

Snad ještě více, nežli omamně vonící bíle kvetoucí orchideje s dlouhou ostruhou, jež jsou opyleny nočními motýli (bílá barva denní hmyz neláká), fascinovaly Darwina tořiče (r. Ophrys). Nelze se divit. Vzácné orchideje, jejichž květy vzhledem (barvou, tvarem i ochlupením) napodobují své opylovače, musí zaujmout každého. Ačkoliv tehdejší věda nemohla popsat a objasnit všechny „vychytávky, jimiž tořiče lákají své opylovače, byl si již Darwin dobře vědom toho, že podivný design těchto květů nějak souvisí s opylením, jež evidentně probíhá velmi neobvyklým způsobem.

V české přírodě kvetou stejné druhy tořičů jako na britských ostrovech (zleva tořič čmelákovitý, hmyzonosný, pavoukonosný a včelonosný)

Kvetení tořičů je načasováno přesně do období, kdy poletují samci samotářských vos a včel (samice se objevují až o několik dnů později). V této době začnou květy tořičů produkovat chemické látky odpovídající feromonům, uvolňovaným samičkami připravenými k oplodnění. Protože skutečné samice nejsou k dispozici, jsou samečci toužící po sexu ke květům, které jim pachem i vzhledem samice připomínají, nezadržitelně přitahováni. Ochlupené květy pak slouží jako sexuální atrapy a samci se s nimi snaží kopulovat. Jde o jeden z nejpodivuhodnějších příkladů jevu, označovaném jako mimikry. Při opakovaných pokusech hmyzu o pohlavní akt pak dochází k opylení. Protože jsou feromony blanokřídlého hmyzu druhově specifické, manipuluje každý druh tořiče s jinými opylovači.

Tořiče vzhledem i vůní květů napodobují své opylovače včetně takových detailů, jako je ochlupení či imitace očí (zleva tořič hmyzonosný, pavoukonosný, včelonosný a čmelákovitý)

Darwin studoval všechny čtyři druhy tořičů, které v Anglii kvetou a tyto druhy můžeme nalézt i v naší přírodě. Jde o tořič hmyzonosný (Ophrys insectifera), který opylují samci kutilek r. Gorytes, tořič pavoukonosný (Ophrys sphegodes), opylovaný  samotářskými včelami hedvábnicemi (Colletes spp.) a pískorypkami (Andrena spp.), tořič čmelákovitý Holubyho (Ophrys holoserica subsp. Holubyana), který opylují včely stepnice (r. Eucera a Tetralonia), a konečně tořič včelonosný (Ophrys apifera). Stejně jako ostatní druhy má i tento druh tořiče těžiště výskytu v jižní Evropě, kde jej opylují samotářské včely druhu Eucera longicornis. Zatímco u ostatních tořičů uvolňují květy celou plejádu falešných feromonů a jsou tedy atraktivní pro více příbuzných druhů opylovačů, u tohoto tořiče zašla vazba na specifického opylovače nejdále a orchidej opyluje pouze jeden jediný druh včely. To představuje značnou nevýhodu, protože tato včela je hojnější jen místy a na většině území Evropy jde o vzácný druh, který místy zcela chybí. Problém chybějícího opylovače vyřešila tato orchidej elegantně tím, že pokud nejsou její květy opyleny cizím pylem, přeneseným samečkem zmíněného druhu, dojde k samoopylení.

Tořič včelonosný z nové lokality v Hradci Králové. Rostlina po letmém doteku vysunula brylky a je připravena k samoopylení (viz horní květ na fotografii vpravo)

Tohoto jevu si na britských ostrovech všiml již Charles Darwin, který správně pochopil, že jde o nouzové řešení v místech, kde původní opylovač chybí. Darwin v terénu sledoval stovky „apifer“, nikdy ovšem nezaznamenal, že by jejich květ navštívil nějaký opylovač. Naopak si všiml, že balíčky pylu (tzv. brylky) mají u tohoto druhu neobvykle dlouhou stopku. Ta se po určité době začne prohýbat, čímž je pyl přenesen na bliznu vlastního květu a dojde k samoopylení. To podle jeho názoru slouží této orchideji při ztrátě vlastní opylovače jako jakási „znouzectnost, reprodukční záruka, umožňující únik z evoluční pasti vlastního designu“.

Tořič včelonosný – Ophrys apifera, PP Na Plachtě, 20.6.2025. Na horním květu jsou dobře zřetelné uvolněné brylky.

Opylení tořičů prostřednictvím „pseudokopulace“ nebývá příliš úspěšné, a tak nejspíše právě tato „vychytávka“ stojí za rozsáhlým areálem výskytu tořiče včelonosného a jeho dnešním šířením. Druh u nás původně rostl zejména na jižní Moravě, poslední roky je ale objevován na nových lokalitách i v oblastech, kde se doposud nevyskytoval. Nepochybně je to dáno oteplováním klimatu a jeho schopností samoopylení. Druh byl již nalezen i v Českém středohoří, v podhůří Krušných hor v Karlovarském kraji, poblíž Milovic ve středních Čechách, v Železných horách a v loňském roce k mému velkému překvapení i v PP Plachta u Hradce Králové. A další nové lokality budou bezpochyby přibývat. Je to dobře, tořiče mám ze všech orchidejí nejraději, variabilita jejich neobvyklých květů je podivuhodná, ani na jedné mateřské rostlině nenajdete dva se stejnou kresbou. Dříve jsem za nimi jezdil na Moravu i dál na jih, dnes už nemusím.

Variabilita tořiče čmelákovitého Holubyho. Ani na jedné rostlině nenajdete dva stejné květy stejného tvaru a kresby…

Polymorfie květů tořiče čmelákovitého Holubyho (Procházka 1983).

Tak ani nevím jak a z původně zamýšlené stručné zprávy se mi zase vyklubal dlouhý článek. Stejně jako Darwina, i mě tyhle kytky učarovaly mocným kouzlem…

Tořič čmelákovitý Holubyho

Tořič pavoukonosný

Tořič hmyzonosný

Tořič včelonosný

literatura:

PROCHÁZKA, František a VELÍSEK, Václav. Orchideje naší přírody. Praha: Academia, 1983.

http://www.casopisveronica.cz/clanek.php?id=191

https://www.botanicka.cz/clanky/novinky/madagaskarska-hvezda-angraecum-sesquipedale

https://cs.wikipedia.org/wiki/To%C5%99i%C4%8D_v%C4%8Delonosn%C3%BD

https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/a/a5/Wallacesesquipedale.jpg