Přes Orlické hory
Plochá temena nevýrazných vrcholů hor. Imisní holiny, opakovaně vysazované, odumírající a dorůstající smrky. Kosodřevina v nadmořské výšce jednoho kilometru. Bezradnost českého lesnictví. Hřebenová asfaltka, elastičtí cyklisté, občas sympatičtí trampové a omaskáčovaní milovníci bunkrů. Směrem do Čech hluboce zaříznutá údolí horských říček, na severu daleké výhledy na moře lesů. Zapomenutý kraj Orlického Záhoří. Lyžařské středisko Zielenec, takový malý polský Kitzbühel. Pokus o alpskou lyžovačku uprostřed Sudet…
Hlavní hřeben Orlických hor je poměrně výjimečný svojí malou výškovou členitostí. Plochá temena jednotlivých hor jsou velmi rozsáhlá a navzájem oddělena jen málo výraznými sedly. Až do 80. let byl téměř celý hřeben porostlý nepůvodní smrkovou monokulturou. Pak vlivem imisí došlo k velkoplošnému odumírání smrkových lesů. Orlické hory to společně s Krušnými horami odnesly v rámci střední Evropy zdaleka nejhůře. S výjimkou míst ve srážkovém stínu a rezervací s vyšším podílem původního buku a jedle (NPR Trčkov, NPR Bukačka, PR Sedloňovský vrch a PR Černý důl) se zdejší lesy kompletně rozpadly. Člověk by čekal, že když je to v jádrové oblasti „CHKOčka“, bude snaha nechat alespoň část porostů obnovit přirozenou sukcesí (nic to nestojí, vzniklý les je druhově i věkově různorodější a stabilnější). Nebo že budou při případné výsadbě preferovány původní dřeviny (zde nejčastěji buk). Bohužel obnova lesů proběhla hlavně opětovnou výsadbou smrku (preferován byl i americký smrk pichlavý), a když začala „překvapivě“ odumírat i nová výsadba, sázela ve velkém kosodřevina. Důsledky pro lesy zdejších hor jsou fatální. Zejména velkoplošná výsadba kleče, která na rozdíl od smrku nemá ani hospodářské využití, je naprosto nepochopitelná… Na hřebenech Orlických hor se tak dnes střídají imisní holiny se stejnověkými porosty zakrnělých smrků, které se díky řídkému dřevu pravidelně odlamují a za pár let začnou pravděpodobně znovu zasychat. A kde nerostou smrčky, roste neprostupná kleč. No a protože se nepůvodní kosodřevina už dnes začíná expanzivně šířit, přistoupili lesáci a ochranáři k její postupné (a velmi nákladné) likvidaci. Rozum to nebere… Odumírání lesů v Orlických horách se řeší podrobně na webu http://orlickehory.net, a je to opravdu hodně zajímavé čtení…
Pokud pomineme zbytky smíšených lesních porostů a menší luční enklávy poblíž šerlišského sedla, je hlavní hřeben Orlických hor z hlediska přírodního poměrně nezajímavý. Je to dáno hlavně málo členitým reliéfem, kyselými a na živiny chudými horninami a již zmíněnou velkoplošnou výsadbou smrku a kleče. Výjimku tvoří dvě rozlohou sice malá, ale florou i faunou poměrně zajímavá rašeliniště. Obě rašeliniště jsou vrchovištní, to znamená, že jsou napájena výhradně srážkou vodou a díky postupnému nahromadění rašeliny jsou mírně vyvýšena nad okolní reliéf. Rašeliniště ležela původně uprostřed rozsáhlých lesů, po imisní kalamitě bylo ale jejich bezprostřední okolí odlesněno a dnes jsou uprostřed zvolna zarůstajících holin. Zánikem lesa došlo k poměrně razantním mikroklimatickým změnám a obě rašeliniště se značně zmenšila a vysušila. První rašeliniště – Jelení lázeň leží v sedle mezi Velkou a Malou Deštnou, je o něco rozsáhlejší a hostí i několik velevzácných reliktních rarit. Podrobněji příště. Druhé rašeliniště – U Kunštátské kaple je typické výskytem klasické rašelinné flory jako jsou rašeliníky, suchopýr, klikva, kyhanka, rosnatka a další. Rezervace je dnes zajímavá spíše krajinářsky. Daleké výhledy, horská kaplička a hraniční opevnění dělají z místa včetně přilehlého okolí asi nejhezčí část hlavního hřebene Orlických hor.
Krajina Orlických hor rozhodně neohromí a zpočátku ani příliš neosloví a nenadchne. Teprve když člověk sejde z frekventované hřebenové asfaltky a začne putovat zapomenutými cestičkami, může objevit skrytou krásu zdejších horských plání…
literatura: http://orlickehory.net