Každý, kdo rád chodí na procházky do lesa, si určitě tohoto motýla někdy všiml. Sotva z jara vyraší na bucích první svěže zelené listí, objeví se v lesích nepřehlédnutelní motýli s tělem i křídly v barvě sytě okrové. Když svítí sluníčko, poletují třepotavě nízko nad vegetací a ani na chvilku nespočinou. Ačkoliv aktivuje ve dne, jde o jednoho z našich nejhezčích nočních motýlů – martináče bukového (Aglia tau). Všichni poletující motýli jsou samečkové, svými zpeřenými tykadly vyčesávají ze vzduchu molekuly feromonů a snaží se po čichu nalézt samičku. Ta je ještě mnohem mohutnější, ale šetří energií, přes den nelétá, sedí někde v podrostu se sklopenými křídly, „voní“ a čeká na nápadníky. Dospělí motýli žijí krátce, nemají ani vytvořené ústní ústrojí a energii berou z tukových zásob, které nastřádali v larválním stádiu jako housenky. Samička bude potřebovat zásobní látky i pro tvorbu vajíček, proto energií šetří, létá v noci a spíše jen výjimečně.

Samička s mohutným zadečkem plným vajíček čeká na nápadníka… .

Na hlavě zcela chybí ústní ústrojí

Zajímavá je jejich kresba. Stejně jako u ostatních druhů martináčů, nesou přední i zadní křídla výrazné oční skvrny. U martináče bukového jsou „oči“ černě stínované s modro-bílým středem. Na oranžovém podkladu je takováto skvrna velmi výrazná a působí dosti neobvykle. Na zadních křídlech bílá skvrna uvnitř oka svým tvarem připomíná řecké písmeno tau, od čehož je odvozeno vědecké druhové jméno motýla. Staří Řekové viděli v této kresbě boží znamení a přikládali jí skrytý význam.

Samička s rozevřenými křídly vystavuje oční skvrny…

Na zadním křídle prosvítá jen kresba středu oční skvrny ve tvaru řeckého písmene Tau

Mnohokrát jsem se marně pokoušel tohoto zcela běžného motýla v přírodě vyfotografovat, až jsem získal dojem, že je to téměř nemožné. Naprostá většina fotografií tohoto druhu je naaranžovaná a na snímcích jsou imaga  pocházející z umělého chovu. Obletován motýly, hodiny jsem strávil v lesní meditaci, marně čekaje, jestli jeden z nich alespoň na krátkou chvíli neusedne. Až letos. Jako obvykle mi během procházky hezkým bukovým lesem přelétávali přes cestu, až jeden ze samečků zalétl do vegetace a již se neobjevil. Když jsem pak na místě rozhrnul větvičky, spatřil jsem samičku připravenou k páření. Sameček seděl vedle ní. Snad že bylo poměrně chladno, nic se nedělo a já měl dostatek času na fotografování. Sameček po nějaké době odlétl, ale samička se nechala vzít do dlaně. Bylo to opravdu hezké setkání…

Samec je menší a pozná se podle zpeřených tykadel…

Nejtěsnější vazbou na mravence se vyznačují modrásci r. Maculinea (Phenagris). Např. modrásek bahenní

nebo blízce příbuzný modrásek očkovaný

Oba druhy mají podobné ekologické nároky, parazitují u stejných mravenců a částečně si konkurují

Naopak velmi volné soužití s mravenci je typické např. pro modráska tmavohnědého

či modráska štírovníkového

Mravenci jsou nejrozšířenějším a nejběžnějším nelétavým hmyzem. Zároveň jsou velmi draví, pohybliví i bojovní a mnoho různých druhů hmyzu muselo vyřešit problém, jak v jejich blízkosti přežít a nestát se jejich kořistí. Housenky modrásků toto riziko vyřešily podobně jako mšice. Než by se samy staly potravou mravenců, sytí je raději svými cukernatými výměšky, které vylučují ze zvláštních žláz na hřbetě. Jde o oboustranně prospěšný vztah, i když housenky musejí část přijaté potravy přeměnit na sladký nápoj pro mravence. Jedná se zřejmě o velmi výhodné soužití – modrásci představují druhově nejbohatší čeleď motýlů a připadá na ně skoro polovina všech vědecky popsaných druhů denních motýlů. Tato diverzita a evoluční úspěšnost bývá připisována právě jejich soužití s mravenci a různá terénní pozorování tento závěr potvrzují. Většina samiček modrásků preferuje při kladení vajíček rostliny, na kterých se pohybují mravenci, a když byla při jednom pokusu mravenčí stráž odstraněna, vzrostla úmrtnost housenek modrásků o 80 až 90 %.

Mravenci rodu Formica se svým stádečkem mšic na pastvě

Obří hnízdo mravenců r. Formica dokládá zásadní význam tohoto druhu pro lesní ekosystém. Moje skromná maličkost jako fotogenické měřítko tohoto fenoménu…

U modrásků se setkáváme s různě odstupňovanou intenzitou vztahů s mravenci, od volného oboustranně prospěšného soužití až po úplnou závislost a parazitaci. Entomologové označují tento jev jako myrmekofilie (z řeckých slov myrmeko –  „mravenec“ a filia – láska, přátelství). Ve většině případů jde o tzv. fakultativní myrmekofilii, kdy modrásci nejsou striktně adaptováni pouze na jeden druh mravence, ale mohou, i když s různou mírou výhodnosti, využívat více druhů z různých čeledí a přežívat i v jejich nepřítomnosti. V těchto případech mravenci o „domestikované“ housenky všelijak pečují a chrání je před parazity i predátory. Housenka jim za tuto péči poskytuje výživný sekret ze své „medové žlázy“. Takovéto soužití je nejběžnější a setkáváme se s ním u druhů běžných (např. modrásek krušinový, ušlechtilý, štírovníkový, nejmenší), vzácnějších (např. modrásek rozchodníkový, lesní, hnědoskvrnný) i vymírajících (např. modrásek ligrusový a komonicový).

Z běžnějších druhů využívá služeb mravenců modrásek ušlechtilý

i modrásek nejmenší

Z těch vzácnějších např. modrásek rozchodníkový

nebo modrásek hnědoskvrnný

či modrásek lesní

Volné soužití je typické i pro některé naše vymírající druhy – např. modráska komonicového

a modráska ligrusového

O něco dále zašlo soužití s mravenci u některých druhů modrásků z rodu Polyommantus a Aricia. U těchto druhů mravenci nejenom že pečují o housenky, ale když naleznou jejich kukly, na místě je zahrabávají či odnášejí do mraveniště (např. modrásek tmavohnědý, jehlicový). U modráska vikvicového jsou do mraveniště zavlékány i housenky, které se zde zakuklí a podobně jako o housenky pečují mravenci i o kukly. I když jde o těsnější vazbu, mohou i tito modrásci využívat různé druhy mravenců a přežijí i bez jejich přítomnosti.

Kukly našeho nejběžnějšího modráska jehlicového mravenci zahrabávají či odnášejí do mraveniště

U modráska vikvicového jsou do mraveniště zavlékány i housenky

Pokud jsou modrásci částí svého vývojového cyklu (jako housenky a kukly) již zcela vázáni na mraveniště a bez péče hostitelských mravenců nepřežijí, jedná se tzv. obligátní myrmekofilii. Takovéto soužití již vyžaduje vyšší míru specializace na určitý druh nebo rod mravenců.  I zde lze pozorovat určité odstupňování závislosti. Některé druhy modrásků (např. z rodu Plebejus – m. obecný a m. černolemý, či z rodu Polyommantus – m. jetelový) na mravencích přímo neparazitují, jsou ale odkázáni na jejich péči a ochranu a v mraveništi se obvykle i kuklí. Housenky modráska jetelového jsou myrmekofilní s mravenci rodů Myrmica a Lasius. Přes den se krmí na živných rostlinách, přičemž je mravenci hlídají, zatímco noci tráví poblíž nebo přímo v mravenčích hnízdech, kam je mravenci odnášejí. Housenky se kuklí na zemi v jemném hedvábném zápředku poblíž mraveniště a kuklu často zahrabou sami mravenci. O něco silnější vazbu vykazuje modrásek černolemý, jehož housenky poskytují sladké výměšky mravencům rodu Lasius. Před zakuklením mravenci zavlékají housenky do mravenišť, pokud se housenka zakuklí mimo mraveniště, zůstávají mravenci v blízkosti kukly, kterou chrání a kolem které si vybudují drobná dočasná hnízda. Jiné rody mravenců mohou housenky rovněž využívat, ale na rozdíl od rodu Lasius na kukly útočí.

Housenky modráska jetelového se ve dne krmí na rostlinách, ale na noc je mravenci odnášejí do mraveniště.

Pokud se housenka modráska černolemého zakuklí mimo mraveniště, postaví si mravenci u kukly malé hnízdo

Nejtěsnější vazbu na mravence vykazují modrásci rodu Maculinea (nově Phengaris), kteří přestali s mravenci spolupracovat a naopak na nich začali parazitovat. Housenky těchto motýlů mravencům žádné cukernaté výměšky nenabízí, zato umí napodobovat feromony některých druhů mravenců rodu Myrmica. Díky tomu je mravenci nedokáží odlišit od vlastních larev. Pokud mravenec příslušného druhu nalezne housenku odpovídajícího druhu modráska, adoptuje ji a odnese ji do mraveniště do chovné komůrky k svému plodu. Zde se housenky stávají nelítostnými predátory a požírají mravenčí larvy. Pokud se v mraveništi vyvíjí větší počet housenek, může to vést i k jeho zániku. Housenky modráska hořcového volí poněkud odlišnou strategii, zpočátku rovněž požírají mravenčí larvy, později se ale chovají jako kukačky a nechávají se dělnicemi krmit.

Housenky modráska černoskvrnného se v mraveništi stávají nelítostnými predátory

Zatímco housenky modráska hořcového se chovají jako kukačky a nechávají se krmit

Pro svůj složitý vývojový cyklus a striktní vazbu na konkrétní druhy mravencům patří tito krásní modrásci k nejpodivuhodnějším a bohužel i ohroženějším druhům evropských motýlů viz předcházející článek.

]]> https://bohemiaorientalis.cz/o-modrascich-a-mravencich/feed/ 0 https://bohemiaorientalis.cz/o-lesnich-vazkach-paskovcich/ https://bohemiaorientalis.cz/o-lesnich-vazkach-paskovcich/#comments Tue, 17 Nov 2020 07:21:38 +0000 admin http://bohemiaorientalis.cz/?p=11550

“Lesní vážka” páskovec dvouzubý

I když některé druhy šídel působí celkově robustnějším dojmem, představují páskovci největší zástupce evropských vážek, alespoň co se týká rozpětí křídel a délky těla. Zatímco jednotlivé druhy páskovců jsou od sebe jen obtížně rozlišitelné, od ostatních vážek se páskovci výrazně liší jak vzhledem, tak i způsobem života. Většina našich vážek preferuje rozsáhlejší otevřená prostranství, s páskovci se ale můžeme potkat i hluboko uvnitř souvisle zapojených lesních porostů, kde často poletují nad lesními cestami, průseky či v okolí potůčků. Díky svému specifickému biotopu, značné velikosti a kontrastnímu černožlutému zabarvení těla (viz název rodu), které doplňují smaragdově zelené oči, jde o naprosto nezaměnitelnou skupinu vážek. Vzhledem k nápadnému zbarvení by se dalo předpokládat, že jde o velmi nápadné a snadno pozorovatelné vážky, skutečnost je ovšem jiná. V lesních porostech, kde se kontrastně střídají skvrny prudce nasvícené sluncem s tmavým stínem vegetace, je jejich zbarvení činí téměř neviditelnými.

Páskovec dvouzubý

A velmi podobný páskovec kroužkovaný

Larvy páskovců žijí v detritu na dně čistých lesních potůčků, kde loví zejména drobné vodní korýše a vodní larvy hmyzu. Nejčastěji se pohybují na písčitých nebo štěrkovitých dnech čistých tůněk, někdy ale dokáží přežívat i v bahně mělkých pramenišť na lesních světlinách a loučkách. Jejich vývoj je poměrně dlouhý a trvá i pět let. Dospělce lze pozorovat během vrcholného léta, jak poletují kolem potůčků, kde se vylíhli. Jednotlivé kusy ale často při hledání nového teritoria zalétávají i poměrně daleko od vody. Čistých lesních potůčku a studánek je poskrovnu, a tak ani páskovci nepatří k úplně běžným vážkám a jsou vedeny v červeném seznamu ohrožených druhů bezobratlých.

Biotop páskovce – pěnovcové prameniště pod Rýzmburkem v Babiččině údolí

Biotop páskovce – lesní potůčky v náchodské Montaci

Kromě největší evropské vážky páskovce velkého – Cordulegaster heros, jehož výskyt byl teprve před nedávnem potvrzen v moravských Chřibech, u nás žijí dva další druhy páskovců. Páskovec kroužkovaný – Cordulegaster boltonii je rozšířený zejména v „hercynské části“ repuibliky, na východ od Českého masivu se vyskytuje pouze sporadicky. Páskovec dvojzubý – Cordulegaster bidentata je pro změnu relativně běžný druh v kopcovité lesnaté krajině „karpatské“ části republiky při hranicích se Slovenskem. Ve vlastních Čechách je jeho výskyt lokální, relativně vzácný a prozatím byl potvrzen jen na několika místech v severní části republiky. 

Mapa rozšíření páskovců v ČR, zdroj: https://portal.nature.cz/

Několikrát byl výskyt páskovce dvouzubého prokázán i v širším okolí Náchoda, nejznámější a nejdéle sledovanou lokalitou je orchidejová louka v údolí říčky Olešenky v Pekle, delší dobu je známý i výskyt na pěnovcových prameništích v Babiččině údolí. Já jsem tuto vzácnou vážku opakovaně pozoroval i podél potůčků v lesích města Náchoda v Montaci.

Páskovec z Babiččina údolí

A z náchodské Montace… Sameček požírající ulovenou ploštici

Velmi příjemně mě překvapilo, když jsem v náchodských lesích v okolí Bělovse v letošním roce fotografoval nejenom páskovce dvouzubého, ale i toho kroužkovaného. Není v naší přírodě mnoho míst, kde by v těsné blízkosti poletovaly hned oba druhy páskovců… I když kdo ví, jak to s rozšířením těchto lesních vážek  v ČR je ve skutečnosti. Navzdory velikosti bývají páskovci přehlíženými vážkami, jsou si navzájem velmi podobní a na první pohled téměř neodlišitelní. Je možné, že podobné nálezy budou (i díky digitální fotografii) přibývat. Druhy se od sebe odlišují jen drobnými detaily, páskovec kroužkovaný na např. na zadečkových článcích tenké žluté proužky “navíc”. Já s sebou entomologickou síťku nenosím a bez teleobjektivu bych oba druhy od sebe neodlišil…

Páskovec dvouzubý

a velmi podobný páskovec kroužkovaný

O donkichotské snaze Jerzyho Budzika navrátit na Krkavčí skálu u Lubavky jasoně červenookého jsem tu již psal před třemi roky. Věci jsou od té doby stále v pohybu. V Polsku se rozeběhl nový národní záchranný program tohoto motýla, který mají na starosti entomologové z Vratislavské univerzity. V arboretu v Sycově vznikla velká odchovná stanice pro jasoně i  další ohrožené druhy motýlů a díky zkušenostem Jerzyho Budzika tu motýly úspěšně množí. Další chov byl založen v genofondové bance Krkonošského národního parku v Jagniątkowie, kde jasoně rovněž úspěšně množí. Aby bylo zabráněno degeneraci, jsou jednotlivé linie motýlů pečlivě monitorovány a občas posíleny „novou krví“ z jiných populací. Cílem programu je prozatím obnovit na historických lokalitách dvě populace, jednu skalnatém hradním vrchu Chojnik, druhá, hlavní a nejpočetnější sudetská populace vzniká právě teď na Krkavčí skále. Nově se do projektu zapojili i ochranáři z ČSOP Jaro Jaroměř, kteří se u nás úspěšně podílejí na záchraně okáče skalního, hnědáska květelového a dalších vymírajících motýlů. Na záchranné stanici pro handicapované zvířata v Jaroměři by v nejbližší době měla vzniknout další chovná stanice motýlů, pokud bude chov úspěšný, měl by se časem jasoň i další vzácné druhy postupně navrátit i na naše lokality.

Suťoviště pod lávovým příkrovem Krkavčí skály s nektarodárnými bylinami

jasoni tu nejčastěji sají na květech hadince

ale zalétávají i do okolní vegetace

V dobrých letech se v polských chovech líhne k jedné tisícovce motýlů, což je už populace, se kterou se toho dá hodně podniknout. Někdy se ale podaří odchovat jen pár desítek kusů, motýli jsou tvorové křehcí a bezbranní vůči různým parazitům i patogenním bakteriím, jejichž opakované infekce chov několikrát zdecimovaly. V roce 2019 dosáhly populace v umělých chovech počtu několika tisíců, což umožnilo vrátit jasoně do volné přírody. Na Chojniku i Krkavčí skále bylo proto v červenci vypuštěno několik set dospělých motýlů. Protože má projekt běžet ještě dalších deset let, je zbytek chovu udržován jako záloha a v případě potřeby umožní tyto populace průběžně doplňovat.

Motýli se na lokalitě u Lubavky rozmnožují. Jedinci, kteří byli na lokalitě vypuštěni z chovu, mají na křídlech čísla. Motýli, kteří se na lokalitě již vylíhli, žádné označení nenesou. Některé samičky mají pod zadečkem černě zbarvený „vak“ z voskovité hmoty – tzv. sphragis. Tento útvar vytváří na konci kopulace samec z voskovité hmoty, která na vzduchu rychle utuhne a zcela překryje kopulační orgány samice. Jde o jakýsi „pás cudnosti“, který zabraňuje samicím v páření s dalšími samci a zajišťuje, aby samec, jenž samici získal jako první, byl jediným otcem jejího potomstva.

Byl to opravdu dech beroucí zážitek, vidět letos v polských Sudetech opět po několika letech poletovat tohoto krásného motýla…

]]> https://bohemiaorientalis.cz/apollo-2/feed/ 2 https://bohemiaorientalis.cz/carabus/ https://bohemiaorientalis.cz/carabus/#comments Sun, 27 Sep 2020 06:03:25 +0000 admin http://bohemiaorientalis.cz/?p=11358 Čím jsou pro tropické lesy tygři a jaguáři, tím jsou pro hmyzí mikrosvět střevlíci rodu Carabus. Velcí, hbití a rychlí brouci se strašlivými kusadly, na první pohled je zřejmé, že ve světě pozemního hmyzu hrají roli vrcholových predátorů. I když jde o nápadné a v naší přírodě téměř všudypřítomné brouky, zas tak často se s nimi nesetkáváme. Jednak jsou stejně jako všichni ostatní dravci celkově méně početní, jednak se vyznačují noční aktivitou. Pokud aktivují i ve dne, jsou ovšem díky velkým rozměrům a nápadným kovově lesklým krovkám nepřehlédnutelní. U nás žije na 27 druhů tohoto rodu, nejběžnější zástupci žijí i v intravilánech měst, vzácnější druhy bývají poměrně citlivé na negativní změny životního prostředí, a lze je tedy považovat za vhodné bioindikátory. Vyfotografovat  tyhle hbité brouky nebývá jednoduché. Ani nemám klasický macro-objektiv, přesto mi několik málo obrázků za ta léta jakž takž vyšlo…  

Běžný střevlík fialový

Střevlík vrásčitý patří k našim nejhezčím broukům

Stačí trochu jiné světlo a z fialové se stává blankytně modrá

Střevlík měděný

Velmi podobný Střevlík Ullrychův

Nelétaví brouci vytvářejí ve svém obrovském areálu celou řadu místních variet a endemických poddruhů. Střevlík Ullrichův – varieta fastuosus z rumunského Banátu.

Za mě nejhezčí střevlík zlatolesklý…

A největší zástupce střevlíků Carabus (též Procerus) gigas

Zapršelo a vylezli salamandři (mobil- Xiaomi)

Stejný motiv na zrcadlovce (Canon EOS 600D)

Smrkové monokultury sice velkoplošně odumírají, ale listnaté lesy jsou teď z jara krásné. Listí má desítky odstínů zelené barvy a v bylinném patře to kvete. Rád se po dešti v jarním lese procházím, vše je svěží a vegetace divoce bují. Letos jsem si musel počkat, ale konečně zapršelo a vylezli mloci. I když se ve vlhčích partiích listnatých lesů občas vyskytují i ve větším počtu, potkat tahle krásná zvířátka je pokaždé o náhodě. Přes den vylézají jen málokdy, nejčastěji právě z jara, když se oteplí a je po vydatném dešti. Jinak bývají ukryti v suti či pod listím a aktivují hlavně v noci. V Pekle i na dalších místech kolem Nového Města znám několik lokalit, kde jsou relativně hojní. Většinou se jedná o hezké listnaté lesy ve strmém svahu. Zajímavé je, že jde vesměs o místa dosti vzdálená od vody, kterou mloci potřebují k rozmnožování. Zdaleka nejčastěji je potkávám v okolí skalnatého ostrohu se zříceninou hradu Výrov. Po hranách opukových výchozů vysoko nad řekou tu vedou vyšlapané pěšinky příjemnou habřinou a občas se otevírají hezké výhledy na Nové Město i kaňon Metuje. Jak už to tak bývá, jen málokdy na mloky natrefím, když se je vypravím cíleně fotografovat. Mohou být ideální podmínky a nenajdu jediné zvíře. A jindy při procházce jich přímo na pěšině potkám hned několik…

Na Výrově se mloci drží přímo ve spárách opukové vyzdívky hradu (zrcadlovka)

Mobil

Pořídit kvalitní fotografii mloka není jednoduché. Lesklá antracitově černá barva s jasně žlutými skvrnami představuje tak kontrastní kombinaci, že čipy většiny digitálních fotoaparátů nemají dostatečně velký dynamický rozsah světla i barev, a tmavé i světlé odstíny neumí dostatečně vykreslit. Zejména černé oči pak nejsou na fotografiích vůbec zřetelné, což je u fotografií zvířat zásadní problém. Chce to kvalitní fotoaparát s vysokou citlivostí, nízkým šumem a objektiv s dobrou světelností. Čili ideálně výbavu za takových 100 000 Kč. To já nemám, a tak mi nezbývá, než si pracně přisvětlovat odraznou deskou či fotit do RAWU a expozici následně doladit v počítači. Tentokrát jsem měl s sebou i telefon s fotoaparátem, co mi ho dcera za mírný peníz přenechala, když upgradovala na lepší. Pořídil jsem si ho hlavně kvůli mapám a GPS, abych mohl do databáze zadávat souřadnice nálezů. Jinak o tuhle svítící placku vůbec nestojím, když ve škole vidím, co to dělá s naší mládeží, je mi z toho úzko. Je to ďáblův vynález. Jen tak z plezíru jsem si ale vyzkoušel kromě zrcadlovky udělat pár fotek i mobilem (je to nějakej starší model od Xiaomi) a byl jsem příjemně překvapen. Některé fotky byly kvalitou téměř srovnatelné. Čip v telefonu má samozřejmě menší rozlišení, ale i při nedostatku světla jeho citlivost ujde a hloubka ostrosti je u automatu mnohem větší (nemožnost clonit je ovšem i hlavní nevýhoda). Každopádně, pokud mě Prymula pustí v létě na přechod nějakých balkánských hor, nejspíš nechám zrcadlovku i s objektivy doma a vezmu jen mobil, ono se těch pět kilo zátěže navíc sakra pronese…

Zrcadlovka

Mobil

Vlevo zrcadlovka, vpravo mobil

Mobil

Zrcadlovka

Nejmodřejší z našich modrásků…

Korona-doba je nedobrá, podivná a nejlépe ji přečkat v přírodě. Tentokrát jsem vyrazil na Hamernickou stráň u Solnice. V minulosti to byla vyhlášená orchidejová lokalita se vstavačem vojenským. Ty doby jsou pryč, stráň je dnes z velké části zarostlá náletem, zbytky trávních společenstev nejsou paseny ani sečeny a přerostlou trávu střídá stařina. Místo je zajímavé už jen entomologicky. Stráň má jižní expozici a je obklopena poměrně hezkými loukami s válečkou prápořivou a ovsíkem vyvýšeným. Jak mi samotná stráň přišla fádní, přilehlé louky byly opravdu hezké. Travnatá vegetace není na vysychavých půdách příliš hustě zapojena, na mnohých místech dominují květnatá společenstva dvouděložných rostlin s kopretinami, zvonky, kohoutky a dalšími lučními květy. Ke stráni míří polní cesta se sešlapávanou řídkou vegetací a s bohatě kvetoucími štírovníky a dalšími bylinami po stranách úvozu. Taková místa svědčí vzácným teplomilným motýlům. V roce 1994 a 1996 zde byly na stráni učiněny nálezy tří nových druhů nočních motýlů pro Čechy (Trifurcula cryptella, Dichrorampha consortana, Herculia rubidalis).

Na Hamernické stráni u Kvasin

Samotná stráň má sice jižní expozici, ale jinak je celkem nezajímavá

Květnaté louky v jejím okolí se mi líbily více

Zajímavé je i zdejší společenstvo denních motýlů. Před pár dny tu kamarád zastihl modráska jetelového. V minulosti šlo o běžného motýla podobných výhřevných stanovišť, který byl plošně rozšířený po celé republice. Se zánikem tradiční pastvy motýl z naší krajiny vymizel a jeho silnější populace se dnes udržují pouze na jižní Moravě. Motýl potřebuje nízkostébelné trávníky a místa s řídkou vegetací. V minulosti často představovaly takovéto biotopy přepásané stráně s ovečkami a kozami, které byly jako obecní pastviny (tzv. drahy) za každou vsí. Tato stanoviště z naší krajiny vymizela a s nimi i tento překrásný modrásek. Dnes se ale otepluje, a protože modrásek jetelový je zdatným migrantem, který je schopen překonávat značné vzdálenosti, zvětšuje svůj areál a objevuje se na nových lokalitách. Je otázka, jestli mají tyto nově založené, izolované a geneticky uniformní populace šanci dlouhodobého přežití. Snad ano. Modrásek jetelový je totiž schopen využívat i náhradní biotopy, jako jsou opuštěné lomy či zářezy silničních svahů. S tím, jak se otepluje, šíří se motýl z jižní Moravy relativně rychle na sever. Časem by se izolované populace mohly zahustit natolik, že by mezi nimi alespoň občasně docházelo ke genetickému propojení a k potřebné “výměně nové krve”.

Modrásek jetelový

A příbuzný modrásek jehlicový

Společně s modráskem jetelovým poletoval u stráně i ohniváček černočárný a žluťásek r. Colias (pravděpodobně žluťásek čičorečkový). V minulosti šlo o vysloveně vzácné motýly, kteří se do Čech rozšířili až během posledních dvaceti let. Podobně dnes expandují i další teplomilné druhy, jako je otakárek ovocný či bělásek ovocný. Je možné, že se za pár let modrásek jetelový vrátí i do krajiny východních Čech. Prozatím jde ale stále o velkou raritu. Proto jsem měl takovou radost, když jsem ho tu viděl poletovat. Motýl se pozná na první pohled, žádný jiný modrásek nemá tak jasně blankytně modrá křídla. Je to opravdu velká krása. Létaly tu i desítky kusů blízce příbuzného modráska jehlicového a „jetelák“ mezi nimi vysloveně zářil. Samec, kterého jsem tu fotografoval, byl čerstvě vykuklený a zřejmě nepřiletěl z velké dálky. Doufal jsem, že tu najdu i samici, což by svědčilo pro stálou místní populaci. To se mi bohužel nepodařilo. Ale možná bylo ještě brzo, nebo jsem jen neměl štěstí. Samice většiny modrásků se líhnou o něco později a bývají méně nápadné. Motýlů dalších druhů tu létalo více a nakonec jsem v úvozu a loukách pod strání strávil jejich fotografováním dobré dvě hodiny.

V minulosti vzácný, dnes relativně běžný ohniváček černočárný

To samé platí pro některé teplomilné žluťásky rodu Colias

Zdaleka nejhojnější byl okáč poháňkový. Tenhle nenápadný motýl toho vydrží hodně a létá skoro všude…

To platí i pro modráska jehlicového

Samička stejného druhu. U mnoha modrásků jsou samice nenápadné.

Občas ale mohou mít i samice na hnědých křídlech modrý poprašek. Tato méně obvyklá forma je popisována jako Polyommatus icarus f. caeruleus

Z příbuzenstva tu létal i menší a méně nápadný modrásek tmavohnědý

Modrásek štírovníkový posedával po stranách úvozu. V Čechách hodně vymizel, ale dnes se opět rychle šíří

Kamenitá stráňka úvozu vyhovuje okáči zednímu

Na hlohu při úvozu posedávala babočka bílé C

Na šťovíku kladly vajíčka samice ohniváčků černoskvrnných

A v trávě se schovávali drobní soumračníci…

Je zajímavé vidět, jak málo stačí k tomu, aby se do běžné zemědělské krajiny vrátil život. Vlastně jen stačí ponechat polní cesty s vegetačními lemy a louky pravidelně sekat, nepřehnojovat, nepřeorávat a nezatravňovat uniformní monokulturní směsí. Krajina je pak zdravější, hezčí, dá se jí dobře procházet a je přívětivá k lidem i zvířatům. U nás je ale takových míst poskrovnu.

]]> https://bohemiaorientalis.cz/za-modraskem-jetelovym/feed/ 0 https://bohemiaorientalis.cz/modry-oci/ https://bohemiaorientalis.cz/modry-oci/#comments Mon, 19 Aug 2019 13:34:54 +0000 admin http://bohemiaorientalis.cz/?p=10745 Žádný jiný druh hmyzu nemá tak blankytně modré oči jako šídlo rákosní. Těžiště rozšíření tohoto teplomilného druhu je v oblasti mediteránu a ve střední Evropě šlo ještě donedávna o méně běžnou vážku. Ale otepluje se, a modrooké šídlo, které dříve poletovalo nad vodou v nejteplejších oblastech republiky, expanduje na sever i do vyšších nadmořských výšek. Dříve jsem ho na Náchodsku pozoroval jen výjimečně, poslední roky poletuje nad každou druhou louží. Šídlo je to poměrně málo plaché, s trochou trpělivosti se může člověk přiblížit na dva metry a pokochat se hlubokým bleděmodrým pohledem samečků. Určitě to stojí za to. Většina přiložených fotografií je z lagun odkaliště dolu Kuprovka u Jívky…

]]> https://bohemiaorientalis.cz/modry-oci/feed/ 0 https://bohemiaorientalis.cz/u-reky/ https://bohemiaorientalis.cz/u-reky/#comments Sun, 03 Jun 2018 09:46:03 +0000 admin http://bohemiaorientalis.cz/?p=9973 Letošní jaro uteklo tak rychle, ani jsem se nedostal pořádně do přírody. V pátek jsme konečně vyrazili na kolech k Metuji do Pekla, koupačka to byla parádní, i když vody v řece bylo méně než na konci léta. Dcera stavěla z kamínků domečky pro rybky, pak jsme společně koukali na “motýlí vážky”. Moc jsme si to užili. Později jsem se ještě stavil za Skalicí v Říkově, je tam takový malý jezírko uprostřed motokrosového areálu. Myslel jsem, že bude vyschlé, ale kupodivu vody bylo dost. Létaly už vysloveně letní druhy, kdysi vzácná vážka červená, která se k nám před nedávnem rozšířila z jižní Evropy, byla k nepřehlédnutí. Nad vodou jich létalo kolem deseti kusů a  podle toho, jak měly otřepená křídla, se musely vylíhnout už někdy před dvěma týdny. Bláznivé počasí letos, jaro které nebylo, po zimě hned přišlo léto…   

Samečci motýlic strážili svá teritoria z příbřežní vegetace

a samičky čekaly na chvilku vhodnou ke kladení vajíček

Zastoupeny byly oba druhy našich motýlic

Když samice kladly vajíčka do stonků lakušníků, samci je střežili z povzdálí

Jakmile se poblíž objevil jiný samec, okamžitě po něm vystartovali

Většinou došlo k vzdušnému souboji

Někdy samci nalétávali i na samice kladoucí vajíčka, se kterými se pokoušeli spojit

U řeky bylo krásně, na hladině svítily bílé květy lakušníků a na nich fialové motýlice…

U Skalice už létaly letní druhy vážek, mediteránní teplomilná vážka červená

Ještě před několika lety vzácná rarita, dnes běžný druh

Domácí starousedlík, běžná vážka černořitná

A jedna “letovka” na závěr