krajinou a přírodou východních Čech

Lidice a Ležáky. Stejný osud měl potkat i dvě obce poblíž Červeného Kostelce. Bohdašín a nedaleké Končiny. Havířská vesnice a zemědělská polosamota v malebné krajině Jestřebích hor. Chudý, ale krásný kraj. V roce 1942 se tu odehrál příběh velkého hrdinství a obětavosti.  Příběh odbojové skupiny S21B.

Výsadek SILVER A – zleva: Alfréd Bartoš, Josef Potůček, Josef Valčík. Nikdo z nich nepřežil.

Odbojová skupina S21B- zleva: Josef Schejbal, Václav Hejna, Ladislav Satran. Všichni byli popraveni.

Je noc 29. prosince 1941. Většina Evropy patří Hitlerovi a Němci vítězí na všech frontách. Nad okupovaným územím protektorátu seskakují diverzní výsadky SILVER A, SILVER B a ANTROPOID. Mezi výsadkáři je i Jiří Potůček (krycí jméno Alois Tolar), který má na starosti radiové spojení s Londýnem. Potůček je mezi parašutisty nejmladší, je mu pouhých 21 let. Po mnohých peripetiích nachází úkryt ve strojovně lomu Hluboká poblíž obce Ležáky na Pardubicku. Podaří se mu navázat spojení s Londýnem, vysílačka Libuše má však technické problémy a tak přes své kontakty žádá o pomoc ilegální organizaci S21B, která působí v oblasti Jestřebích hor. Zdejší odboj vede učitel Josef Schejbal z Malých Svatoňovic a do činnosti jsou zapojeni zejména místní učitelé – sokolové. Schejbal osloví vytipované odborníky a díky společnému úsilí technického úředníka Jaroslava Vokatého z Červeného Kostelce, telegrafního dozorce Jana Balatky z Úpice a radiomechanika Jaroslava Merty ze Rtyně (všichni později během heydrichiády zahynou) se v budově školy v Malých Svatoňovicích podaří zprovoznit náhradní vysílačku, kterou učitel Ladislav Satran uschová na půdě školy v nedalekém Bohdašíně.

Výhled na Rtyňskou kotlinu a Jestřebí hory směrem od Končin. Bohdašín je vpravo.

Bohdašín- pod Krkavčinou. Zdejší krajina Jestřebích hor je mimořádně malebná…

27. května 1942 proběhne atentát na Reinharda Heydricha a vypukne německý teror. Nejdříve jsou demonstračně vyhlazeny Lidice, i když jejich obyvatelé neměli s atentátem nic společného. Parašutista Karel Čurda nevydrží rostoucí tlak, zradí a přihlásí se na pražském gestapu. Ostatní členové výsadku se ukryjí v kryptě kostela sv. Cyrila a Metoděje, kde svedou hrdinný boj s přesilou a nakonec padnou, nebo si vezmou život. Stejný osud zvolí i velitel výsadku SILVER A Alfréd Bartoš. Poté, co je prozrazen jeho kontakt, nastraží na něho gestapo past a Bartoš na konci divoké honičky pardubickými ulicemi, když vidí, že není úniku, zvolí smrt a střelí se do hlavy. Němci hledají vysílačku Libuši, jejíž vysílání je na Pardubicku zaměřeno. Gestapo postupně rozplétá síť spolupracovníků parašutistů, jsou zatýkány a mučeny desítky osob. Radista Potůček s pomocí odbojářů z S21B na poslední chvíli uniká a nové útočiště nalézá na Bohdašíně v Jestřebích horách u řídícího učitele Ladislava Satrana. Krátce nato jsou vypáleny Ležáky, kde se doposud ukrýval. Všichni „dospělí“ (nejmladší dívce bylo 15 let) byli zastřeleni, jedenáct dětí zahynulo v plynových vozech v Chelmnu, přežívají jen dvě nejmladší, sestry Jarmila a Marie Šťulíkovy (1 a 3 roky), které jsou dány do Německa na převýchovu.

Bohdašín. Ta největší krychlová budova je bývalá škola, kde se skrýval Potůček s vysílačkou.

První obětí heydrichiády na Kostelecku se stává Jan Balatka, bývalý legionář, který hrál důležitou roli při sestavení záložní vysílačky. Když jako telefonní dozorce propojil na poště pro několik kolegů telefon nastavený na londýnské vysílání, nešťastnou náhodou zůstal na lince i úpický Němec Wilhelm Stehr. Gestapo ihned zahajuje pátrání, Balatka je ale včas varován a uprchne. Nejdříve nalézá útočiště u přátel na samotách kolem Kostelce, ale lidé se bojí rostoucího teroru a Balatka je nechce svojí přítomností vystavovat nebezpečí. Nakonec se ukrývá v lesích mezi Kostelcem a Rtyní. Členové S21B pracují na jeho záchraně, snaží se pro něho získat novou identitu a poslat jej na nucené práce do říše. Němci ale jako rukojmí uvězní jeho ženu a dceru a vypisují na Balatku odměnu 20 000 Kč.  Balatkovi po dvou měsících skrývání docházejí síly, na gestapu se ale přihlásit nemůže, bojí se, že nevydrží mučení a prozradí další jména. 15. června se čistě obleče, umyje a oholí, u přátel zanechá dojemný dopis na rozloučenou, ve kterém se omluví své rodině a v zádušním lese u Rtyně se oběsí.

Pohled na Rtyňskou kotlinu od Zádušního lesa nad Kostelcem.

V Zádušním lese

Oběť Jana Balatky připomíná v lese, kde si vzal život, malý pomníček. Dnes je to úplně zapomenuté místo…

Radista Potůček se skrývá na bohdašínské škole. Přes den je v bytě učitele Satrana a v noci vysílá ze školní půdy. Gestapo ale jeho vysílání zaměřuje a oddíly SS začínají pročesávat Jestřebí hory. Všem je jasné, že Potůček s vysílačkou musí pryč. Satran se s žádostí o pomoc obrací na dr. Viléma Dvořáčka, obvodního lékaře ve Rtyni, bývalého důstojníka československé armády, kterého považuje za spolehlivého vlastence. Lékař se ale přímé odpovědi vyhne a později se svěří svému švagrovi, sudetskému Němci Franzi Beierovi. Ten vše dopisem oznámí gestapu. Mezitím Václav Hejna, učitel z nedalekého Kostelce, zajistí Potůčkovi nový úkryt u jiného učitele (Karla Ježka) ve Dvoře Králové. Příprava nového úkrytu ovšem potrvá tři dny. Rolník Antonín Burdych, bratr manželky Ladislava Satrana se nabídne, že radistu i vysílačku na potřebnou dobu schová v provizorním úkrytu na své usedlosti v nedaleké osadě Končiny.

Josefa a Antonín st. Burdychovi. Oba byli popraveni.

Milada Burdychová, Antonín Burdych nejml., Vladimír a Antonín Burdych ml.. Válku přežily jen děti.

Bohdašín je ale již mezitím obklíčen německými vojáky a nezbývá než riskovat. Ladislav Satran požádá o pomoc prověřeného bohdašínského havíře Antonína Němečka, který předtím projevil odvahu při převozu vysílačky a Potůčka na Bohdašín. Němeček, který je v neděli ráno probuzen ze spánku po noční šichtě na dole, se zachová jako skutečný hrdina. Protože na Bohdašín míří několik kulometů a jeho okolí monitorují vojáci s dalekohledy ze skály nad obcí, odmítá původní plán na proplížení se přes vzrostlé žitné pole. Na šachtě fárá s Němci, umí s nimi jednat a tak se rozhodne provést radistu přímo po silnici přes vojenské hlídky. Doma vezme starou přenosnou králíkárnu, vysílačku položí na dno a zakryje ji senem a králičím trusem. Králikárnu naloží na nosič kola, které tlačí před sebou, na hlavu si nasadí umaštěnou havířskou čepici a vyrazí po silnici k německým hlídkám. Pěšky ho provází Potůček a s odstupem ho následuje i Burdych na dámském kole. Němeček zdraví Němce (to jméno – náhoda nebo osud?!) hlasitým hornickým pozdravem Glück Auf!, vesele se s nimi vybavuje a bez podrobnější kontroly postupně s prochází i s Potůčkem přes tři vojenské hlídky.

Na cestě z Bohdašína. Tady někde prošel statečný Němeček s Potůčkem skrz německé obklíčení.

U Burdychů na statku se Potůček s vysílačkou schová v tajné skrýši na obilí, malé komůrce bez oken se stropním vchodem, která je vmezeřená mezi obytný prostor a stodolu. V pondělí 29. června dorazí na služebnu gestapa v Hradci Králové Beierovo udání a za pár hodin je Ladislav Satran gestapem překvapen ve škole během polední přestávky. Satran se zatčením počítá a má připravenou únikovou cestu. Zaskočený ale nakonec nestihne použít pistoli ani připravenou ampulku s jedem. Poté, co gestapo v budově školy nenajde ukrytého parašutistu ani vysílačku, je krutě vyslýchán. Ztýraný nakonec prozradí nové místo úkrytu. Gestapo povolává četníky z Červeného Kostelce a osada Končiny je obklíčena. Velitel četníků Josef Křivský o činnosti odbojové skupiny S21B ví a zná i některé její členy, rozkaz gestapa ale nemůže ignorovat. Příkaz „Karabiner mitnehmen!“ si ovšem vyloží po svém a na zásah vezme jen jednu pušku, kterou svěří nejmladšímu strážníkovi Miloslavovi Mařanovi.  Antonín Burdych je s ženou zastižen při práci na poli. Ačkoliv gestapo použije násilí, Burdychovi parašutistův úkryt neprozradí. Němci prohledávají statek a při jejich chvilkové nepozornosti se Antonín Burdych dává na útěk. Je pronásledován dvěma ozbrojenými gestapáky, čeští četníci jen přihlížejí. Z domu se vyřítí rozzuřený velitel gestapa Schäffer a vyhrožuje četníkům zastřelením, protože jsou špatně vyzbrojení a nestřílejí. Velitel Křivský odpoví, že se domníval, že mají vzít „einen Karabiner“ a ne „Karabiner“. Nicméně uposlechne příkaz a dá příkaz k palbě. Nejmladší strážmistr s puškou, jenž celou dobu seděl za domem na pařezu, se zvedne a začne střílet. Situace je nepřehledná, za uprchlíkem běží ozbrojení gestapáci. Na velitelovo upozornění, aby střílel opatrně a nikoho nezranil, odpovídá strážmistr „Pane vrchní, vždyť si rozumíme“ a výstřely míří nad cíl. Prchajícímu Burdychovi se podaří doběhnout až k okraji blízkého lesa, kde je zasažen pronásledujícími gestapáky do zad sedmi ranami z pistolí. K smrtelně zraněnému Burdychovi je postaven na hlídku strážmistr Mařan s puškou. Burdych se bojí, že nevydrží výslech na gestapu, prozradí jména spolupracovníků a prosí strážmistra o ránu z milosti. Ten odmítne. Burdych tak svým zraněním podlehne až o pár hodin později při převozu do Kostelce.

Burdychův statek a tajná skrýš. Černý terč označuje její polohu.

Gestapáci se vrací k domu a konečně nalézají úkryt. Násilím přinutí Burdychova otce, aby vylezl na půdu a začal odklízet seno, pod kterým je vchod do tajné místnosti. V tom se stane něco, co nikdo nečeká. Poklop v podlaze se rozletí, před gestapáky z něj vyskočí bosý parašutista v rozhalené košili, v každé ruce pistoli, ze které střílí. Dvěma skoky se dostane k vikýři, kterým proskočí ven. V domě panuje chaos, jedna Potůčkova střela zasáhla starého Burdycha do ramene. Zraněný padá po schodech z půdy dolů a strhává s sebou gestapáky. Potůček využívá momentu překvapení a prchá přes zahradu k lesu. Stále střílí do všech stran z obou pistolí. Před domem stojí na hlídce jediný gestapák, který začne po radistovi střílet. V nastalém zmatku dochází k neuvěřitelné situaci – služební pes vystresovaný střelbou nepronásleduje prchajícího, ale zakusuje se do ruky střílejícího Němce, čímž mu další střelbu znemožňuje. Střílejí i ostatní gestapáci a četníci, ale Potůček je již daleko. Radista prchá po lesní cestě kolem umírajícího Burdycha, poté co na strážmistra zavolá, aby nestřílel, že je Čech, nechá ho Mařan proběhnout.

Burdychův statek dnes

Končiny – cesta u Burdychova statku, na které se Potůček prostřílel z obležení

Burdychovi mají poblíž stavení pamětní desku

Pietně upravené místo, kde umíral Antonín Burdych mladší.

Pomníček tu má i František Jiroušek, který byl na Končinách bezdůvodně zabit okupanty na konci války.

Jiří Potůček opět uniká z obklíčení a míří na Pardubicko, kde to zná. U Řešetovy Lhoty mu jídlo a provizorní obutí poskytují stateční manželé Stolínovi. Ačkoliv po něm v celé oblasti intenzivně pátrá gestapo a policie, daří se mu nějak proklouznout. Pěším pochodem se dostane až k Pardubicím a v jejich okolí hledá pomoc u svých kontaktů. Spolupracovníci z domácího odboje jsou ovšem již všichni zadrženi gestapem. Ráno 2. července požádá o pomoc v Rosicích nad Labem neznámého člověka. Ten ho okamžitě udá na místní policejní stanici. Velitel místních četníků Karel Rieger již ví, že se v jeho rajónu hledaný parašutista pohybuje, všechny zprávy se mu ale zatím dařilo zadržovat. Přímé udání kvůli dalším svědkům už nemůže ignorovat, nechá ještě Potůčkovi nějaký čas k útěku a poté vše hlásí v Pardubicích. Je zahájena rozsáhlá pátrací akce. Zcela vyčerpaný Potůček mezitím usíná v lesíku nedaleko Rosic. Poté, co je zde četnickou hlídkou nalezen, je ještě vleže českým strážmistrem Karlem Půlpánem zastřelen ranou do hlavy.

Smrtí Potůčka drama nekončí. Na Kostelecku i Pardubicku pokračuje rozsáhlé zatýkání. Zadržení jsou převáženi do Pardubic na zámeček, kde je sídlo obávané německé Schutzpolicie. Po krutém výslechu jsou téměř všichni zatčení na zahradě za zámečkem zastřeleni, jejich těla jsou v pardubickém krematoriu zpopelněna a popel je vysypán do Labe. V souladu se stanným právem je vydán rozkaz a královéhradecké gestapo se po vzoru Lidic a Ležáků začíná připravovat na vyhlazení Bohdašína a Končin. Že k tomu nakonec nedojde, je zřejmě hlavně zásluhou policejního rady JUDr. Jana Chudoby z Náchoda. Ten se osobně zná s velitelem hradeckého gestapa Albertem Hardtkem a protože ho kdysi ochránil před veřejným zostuzením, má na něj velký vliv, který pravidelně využívá k intervencím ve prospěch zatčených Čechů. Po dlouhém přemlouvání JUDr. Chudoba přesvědčí Hardtkeho, aby ve své zprávě neuvedl všechny informace a přimluvil se za zmírnění trestu. Hardtke se osobně zná s vedoucím pražského gestapa Dr. Geschkem a tak je rozkaz nakonec odvolán. Pár dní po likvidaci odbojové skupiny S21B je pak ukončeno i stanné právo.

Často se mluví o tom, jak Češi během války kolaborovali. Mnozí jistě ano, vždyť jen JUDr. Chudoba během války ve své funkci jako policejní rada obdržel (a zničil) přes sto českých udání na české spoluobčany.  Na druhou stranu ale každá kniha, která popisuje dění kolem atentátu na Heydricha, uvádí desítky či spíše stovky jmen lidí, kteří nezištně parašutistům pomáhali a riskovali životy své i životy svých blízkých. A mnoho z nich raději zvolilo smrt vlastní rukou, než aby riskovali, že při mučení prozradí další spolupracovníky. Jen v přímé souvislosti s děním kolem radisty Potůčka bylo nakonec v Pardubicích zastřeleno přes padesát mužů a žen. Desítky dalších zahynuly v koncentračních táborech. Někteří z nich byly nevinné oběti nacistické zvůle. Většinou to však byli stateční lidé, kteří zemřeli, protože našli odvahu čelit zlu. Kolik z nás by bylo ochotno v dnešní době, kdy je vše, včetně zla i odvahy, neustále relativizováno, podobně nasadit svůj život? Čest jejich památce!

Na Končinách proběhla na konci války ještě jedna tragédie. Poté, co rodinu Burdychů s výjimkou nezletilých synů nacisté vyvraždili, bylo jejich hospodářství i se statkem zkonfiskováno a přiděleno české Němce, fanatické nacistce a bývalé úřednici hradeckého gestapa, Anně Ludwig. I když zemědělství nerozuměla a hospodářství pod jejím vedením scházelo, vydržela na statku až do konce války. Ze statku se vystěhovala až 5. Května 1945, když usedlost přišel převzít společně se starostou Horního Kostelce právoplatný dědic Vladimír Burdych, který přečkal zbytek války se svým mladším sourozencem u příbuzných. Převzetí usedlosti se zúčastnil ještě soused Burdychů František Jiroušek. Ten v rozčílení hodil za odcházející nacistkou obraz vůdce, který měla viset na zabraném statku. Dva dny na to se Kostelecko dostalo ještě krátce pod kontrolu německé armády a Anna Ludwig se na Končiny vrátila v doprovodu dvou ozbrojených vojáků. Jeden z nich na její příkaz Jirouška zastřelil, nacistka chtěla ještě nechat usedlost vypálit, ale nakonec jen sbalila do kufru nejcennější věci a zapomenutou lahev vína, vybrala z kurníku vejce a přinutila souseda Balcara, aby přistavil povoz. Společně s prapodivným nákladem, vojáky a mrtvolou zastřeleného Jirouška odjela do Kostelce, odkud se jí podařilo zmizet s ustupující německou armádou…

P.S. Je příznačné, že JUDr. Jan Chudoba byl po únorovém převratu v r. 1948 „spoluobčany – vlastenci“ obviněn ze spolupráce s Němci, veřejně dehonestován a bolševickou justicí odsouzen na deset let do vězení za kolaboraci. Většinu trestu si skutečně odseděl a rehabilitován byl až po r. 1989, dlouho po své smrti.

Poznámka: Výše popsané události byly opakovaně popsány v mnoha knihách a článcích. Asi nejpodrobněji se historií těchto událostí zabývá Pavlína Nývltová ve své knize Příběh odvahy a zrady (Pavel Mervart, 2007). Z této knihy také pochází většina uvedených informací. Archivní fotografie pocházejí z webu města Červený Kostelec. Příběhem náchodského policejního rady  JUDr. Jana Chudoby se např. zabývá reportáž na ČT.