krajinou a přírodou východních Čech

No jo, já vím, že to sem tematicky nezapadá, ale pomoci si nemohu. Končí léto, už druhý den prší, nejvyšší čas zveřejnit po dlouhé době nějakou „Reportáž psanou na horách“. Z lásky ke karpatskému pohoří jsem se tu vyznával opakovaně v článcích o našich školních expedicích. Hory, které díky specifické valašské kolonizaci s typickým salašnictvím a toulavým pastevectvím získaly neopakovatelný bukolický ráz, mi prostě učarovaly a je to láska na celý život.

Karpaty to jsou hluboké lesy a nad nimi pastviny s dalekými výhledy. Salaše skryté v horských dolinách, stohlavá stáda ovcí na strmých svazích hor. Pasoucí se koně na travnatých pláních, kde neprostupné porosty kleče i jalovce doposud drží na uzdě tradiční vypalování. Divočina se tu plynule a harmonicky prolíná s  krajinou kulturní, těžko říci, jaký ráz by mělo zdejší alpínské bezlesí bez toho již dlouhá staletí trvajícího lidského hospodaření.

Vše se dnes rychle mění a platí to i pro rumunské Karpaty. Přesto tu lze stále nalézt místa, kde čas běží pomaleji a globalizace slevila ze svého zběsilého tempa. Měl jsem velkou radost, když jsem v sedle pod Păpușou potkal oslí karavanu s proviantem, jež stoupala k salaši na letních pastvinách. Bača sice přehrával balkánskej bigbít z nejnovějšího iPodu (dřív chodili s tranzistoráky) a oslíci nesli i dieselagregát a motorou pilu, vše ostatní ale bylo jak před sto lety. Snad se tam to pastevectví v nějaké živé podobě udrží, i v Rumunsku se venkov rychle vylidňuje a pestrou krajinnou mozaiku pohlcuje sukcese. Jestli si nějaký druh zemědělství zaslouží evropské dotace, tak je to právě karpatské salašnictví, které by mělo být právem považováno za součást zdejšího kulturního dědictví.

V loňském roce stejně jako letos jsme se studenty nikam nejeli, nešlo to. Jak říká náš pan ředitel, Covid do toho hodil vidle. Už se mi ale po té karpatské romantice stýskalo natolik, že jsme tam s kamarádem nakonec vyrazili po vlastní ose. A dobře jsme udělali, i když jsme zvolili ty nejznámější, nejvyšší a nejdeštivější hory, počasí nám bylo nečekaně nakloněno a spíše než hlučné turisty jsme během putování potkávali osamělé poutníky a milovníky hor. Už vím, kam se svými naočkovanými studenty napřesrok vyrazím… 

Prochodil jsem mnoho balkánských hor v různých zemích a všude bylo krásně, ale do Rumunska se vracím nejraději. Zdejší hory nejsou tak kamenité a vyprahlé, jako tomu je více na jihu, s vodou tu nebývá problém a pastviny jsou tu i v létě svěže zelené. Krásná příroda a krajina i naprostá svoboda, co víc si přát pro letní putování? Ta možnost volného pohybu i v nejdivočejších partiích hor, kde lze tábořit u těch nejhezčích jezer, jaká si člověk umí představit… Letos jsme se rozhodli pro desetidenní přechod Fagaraše, nejvyšších hor jižních Karpat a navazujícího pohoří Iezer-Păpuşa. Obě pohoří jsou propojena výrazným hřebenem, a tak i když Iezer-Păpuşa leží hodně stranou v jihovýchodním předpolí Fagaraše, bývají někdy popisována jako jeden celek.

V kultovní knize Karpatské hry píše Nevrlý o Fagaraši „Větrné hory. Mlhy se valí vzhůru na hřeben ze severních sedmihradských strmin, skalnatých a tmavých, ale prudký vichr z povlovnějšího zeleného Valašska jim nedovolí přehoupnout se přes horský hřbet a zaplavit celé hory, sráží je zpět do čertovské kuchyně. Na severu mlha, na jihu travnaté a skalnaté srázy, mezi nimi ostrá hranice.“

Fagaraš je proslulý svým drsným a nevyzpytatelným počasím. Část plánovaného treku jsem už před nějakými patnácti lety šel a většinu cesty nás provázela mlha a déšť. Zatímco tenkrát jsme kvůli bouřkám utekli z hlavního hřebene už v jeho východní části, letos jsme měli na počasí mimořádné štěstí. I když každý jeden den odpoledne ve dvě s přesností na minuty poprvé zahřmělo a bouřkové mraky se nad vrcholy hor hrozivě černaly, bouřka trvala jen chvilku a pokaždé to spadlo o údolí vedle. Nejenom kvůli počasí to byl jeden z nejhezčích treků, jaké jsem kdy absolvoval, a že jsem toho už prošel hodně… Často se píše, že je Fagaraš plný turistů a nejhezčí místa ke kempování hyzdí hory odpadků. Není to pravda. Až na výjimky je v horách čisto a turisté se drží zejména v okolí slavné transfagarašské silnice a nejvyššího vrcholu Moldoveanu. S každým dnem putování východním i západním směrem lidí ubývá a zejména východní Fagaraš i Iezer-Păpuşa bývají zcela opuštěné. V Retezatu či Paringu je turistů mnohem více.

Legendární horský chodec Jiří Čížek v knize Rumunské a bulharské hory uvádí: „V rumunské části karpatského pohoří zaujímá Fagaraš nejvýznamnější postavení jakožto nejdelší, nejrozlehlejší a nejvyšší ucelená část. Vypíná se zde nejvyšší vrchol celého státu Moldoveanul (2543 m). Pro své utváření, svérázný reliéf ledovcového původu, patří i mezi pohoří nejzajímavější a turisticky nejnavštěvovanější. Přesto jsou hory civilizací dotčeny poměrně málo a mohou poskytnout vše, co turisté a sportovci ve velehorách hledají – kouzlo drsné, ale i romantické přírody, hluboké lesy i daleké rozhledy, směle vedené turistické cesty, horolezecké i lyžařské terény. Osou pohoří je 70 km dlouhý hřeben vysokohorského charakteru, kde je ve směru V-Z vedena hlavní hřebenová cesta, jejíž absolvování znamená nevšední zážitek turistický, ale i velký výkon sportovní.“ 

Nelze než souhlasit, to desetidenní putování divokými horami bylo úžasné. A poslední dny přechodu, zejména na krátkém skalnatém hřebínku mezi vrcholy Negoiu a Șerbota, byla únava znát. Je s podivem, že Fagaraš nebyl doposud prohlášen za národní park. Snad je to tak i dobře, lze se tu pohybovat i tábořit zcela svobodně. Unikátní přírodu chrání drsné klima, rozlehlost a nepřístupnost hor. Alespoň prozatím. Lanovka, chaty a parkoviště se koncentrují jen v bezprostřední okolí jezera Bâlea, kde transfagarašská silnice prochází dlouhým tunelem skrz hlavní hřeben. Zde jsou hory plné hlučících davů, ale jen během letních měsíců. Ještě v červnu tu leží sníh a slavná cesta bývá otevřena až počátkem července, kdy se tu naplno rozjede turistický byznys. První sníh pak obvykle přichází již v září. Nejpozději koncem října se Transfagarasan Highway přehradí závorami, těžká ocelová vrata uzavřou tunel a hory osiří.

Transfăgărășan, jednu z nejhezčích vyhlídkových silnic na světě, nechal s obrovskými náklady vybudovat šílený rumunský diktátor Ceausescu z vojensko-strategických důvodů po okupaci Československa v roce 1968.  Neoficiální statistiky hovoří o tom, že jen při stavbě přehrady zemřelo až 400 lidí. Na silnici se nachází 833 mostů, 28 viaduktů a 5 tunelů. Původně jsme se chtěli Transfagarašské dálnici, která napříč protíná střed pohoří, vyhnout velkým obloukem. Tentokrát jsme se ovšem do Rumunska nabližovali autem a prozřetelnost mi vnukla nápad. Půjdeme hřebenovkou okolo – co takhle vyjet k tunelu, zjistit jaké jsou možnosti dokoupení potravin a případně tu u dobrých lidí ponechat nějaké zásoby sušeného jídla? Obojí se zdařilo a ukázalo se to jako mimořádně šťastné rozhodnutí, jež nám značně odlehčilo batohy. Je to opravdu velký rozdíl, vláčet na zádech potraviny na pět nebo na deset dní. Jako lehkonozí poutníci jsme míjeli nešťastníky s neuvěřitelnými náklady na hřbetech, kteří se ploužili hlemýždím tempem do strmých svahů hor.

Moje maličkost na hřebenech Fagaraše. Při přechodu hor jsou nejdůležitější dvě věci – nenést na zádech příliš těžký náklad a pořídit si pořádnou hůl. Turisté se prohýbají pod těžkými batohy a legračně cupitají se skládacími hůlkami. Mnohem lepší je si na počátku cesty dole pod horami uříznout hůl. S dřevěnou holí člověk přestává být směšným turistou a stává se poutníkem. Hůl je symbol, poznávací znamení dalekého pěšího putování i nezbytná praktická pomůcka. Při výstupu do strmého svahu či při jeho traverzování poslouží jako výborná opora a to mnohem lépe než skládací tyčky. Bačové i potulní mniši to za ta století spolehlivě prověřili. V balkánských horách navíc každý dříve či později použije hůl jako účinnou obrannou zbraň. Krátkou hůlkou agresivního ovčáckého psa přes hřbet pořádně nepřetáhnete… 

Když už jsme vyjeli autem na hřeben, kde jsme nechali zásoby, udělali jsme si výlet k jezeru Lacul Vidraru na druhé straně hor. V době dokončení šlo jednu z největších přehrad na světě. Malebné jezero s neuvěřitelně vysokou hrází s vestavěnou hydroelektrárnou je dlouhé deset kilometrů a jde o další megalomanský projekt diktátora Ceausesca.

Nad hydroelektrárnou se tyčí památník elektřiny, obrovská oplechovaná socha Prométhea, dílo sochaře Constantina Popovice. Transfăgărășan obchází jezero po zalesněných svazích hor a nakonec překonává horské údolí po vysoké hrázi přehrady. Na silnici je provoz, čehož se naučili využívat místní medvědi. Dlouho jsem toužil po tom, vidět v rumunské divočině medvěda. Marně, nikdy se mi to nepovedlo, jsou to plachá zvířata. I když se medvědi občas pohybovali v místech, kde jsem tábořil, pokaždé jsem viděl jen čerstvé stopy nebo trus. Proto jsem byl radostí bez sebe, když na mě během jedné zastávky vykoukl z křoví medvěd.

Pak jsem ke svému velkému zármutku zjistil, že je to tu zcela běžné. Medvědi u silnice sbírají odpadky po turistech, postávají při krajnici a žebrají u projíždějících o jídlo. Byl to smutný pohled, na místo divokých šelem polodomestikovaná zvířata, co si zvykla na člověka a úplně rezignovala na svůj původní život. K silnici se evidentně stáhla celá populace z dalekého okolí, napočítali jsme jich deset a byly mezi nimi i medvědice s mláďaty. Nepotrvá to dlouho a jedna z nich zaútočí na některou z těch poblázněných turistek, co se tam s nimi pokoušejí fotit selfíčka na mobily…

Medvědi, co ztratili strach z lidí, bývají nejnebezpečnější. Raději jsme u přehrady tábořili co nejdál od silnice. Druhý den jsme pod přehradou zdolali malebný vápencový kaňon Valea lui Stan. Ještě jsem zvažoval návštěvu blízké zříceniny hradu Poenari. Každý správný rumunofil ví, že právě tady (a nikoliv na Branu, jak se všude traduje) žil slavný Drákula – kníže Vlad Tepes. Nakonec jsme si to nechali na jindy…

Následující den jsme se opět přehoupli přes hřeben na severní stranu, objeli hory a pohodili auto poblíž chaty Plaiul Foii. Celodenní výstup do hor Iezer-Păpuşa, který nás tu čekal, byl krutý. Museli jsme nejdříve překonat jeden z bočních hřebenů, abychom následně sestoupili do doliny řeky Dâmbovița, odkud následoval další výstup na hlavní hřeben. Stezka se v lese místy zcela ztrácela, šlo se potokem, převýšení bylo strašlivé. Ale tak to má být, to jsou ty pravé Karpaty. I když je masiv Iezer-Păpuşa s Fagarešem propojen bočním hřebenem a hory mají podobnou geologickou stavbu i srovnatelnou nadmořskou výšku, celkový ráz pohoří je úplně jiný. Glaciální reliéf je tu méně výrazný, vrcholy i ledovcové kary jsou oblejší, rozsáhlá kamenná moře na úbočích hor střídají ploché travnaté pláně na jejich temenech. Nevrlý o Iezer-Păpuşa píše: „Kamenité hory. Je dobré je přejít na cestě z nebetyčného Králova Kamene do nejvyšších rumunských hor. Od východu na západ klikaté hřebeny, skalnaté traviny, travnaté skaliny vysoké téměř dvaapůltisíce metrů. Jezer a Papuša, která se od sebe neoddělují, také deště a mlhy jsou v obou stejné. pohled k severu z nejvyšší hory Roşu je podivuhodný: východní Fagaraš se táhne do daleka, konce nedohlédneš, jako na starých asijských rytinách. S námi jej spojuje jen úzký horský hřeben, dlouhý a žíznivý, nutno jej přejít. Odpočíváme v travách vedle zmijí, pijeme kalné ovčí vody. Teprve k večeru nás hřeben přivedl do větrných fagarašských hor.“

V porovnání s Fagarašem se mi pohoří Iezer-Păpuşa zdálo méně zajímavé, přesto jsou zde místa, kvůli kterým jsem byl rád, že jsme sem zavítali. My jsme si z hlavní hřebenovky udělali krátkou odbočku k útulně u jezera Iezer, což je jedno z nejhezčích míst rumunských hor. Na břehu překrásného jezera stojí hezká volně přístupná kamenná útulna, nabízející luxusní nocleh.

Nezapomenutelné a zcela uchvacující byly zdejší horské rhododendrony. Nízké keříky právě kvetly a jejich husté porosty barvily svahy hor do neskutečných barev od růžové po temně fialovou. Zejména severní stranu nejvyššího vrcholu hor, příznačně pojmenovaného Rosu, jako kdyby kdosi potáhl purpurovým kobercem. To byla taková krása, něco podobného jsem ještě nikdy neviděl. Na konci dne stačilo natrhat pár okvětních lístků a večerní čaj získal neopakovatelnou chuť i vůni.

Jedna z bočních rozsoch hory Rosu přechází v hřeben Culmea Mezea, který propojuje Iezer-Păpuşu s Fagarašem. Zhruba patnáct kilometrů dlouhý hřeben nikde neklesá pod horní hranici lesa, nabízí překrásné výhledy a lze po něm celkem pohodlně přecházet z jednoho pohoří do druhého. 

Spojující hřeben končí ve východním Fagaraši v bratileiském sedle. Cestou míjíme opuštěné letní salaše. Touto dobou se tu většinou již pase, ale letos byla dlouhá zima a sníh stál teprve před pár dny. Nová tráva ještě nestihla prorůst loňskou stařinou, a tak ovčáci zatím bačují dole v kotlinách. Fučí ostrý vítr, moc rádi tu přenocujeme v jedné ze svérázných nouzových útulen. 

Následující část treku až k Moldoveanu se mi líbila nejvíce. Hory byly zcela opuštěné, z jižní strany táhlé pláně, na sever spadal hřeben do strmých ledovcových karů. Nádherné výhledy, ve všech směrech jen samé velehory, jediná turistická chata ani lanovka tu fagarašské hory nehyzdí. Úzká pěšinka stoupá a klesá v pravidelném rytmu, travnaté pastviny střídají koberce pěnišníků.

Výstup na Moldoveanu, nejvyšší horu Fagaraše i Rumunska, byl snadný a rychlý, hřebenovka prochází v jeho těsné blízkosti. Časově nám to vyšlo na neděli, a protože k Transfagaraši je to už jen jeden den chůze, bál jsem se davů. Ale bylo to nakonec úplně v pohodě. Lidi na vrcholu i po cestě byli, ale žádné tlupy hlučných turistů se nekonaly. Ze středoevropských hor je člověk uvyklý na úplně jiný provoz. Rozhledy byly fantastické…    

Překvapivě málo lidí jsme potkávali i cestou k Transfagarašské dálnici. I tato část trasy je velmi atraktivní hřeben je tu nejvyšší a nejstrmější. Stezka místy procházela přes sněhová pole. Naštěstí byl sníh rozměklý a neklouzalo to. Když jsme před týdnem za svítání vyjeli k jezeru Bâlea, bylo namrzlo a záchranáři ze Salvamontu nás varovali, že mají každý den zásah kvůli pádům na namrzlém sněhu. Večer jsme zakempovali přímo nad silničním tunelem u jezera Capra. Bylo jistě jedno z nejhezčích míst, kde jsem kdy na horách tábořil, i tady bylo jen několik málo stanů. V okolí jezera vystupují vápence, a tak fádní smilkové a kostřavové trávníky vystřídala druhově pestrá společenstva s velevzácnou květenou.

Ráno jsme seběhli dolů k tunelu a prošli jím na druhou stranu hor. Zde jsme vyzvedli z úschovy zásoby a následně popatřili na tu krásu, na ty velkolepé stánky s klobásami, špekem, sýry a pivem. Nejdříve jsme si s bratry Nedvědy zanotovali „U stááánkůůů na levnou krásu, postááávaj“ a pak, pak jsme si dali několik piv a strašně jsme se nažrali. Těžko se potom stoupalo zpátky na hřeben, bratříčku, těžko, přetěžko… Ale stálo to za to. A taky jsem si konečně dobře promastil bříško, předtím už ze mě padaly takový divný suchý bobky, jak z nějakýho kralíka nebo srny. To víte, už jsme měli za sebou týden na instantních polívkách a ovesných vločkách...

Od silnice stoupalo na hřeben několik skupinek turistů a dokonce jsme potkali i jednu horskou policejní hlídku. Pak párkrát zahřmělo, a všichni včetně policie pelášili dolů. Padla mlha a ještě že jsme měli mobily s GPS, jinak bychom na sněhových polích správný směr asi neudrželi. Řeknu vám, ta mapová aplikace od SEZNAMU, co ji lze zdarma stáhnout, je fakt k nezaplacení. Přesnost jejich map je udivující. Když si vzpomenu, jak jsme kdysi bloudili podle starých vojenských map a jednoduchých plánků od Čížka… A pak se mlha zvedla a my byli v překrásných horách opět sami. Před námi celodenní tůra na tábořiště u jezera Călțun.

Jezero Călțun s oblíbenou útulnou a tábořištěm leží pod hřebenem se štíty Lespezi, Dintre Strungi a Negoiu. Fagaraš má v těchto místech vysloveně velehorský ráz, místo travnatých plání strmé skalnaté stěny s rozsáhlými suťovišti při jejich úpatí. Sníh tu často leží až do pozdního léta a hory tu hodně připomínají centrální část Vysokých Tater. Stezka je místy jištěná řetězy a strmě stoupá do sedla pod Dintre Strungi, kterýžto vrchol širokým obloukem obchází a následně vystoupá na Negoiu – nejvyšší horu západního Fagaraše. Dříve se stoupalo po řetězech přímo na Dintre Strungi přes exponovanou skalní plotnu strmou spárou Strungii Dracului. Poté, co tam kvůli uvolněným kamenům opakovaně zahynulo několik lidí, byla nebezpečná průrva uzavřena, a nově značená trasa obchází Dintre Strungi širokým obloukem. Za vyhlídkovým vrcholem Negoiu následuje strmý sestup do sedla Șaua Cleopatrei, kde začíná nejobtížnější úsek fagarašské hřebenovky. Stezka zde vede po ostrém skalnatém hřebínku, jehož hranu je třeba opakovaně překonávat z jedné strany na druhou. Velká část hřebene je jištěna řetězy a přechod zhruba kilometrového úseku zabere nejméně devadesát minut. S batohem na zádech jde o pořádnou rozcvičku a byl jsem rád, když to bylo za námi. Zbytek cesty k jezeru Avrig byl na pohodu. Náš čas v horách se naplnil a další den následoval návrat do civilizace překrásnou dolinou. Za těch deset dní jsme ušli zhruba sto dvacet kilometrů a překonali převýšení kolem čtrnácti kilometrů. A jak píše Čížek, byl to vskutku “nevšední zážitek turistický, ale i velký výkon sportovní.“ Měl jsem starost , jak se dostaneme zpátky k autu, ale obavy se ukázaly jako liché, autostop v Rumunsku naštěstí stále ještě skvěle funguje…  

Bylo tak krásně ve větrných horách fagarašských!!!