krajinou a přírodou východních Čech

a mizejícím světě polních plevelů

Letecký snímek Náchodska. Pestrá krajinná mozaika, ve které převažuje intenzívně zemědělsky využívaná půda. Člověk tu vytvořil zcela nový typ prostředí – tzv. kulturní step.

Některá místa jsou tu zemědělci kontinuálně obdělávána již 7000 let! Úrodná pole u Nahořan – několik lokalit s polyhistorickým zemědělským osídlením (od neolitu prakticky až do současnosti).

Na takových místech člověk při procházce po poli nachází pazourkové čepelky tzv. mikrolity, které poztráceli při sklizni obilí pravěcí zemědělci. Rekonstrukce pravěkého srpu (foto: landschaftsmuseum.de) a místní mikrolity – neolit, povrchový sběr na poli u Trotiny a Jaroměře (2013)

Spolu se zemědělstvím se k nám rozšířily i nové druhy stepních rostlin. Archeofyty – polní plevele se tak staly novou ozdobou naší zemědělské krajiny. Chrpa modrá – Centaurea cyanus…

S tím, jak začátkem holocénu vzrostly teploty i množství srážek, začal se na našem území rychle šířit les. A když během neolitu dorazili do Čech z jihovýchodu první zemědělci, osídlili pochopitelně nejdříve místa, která ještě expandující les nestihl zcela pohltit. Krajina nížin měla tehdy nejspíše lesostepní ráz a připomínala (alespoň místy) zřejmě něco mezi africkou savanou a anglickým parkem. Na udržování bezlesí se tehdy podíleli hlavně velcí býložravci a významnou roli hráli zřejmě i mezolitičtí lovci. Ti vypalováním rozsáhlých ploch lesa udržovali bezlesí, které následně vyhledávala jejich lovná zvěř. Dobrou analogii představují severoameričtí lesní indiáni – když první Evropané navštívili Yosemitské údolí, byli překvapeni parkovitou krajinou s množstvím pasoucí se zvěře.  Údolí zarostlo dnešním lesem až po vystřílení indiánů a následně i velkých býložravců. Že nebyly celé Čechy pokryty neprostupným pralesem, jak se ještě donedávna tradovalo, dokládají mimo jiné i rozsáhlé černozemní oblasti se sprašovým podkladem. Černozemě se udržují pouze ve stepních oblastech, v lese dochází k jejich rychlé degradaci na méně úrodné hnědozemě. První zemědělci, kteří se u nás objevili někdy před 8 000 lety, tak přišli akorát včas, aby zde v nejúrodnějších oblastech ještě nalezli poslední zbytky stepí. Intenzivním obděláváním těchto nejúrodnějších oblastí a následnou expanzí zemědělství i na méně vhodná místa, tak neolitici pomohli udržet a posléze i rozšířit bezlesí, které se postupně formovalo do zcela nového typu krajiny – tzv. kulturní stepi. Zní to neuvěřitelně, ale velká část východního Polabí je prakticky nepřetržitě intenzivně zemědělsky obdělávána už nějakých 7000 let.

Trotina – tato část Polabí byla přeměněna na zemědělskou krajinu – kulturní step již před 7000 lety. Tady někde stával tajemný neolitický rondel zemědělného lidu s lineární a vypíchanou keramikou…

Člověk stojí na poli, kde nejdříve hospodařili lidé mladší doby kamenné, pak tu pěstoval obilí tajemný lid kultur popelnicových polí, po nich Keltové, pak Germáni a nakonec Slované. Krátká procházka po čerstvě zvláčeném poli někde mezi Jaroměří a Hradcem – člověk sbírá černé keramické střepy starší egyptských pyramid a mikrolity – pazourkové čepelky vypadlé ze srpů při pravěké žni. Zemědělské kořeny české krajiny sahají opravdu do dávných věků… V důsledku neolitické zemědělské revoluce tedy vytvořil člověk naprosto nová stanoviště jako jsou pole, louky, meze, pastviny, úhory a další. Naše krajina tak získala charakter pestré mozaiky míst, která byla obhospodařována s různou intenzitou. Lidé krajinu obohatili nejenom o nová stanoviště, ale logicky i o mnoho nových druhů nějakým způsobem s těmito stanovišti spjatými. Typickým příkladem jsou prakticky všechny polní plevele, které řadíme k tzv. acheofytům, což jsou rostliny, které se u nás rozšířily před expanzí druhů z Nového světa po objevu Ameriky (tzv. neofyty). Z logiky věci vyplývá, že archeofyty jsou hlavně stepní druhy, které pocházejí z oblasti Blízkého východu, odkud se k nám rozšířilo zemědělství. Dnes už si ani neuvědomujeme, že chrpy, vlčí máky, hlaváčky a další ozdoby naší kulturní krajiny jsou vlastně přistěhovalci, kteří se u nás zabydleli až s příchodem prvních zemědělců.

Úhor – pole ležící ladem. Vlčí máky, rmen a heřmánek. Skřivani, koroptve a motýli. Dnes velice vzácný jev. Vzhledem k tomu, že většina zemědělců hospodaří na pronajaté půdě díky státním dotacím, mělo by být povinné, aby jednou za čas nechali takto pole ležet ladem. Co by to udělalo s českou krajinou i přírodou…

Hlaváček letní – krásný ale rychle ustupující polní plevel…

Ostrožka stračka a rozrazil lesklý – další krásné polní plevele

Se zemědělci k nám dorazily i stepní druhy černýšů – černýš rolní a hřebenitý

Len – dříve běžná zemědělská plodina, dnes už spíše jen zplanělý odkaz na éru českého textilnictví

Ještě donedávna tvořily polní plevele naprosto nepřehlédnutelnou součást českého venkova a byly považovány za něco nežádoucího, co je třeba potlačit všemi dostupnými prostředky. Existují zprávy o tom, že třeba koukol nebo jílek svým masívním výskytem opakovaně znehodnocovaly úrodu. To je ovšem již historie a dnes naopak polní plevele z naší krajiny rychle mizí a některé z nich mají dokonce již status kriticky ohrožených a vymírajících druhů. S tím, jak postupně rostla intenzita a efektivita zemědělské výroby, vymizely úhory a meze, nastoupily herbicidy a poslední ránou z milosti bylo zefektivnění třídění osiva.

Krajina Polabí – dnešní zemědělská výroba snižuje diverzitu krajiny i přírody na úplné minimum

Těžko hledat lepší příklad tohoto osudu nežli je koukol polní (Agrostemma githago). Rodové jméno Agrostemma je původu řeckého, skládá se ze slov agros = pole astemma = věnec. Koukol byl v minulosti tak běžný plevel, že jeho české jméno bylo v minulosti používáno pro více „neužitečných“ polních rostlin – především pro jílek, snad i sveřep a námel. Ještě v polovině 20. století bylo rozšíření koukolu v našich nížinách a pahorkatinách hodnoceno jako hojné až obecné – takové údaje najdeme například i v Dostálově Květeně ČSR z roku 1950. V současnosti se jedná o druh v podstatě vyhynulý, několik nových nálezů pravděpodobně pochází jen z umělých výsadeb. Koukol se tak stal typickou obětí vyspělé agrotechniky. Protože je veškeré sadbové obilí dnes řádně vyčištěno a obsahuje jen minimum semen plevelů, nemůže se koukol polní prakticky přirozeně rozmnožovat (botany.cz). V současnosti není znám žádný rozsáhlejší výskyt koukolu v přírodě dokonce ani v oblastech jeho předpokládaného původního výskytu a z polí rychle mizí všude ve světě, takže tento druh přežije pravděpodobně jen jako jakási rarita v umělých kulturách botanických zahrad. Jedním z posledních zaznamenaných výskytů koukolu ve volné zemědělské krajině u nás je opakovaný nález (2008, 2009) studentky T. Putalové z meze mezi zahradou a lesem poblíž obce Šeřeč u České Skalice. Tento nález se mi podařilo potvrdit naposledy ještě v roce 2010, poté byla lokalita bohužel ošetřena RoundUpem a zanikla.

Koukol polní – U Rousína, 12.6.2010. Jeden z posledních záznamů výskytu ve volné krajině!

Koukol polní sice představuje nejextrémnější příklad, nicméně v současnosti začínají mizet i takové polní druhy jako je chrpa modrá nebo hlaváček letní a je možné, že je naše děti budou znát již jen z obrázků z učebnic. Vždyť na poli dnes místo obilí roste „energie“ (řepka a fotovoltaika), méně úrodná zem přestala byt obhospodařována úplně a zarůstá náletem, zatímco úrodné nížiny jsou naopak využívány na samotné hranici únosnosti s takovou mírou intenzity, že se jedná o čisté monokultury závislé na opakovaném chemickém ošetření a umělém hnojení. To je sice úplně špatně a navíc jde o dlouhodobě neudržitelný stav, nicméně systém jsme si tak nastavili sami…

Doba postagrární. Na poli roste místo obilí energie!

literatura:

http://botany.cz/cs/agrostemma-githago/

http://botany.cz/cs/otravy-koukolem/