krajinou a přírodou východních Čech

V Kladské zemi – Martinova hora jsou ty bílé pláně vlevo na obzoru

Překrásné jsou výhledy z horských luk Krowiarek, nevysokého hřebene vybíhajícího z masívu Kralického Sněžníku hluboko do Kladské kotliny. Směrem na východ hory a lesy, opačným směrem magická krajina Kladska. Pod nejvyšším vrcholem, Skřivánčí horou, stával kdysi Martinsberg, prosperující horská ves s kostelem, hutí a rozsáhlými stříbrnými doly. Už při stoupání na hřeben se na stráních objevují masívní kamenné základy budov, které dávají tušit jednu z mnoha zaniklých sudetských vsí. Na konci malebného údolí stojí u rozbité cesty cedule, oznamující, že vjíždíme do obce Marcinków. Vesnice tu ale jaksi chybí. Málokteré místo položené v překrásné krajině působí tak depresivně. Dnes tu jsou jen rozpadající se ruiny, kostel s propadlou střechou a hřbitov zarostlý kopřivami. Na horských loukách nad vsí hospodaří jediná poslední rodinná farma. Kdo nespěchá a umí číst krajinu, záhy si všimne, že okolní stráně jsou poseté pozůstatky těžby. Navršené haldy a trychtýřovité deprese označují místa, kde se kdysi těžilo stříbro. Hned naproti první budově, mohutnému rozpadajícímu se statku, který připomíná středověkou tvrz, se ve stráni pod křovím černá úzký otvor. Pokud se jím člověk protáhne, může vejít na kilometr hluboko do hory. Když tu v padesátých letech hledali soudruzi uran pro sovětské bomby, zpřístupnili zasypané středověké stříbrné doly novou štolou. Ačkoliv jsou dnes zcela zapomenuty, patří tyto doly v rámci polských Sudet k těm nejrozsáhlejším a svým rozsahem jsou srovnatelné s podzemím v nedalekých Zlatých horách.

Cestou do Marcinkova

Krowiarky – cesta do Marcinkówa

Na Skřivánčí hoře – výhled ke Zlatým horám

Na Skřivánčí hoře – výhled ke Kladsku

Zdejší louky hostí zajímavou faunu a flóru. Modrásek lesní

Krowiarky jsou jen nevysokým pohořím, které se ale vyznačuje pestrou geologickou stavbou. Často se tu vyskytuje vápenec, který byl díky dostatku dřeva z místních lesů pálen v mnoha vápenkách na vápno. Protože se na vápnitém podloží obvykle vyvíjejí druhově mnohem pestřejší ekosystémy nežli na kyselých horninách, porůstají svahy mnoha zdejších kopců botanicky cenná lesní i luční společenstva s vzácnými druhy orchidejí. Na loukách kvetou pětiprstky a vstavače, v květnatých vápnomilných bučinách korálice a střevíčníky. Krowiarky jsou tak mezi polskými botaniky vyhlášené podobně jako Bílé Karpaty mezi těmi českými. Kromě vápenců tvoří podloží hor hlavně ruly a svory, ve kterých vznikly na několika tektonických poruchách žíly s kvarcitem, kalcitem a sulfidy. Právě tyto sulfidy byly těženy jako ruda kovových prvků, nejcennější byl galenit – ruda olova s příměsí stříbra, ale těžil se i sfalerit a chalkopyrit s nepatrným obsahem zlata. Na většině míst byly žíly silné jen několik centimetrů a jejich těžba se nevyplácela. Nejbohatší žíla měla ale prý mocnost kolem jednoho metru a právě na jejím výchozu vznikl jako kovkopecká horská osada dnešní Marcinków. I když položený relativně vysoko v horách, patřil Marcinków (dříve Merbotindorf později Mertzberg, Märzdorf nebo Martinsberg, česky Martinov), k starobylým obcím, které byly založeny již během velké středověké kolonizace Kladska. Jak evokuje nejstarší německé jméno obce (Merbotindorf – Nierobocin, „Nerobota“), byli jeho obyvatele zřejmě osvobozeni od povinné roboty, což souviselo s tím, že obec byla založena jako hornická a jedním z privilegií horníků bylo osvobození od roboty. První zmínka o obci je z r. 1344 a z r. 1465 pocházejí zprávy o těžbě stříbra v zdejší štole Sv. Anny.

Cesta do Marcinkówa

Z kdysi prosperující hornické obce zbylo několik stavení

Poslední rodinná farma

Ruiny domů jsou všudypřítomné

Bývalý kostel

V kostele

Brána na hřbitov

Stříbrné doly prosperovaly, vesnice rychle rostla a v r. 1589 byl na horním konci obce pod sedlem postaven kostel. Pak ale přišla třicetiletá válka, která znamenala vylidnění celého regionu a zánik dolů. Těžba byla obnovena až během 18. století poté, co bylo Kladské hrabství anektováno Pruskem. Již v r. 1739 navštívil opuštěné doly báňský úředník Reichel z nedalekých Zlatých hor a společně s majitelem pozemků Fitznerem provedl jejich průzkum. Průzkum dopadl mimořádně dobře a báňský úřad doporučil těžbu v dolech obnovit. Svou roli v tomto rozhodnutí asi sehrálo i tvrzení místního mlynáře, který měl v náplavech zdejšího potoka najít několik valounů zlata. Po připojení Kladska k Prusku se snažily pruské úřady všemožně využít ekonomický potenciál nově získaných území a tak, když byly v r. 1747 doly opět otevřeny, investovali do nich významné částky pruský král i vysoce postavení úředníci z jeho dvora. Obnovené doly vešly rychle ve všeobecnou známost a jako vysoce perspektivní byly považovány za budoucí zdroj bohatství a hospodářského vzestupu Kladska. Na historické mapě Kladského hrabství od Tobiase Mayera z roku 1747 je u Mertzbergu poznámka Silberhütte a půlměsíc jako symbol stříbra. Nová štola nazvaná Reichen Segen sledovala mimořádně bohatou žílu stříbronosného galenitu a jen v roce 1748 v ní bylo vytěženo přes 100 tun kvalitní rudy. Protože těžba slibovala i do budoucna bohatý zisk, proběhla 8. 7. 1749 v Mertzbergu okázalá slavnost, kdy byla štola požehnána církevními úřady. Znovuotevřené doly měly symbolizovat modernizaci a hospodářský rozvoj Kladska a slavnost byla bohatě využita pruskou propagandou. Do Mertzbergu se sjelo přes 200 vysoce postavených úředníků včetně kladského gubernátora generála de la Motte-Fouque. U ústí štoly byla velká vyzdobená tribuna, úředníci řečnili, orchestr vyhrával. A tím sláva Mertzbergu skončila. Stříbronosná žíla byla během několika měsíců vytěžena, těžba se postupně propadala do ztrát a v roce 1753 byla jako nerentabilní ukončena. Stříbro se znovu začalo těžit v roce 1779, kdy se do hory zakousl další důl, u kterého byla vybudována drtička rudy a huť.  Historie se ale opakovala, těžba se po několika letech stala ztrátovou a tak byly zdejší doly v r. 1783 opět uzavřeny.

Zbytky důlní úzkokolejky

Zasypané ústí stříbrných dolů

Původní středověké štoly byly rozšířeny, když se tu Sověty těžil uran

Délka zdejších štol je k jednomu kilometru

Středověké ručně ražené štoly jsou úzké a křivolaké

Ty nové, kde se těžil uran, jsou mnohem širší, často ještě s původní výdřevou

Poslední kapitola zdejšího hornictví se začala psát až v r. 1948, kdy byla v opuštěných sudetských dolech ověřována možnost těžby uranu. V nově pojmenovaném Marcinkówě byla zjištěna koncentrace uranu na hranici těžitelnosti a tak byly staré opuštěné doly nafárány novou štolou, jejíž délka nakonec dosáhla přes tři sta metrů. V propojení se staršími štolami tak činí celková délka zdejších doposud volně přístupných podzemních chodeb necelý kilometr. Prvních sto metrů uranové štoly je relativně bezpečných, ale pak jsou jednotlivé úseky chodeb v různém stavu a na několika místech hrozí vysoké riziko závalu. Štoly jsou kvůli zavalenému ústí do výše jednoho metru zatopené a na mnoha místech jsou na dně usazeny silné vrstvy jemného jedovatého arsenového bahna. Stěny štol pokrývají žluté a oranžové náteky a krápníky z vysrážených minerálů. Kvůli závalům ventilačních šachet nejsou vzdálenější části štol dostatečně odvětrány, je v nich nižší koncentrace kyslíku a případný návštěvník by měl být hodně opatrný.

Místy výdřeva povolila a stropy se provalily

Paradoxně jsou mnohem bezpečnější ty středověké štoly, které výdřevu nepotřebují

Svorníky po starých hornících

Vysrážené sirné a arsenové minerály spolu s prapodivnými plísněmi a povlaky bakterií barví stěny štol do neuvěřitelných barev

V roce 1950 tu v nepřetržitém utajeném režimu v primitivních podmínkách pracovalo několik horníků na tři směny. Žádné ochranné pomůcky, vytěžená ruda se vyvážela na vozících v bandaskách od mléka. Zásoby uranu ale nebyly příliš velké a během několika let byly vytěženy. Marcinków se pak opět ponořil do zapomnění, tentokrát na vždy. Těch pár desítek dosídlenců z východu, kteří se tu v drsných podmínkách pokoušeli hospodařit, to nakonec vzdalo a z vybydlených domů se postupně staly ruiny. Z kdysi slavné obce s několika sty obyvatel nakonec nezbylo skoro nic, dnes tu žijí dva stálí obyvatelé. Díky okolní přírodě, překrásným výhledům do krajiny, rozsáhlému podzemí a snad i těm ruinám rozsetým po okolních stráních má ale tohle místo své neopakovatelné kouzlo. Pozor – vstup do zdejších dolů je poměrně riskantní a jen pro zkušené, místy hrozí zavalení a další rizika.   

Z kdysi prosperující obce zbylo jen několik polorozpadlých usedlostí…

Ale zdejší výhledy jsou nádherné

Většina informací o Marcinkowě pochází ze publikace Michala Stysza a Michała Maczka DZIEJE GÓRNICTWA W MARCINKOWIE. Článek představuje ukázku z připravované knihy o Kladském pomezí, kterou bych chtěl během roku vydat …