krajinou a přírodou východních Čech

aneb O nenalezeném německém pokladu

Na konci války byly prý viděny nákladní vozy wehrmachtu, jak navážejí tajemný náklad do skalnaté rokle nad broumovským Šonovem. Mezi českými dosídlenci se pak rozšířila legenda o německém pokladu, ukrytém někde v podzemí skalnatého vrchu Kamenec nad šonovskou kapličkou. Marně hledali nově příchozí z českého vnitrozemí ve zdejších skalách. Nikdy nic nenašli, jen dvě mrtvoly kněží z šonovské fary, zavražděných v létě 1945 českou soldateskou. Až mnohem později, někdy během 80. let, narazil jeden z šonovských hledačů ve zdejším suťovišti na tajemné skalní petroglyfy. Rytinu s obtížně čitelným motivem (snad javorovým listem) doprovázela šipka, směřující k temnému otvoru pod mohutným hranatým balvanem. Po krátké prohlídce se ukázalo, že jde o ústí malé podzemní jeskyně. Na první pohled bylo zřejmé, že hlínu a suť v kaverně již někdo prohrabal. Pár desítek metrů od jeskyně objevil záhy hledač úzký hluboký komín, vedoucí rovněž kamsi do podzemí. Přání je otcem myšlenky, hledač uvěřil, že jeskyně je hluboko v podzemí propojena s komínem a právě někde zde na něho čeká ukrytý německý poklad. Jen je třeba se k němu prokopat. Aby jej nikdo nepředběhl, zamaskoval vchod větvemi, odsekal ze skály rytinu i šipku a po večerech začal kopat. Ústí komínu překryl plachtou a listím. Je vlastně zázrak, že se tam za ty roky žádný houbař nezabil. Několik let hloubil osamělý stárnoucí muž chodbu na konci jeskyně. Odkopanou kamenitou suť vršil do nákupního košíku, se kterým se protahoval úzkým otvorem ven. Ten drátěný košík zde zůstal, stejně jako petrolejka a zbytky hřbitovních svíček. Musela to být strašlivá dřina, ten člověk dokázal jeskyni prodloužit o několik metrů, balvany v nízkém stropu vyklínoval dřevěnými špalíky a podepřel jednoduchou výdřevou. Ačkoliv nikdy nic nenašel, pokračoval v hledání i v penzi. Dnes je starému pánovi přes osmdesát, je po mrtvici a poklad již nehledá. Svému snu ale nikdy věřit nepřestal…

Autor článku se raduje z nenalezeného sudetského pokladu…

Spletitými stezkami osudu se o hledání pokladu i odkopaném podzemí dozvěděli moji kamarádi. Prostory prozkoumali s detektory kovu a do hlubokého komína spustily kabel s kamerou, schopnou snímat v podzemí. Dle očekávání nic nenašli, celou záležitost pustili z hlavy a občas ji dávají k dobru jako zajímavou historku. Tak jsem se o místě dozvěděl. Podobných prostor znám z pískovcových skal Broumovska stovky, ale o podzemí v permokarbonských vulkanických horninách jsem ještě neslyšel. A k tomu ten příběh o ukrytém pokladu, není divu, že mě celá záležitost zaujala. Na místo jsme se s kamarádem vypravili a podzemí zdokumentovali.

Jak jeskyňka, tak zejména neobvyklý skalní komín, který se deset metrů pod povrchem vytrácí do sítě skalních puklin, mě nadchly. Vlastně musím říct, že se mi celý vrch Kamenec moc líbí. Strmé svahy kopce porůstá místy hezký les s mohutnými buky. Na povrch tu na dvou místech vystupují poměrně rozsáhlé skalní sruby, pod kterými jsou rozsáhlá suťoviště s mohutnými balvany. Jde o výsledek mrazového zvětrávání reliktního pozůstatku lávového proudu, jenž byl jedním z projevů mohutné činnosti zdejších sopek v období mladších prvohor. Sopečný příkrov tvoří tmavé sklovité lávy andezitového složení, někdy označované jako melafyry. Na rozdíl od melafyrů z Podkrkonoší, nemají ty šonovské fialovou barvu a neobsahují dutinky po uniklých plynech, vyplněné polodrahokamy. Povrch zdejších melafyrů rozčleňuje pravidelná síť tenkých puklin, vyplněných kalcitem a dalšími minerály. Tyto žilky pak podmiňují hranolovitý rozpad zdejších skal. Zvláštností této lokality je vypreparovaná výplň lávového tunelu. Ta vznikla opětovným průnikem magmatu do již dříve vzniklého lávového tunelu. Při té druhé erupci zde magma utuhlo. Poréznější horniny, tvořící stěny původního lávového tunelu byly později erozí odstraněny a ve skále zůstal jeho vnitřní “odlitek”, jenž připomíná pravidelný tubus.

Nedaleko „zkamenělého tunelu“ je zmíněná jeskyně. V jejím okolí je mnoho starých i nových děr od jezevců. Některé nory v suťovišti ústí do podzemních prostor pod mohutnými balvany a zvířata si zde hrabáním vytvořila pohodlná prostorná doupata. Byl to tedy nejspíše jezevec, kdo rozhrabal dno jeskyně a přesvědčil tak hledače, že je na “správném” místě. Hezký příběh, takový sudetský…