krajinou a přírodou východních Čech

Byl to poslední záchvěv zimy. Nesněžilo, ale teploty spadly hluboko pod nulu. Rybníky už byly dávno pod ledem, ale hladina přehrady zůstávala stále volná. První led se objevil až s pátým dnem silných mrazů. Nejdříve zamrzly zátoky, na kterých se objevil hrbolatý porézní led plný bílých bublinek vzduchu. Později začala zamrzat i hladina uprostřed přehrady. Ještě nikdy jsem neviděl tak hladký, čirý a rovný led. Jako nějaké zelené sklo. Za bezvětří šlo po takovém ledu bruslit téměř bez námahy neuvěřitelnou rychlostí, objel jsem skoro celou přehradu. Ten nejhladší led byl čerstvý a silný jen kolem patnácti centimetrů a na něm jsem měl strach. Na mnoha místech byly v ledu zamrzlé bubliny plynu a prapodivné obrazce připomínající neurony. Někdy byly starší kry zamrzlé v novém mladším ledu. Mocnost ledu čirého prozrazovaly jen praskliny. Místa, kde žádné pukliny nebyly, byla nebezpečná, nový led tu ještě neměl dostatečnou sílu. Stačilo, aby se k takovému místu člověk jen přiblížil a už se začalo ozývat zlověstné praskání. Úplně jinak zněl silný led, který pukal díky rostoucímu vnitřnímu napětí. Zlověstné hluboké tóny na hranici infrazvuku, ale těch se člověk bát nemusel, vznikaly tím, že se silný led už neměl kam dál rozpínat. Led se lámal a v místech největšího pnutí se kry přesouvaly přes sebe. Staré stopy volavky zamrzlé v ledu. Na zátoce jsem bruslil s dětmi, dokud večer za přehradou zapadalo slunce. Dnes už se oteplilo a přichází jaro. Ten krátký návrat zimy byl hezký…