O velkém hrazenářském díle « Krajinou a přírodou východních Čech

O velkém hrazenářském díle

rubrika: Krajina a příroda autor: admin 9. 11. 2017

Jen pomalu si zvykáme na ničivé povodně. Kdysi jsem se studenty na toto téma zpracovával zajímavý projekt, jehož výstupy jsou zde a zde. Většina 20. století byla ve znamení povodňového klidu, kdy se řeky rozvodňovaly jen málo a povodně měly spíše lokální charakter. Za tu dobu jsme tak nějak zapomněli, co dokáže voda a že je lepší nechat říční nivy nezastavěné. Poslední dobou se ale ničivé povodně vrací každých pár let a škody šplhají do astronomických výší. Jistě je to dáno tím, že jsme záplavové zóny zaplnili zástavbou. Svoji roli hraje i to, že naše krajina ztratila kvůli melioracím a říčním regulacím schopnost vodu zadržet. Hlavní příčinou je ale přirozený klimatický cyklus, kdy období klidu vystřídalo nestabilní klima s rozkolísanými srážkami. A zdá se, že extrémní klimatické jevy poslední dobou umocňuje i člověk svým podílem na globálním oteplování. Stále častěji střídají dlouhá období sucha přívalové deště, kdy během pár hodin naprší stejné množství vody jako dříve za týden či měsíc. Podobné výkyvy označují meteorologové jako období povodňového neklidu a ze záznamů uložených v povodňových hlínách vyplývá, že se s různou periodou pravidelně opakují. Naposledy tomu bylo v druhé polovině 19. století, kdy několik ničivých povodní v rychlém sledu za sebou zdevastovalo velkou část české kotliny. Nejničivější byly povodně v letech 1872, 1882, 1890 a v roce 1897. První zmíněná povodeň postihla zejména střední Čechy, kde zahynulo několik desítek lidí a některé vesnice byly úplně zničeny. V roce 1890 dokonce v Praze strhla Vltava Karlův most. Nejvíce lidských obětí si ale vyžádala povodeň z roku 1897, která zdevastovala hlavně Krkonoše.

Koncem 19. století zdevastovalo Čechy několik ničivých povodní. foto: http://www.scheufler.cz

Tehdejší léto bylo deštivé a hory byly vodou nacucané jako nějaká houba. Vše vyvrcholilo 28. července průtrží mračen, která neskončila po několika hodinách, jak bývá obvyklé, ale trvala tři dny. V Obřím dole během 48 hodin napršelo přes 340 mm srážek, což je srovnatelné s tím, co naprší v Praze za celý rok! Z hor se valily proudy vody, které unášely kmeny stromů i obrovské balvany. I z malých potůčků se staly dravé řeky, které smetly vše, co jim stálo v cestě. Na mnoha místech se ze strmých svahů hor utrhly rozsáhlé vrstvy kamení a hlíny, které společně se stromy sjely jako mohutné zemní laviny dolů do údolí a zasypaly několik domů. Celkem zemřelo 120 lidí a poškozena byla většina měst v podhůří Krkonoš.

Nejvíce obětí (120) si vybrala povodeň v Krkonoších v roce 1897. foto: http://www.scheufler.cz

Katastrofické následky nejenom této povodně a odůvodněný strach z toho, že živel může opět kdykoliv udeřit, vedly k tomu, že se problémem povodní začala zabývat i zemská vláda. Do hor byla vypravena komise, která měla vyšetřit příčiny povodně a navrhnout taková opatření, aby se podobná tragédie již neopakovala. Komise došla k závěru, že hlavní příčinou byly sice mimořádné srážky, ale ničivost povodně byla způsobena i sníženou schopností hor vodu zadržet. Mnoho svahů bylo zcela odlesněno a říční koryta zanesená kamením nebyla schopna pojmout zvýšený průtok. Povodňová vlna způsobila rozsáhlou erozi a snášela z hor masu štěrku, hlíny, balvanů i stromů. Příslušné úřady se pak rozhodly uvolnit prostředky nejen na odstranění škod, ale také na rozsáhlé práce, které měly zabránit opakování takové tragédie. Jako hlavní nápravné opatření bylo moudře přistoupeno k postupnému hrazení toků bezpočtem menších příčných přepážek a prahů, které zmírňovaly spád i erozní sílu horských bystřin a dokázaly část povodňové vlny i s unášeným materiálem zadržet. Protože les pojme násobně větší množství vody než louka, byly současně s budováním velkolepého hrazenářského díla opětovně zalesněny v nejrizikovějších oblastech některé svahy. Oblasti položené níže na Labi pak měly ochránit dvě údolní přehrady.

Snížit škody při dalších povodních měla velkoryse pojatá soustava hrází a jezů nově budovaných v Krkonoších

Hráz na Bílém Labi

Labe s jezy

Zregulovaná Úpa v Obřím dole

Případnou další povodeň měly zadržet i dvě údolní nádrže – výše pod Špindlerovým Mlýnem Labská přehrada

a níže nad Dvorem Králové přehrada Les království

S hrazením toků se započalo již v následujícím roce a práce skončily až v roce 1913. Nejvýrazněji byly zregulovány horní toky Úpy i Labe včetně přítoků. Pověřené zemské úřady najaly dělníky a kameníky z Rakouska a Itálie, kteří měli s podobnou prací z Alp zkušenosti. I když hrazenářské práce znamenaly vítaný přivýdělek pro mnoho chudých horalů, pracovní síly nebyl dostatek a tak na tu nejhrubší práci byli do Krkonoš povoláni trestanci z Mírova a Valdic. V nově otevřených lomech lámali trestanci obrovské tunové bloky žuly a zasazovali je do mohutných příčných hrází i podélných stěn. Díky místní hornině i použité technologii, kdy byly mohutné balvany na sucho sesazovány přesně do sebe, působí výsledné dílo i po sto letech obdivuhodným dojmem a skvěle do zdejší přírody zapadá. Jaký rozdíl oproti dnešní technologii, která pracuje hlavně s ošklivými drátěnými gabiony naplněnými nevzhledným štěrkem! Ty největší žulové kvádry mají hrany o délce jednoho metru a váží přes dvě tuny. Kvádry byly rovnány na sebe do několika řad a na vybraných místech mezi nimi byly ponechány otvory, aby se snížil tlak proudu na hráz a voda nepřetékala pouze přes horní hranu, ale protékala i spodem mezi kameny. Zbudované hráze nejsou nikdy přesně rovné ani kolmé k říčnímu toku. Vždy jsou mírně klenuté proti proudu vody a svými boky se pevně vzpírají o oba skalnaté břehy. Tlak vody, který při povodni působí na klenbu, pak vede k tomu, že se kvádry do sebe zaklesávají stále silněji a hráz své kraje zatlačuje do břehů. Pokud je dobře vzepřena na bocích, je taková hráz prakticky nezničitelná. Jen na Bílém Labi a jeho přítocích nad soutokem u Špindlerova mlýna bylo takových hrází zbudováno 43 a všechny jsou i dnes, po více než sto letech a mnoha velkých vodách, plně funkční. Za ty roky se hráze staly přirozenou součástí říčního koryta a voda přes ně přepadává krásnými vodopády jako přes přírodní skalní prahy.

Většina hrází a jezů za sto let krásně splynula s okolní přírodou – Bílé Labe

a zajímavým způsobem doplňují zdejší vodopády

Nejpropracovanější systém hrázděných protipovodňových staveb byl vybudován na Čertově strouze. Tento pravý přítok Bílého Labe není sice obvykle příliš vodnatý, ale protože odvádí vodu z celého Čertova dolu, pravidelně se při delších deštích rozvodňuje. V horní části byl Čertův důl ledovcem přemodelován do podoby širokého rozevřeného údolí, které sbírá vodu z plošně velmi rozsáhlé oblasti. V dolní části voda Čertovy strouhy přepadává přes několik kamenných hrází, horní část toku je na mnoha místech svedena do kamenných struh, které zabraňují erozi koryta. Struhy jsou dále členěny nízkými jezy, které tu vytvářejí celé malebné kaskády. Voda, která teče přes jez, padá kolmo na hrázděné dno potoka, kde se tříští o velké kameny. Na každém jezu ztrácí voda trochu své rychlosti i energie a tak je toto jednoduché opatření vysoce funkční a výrazně snižuje ničivou sílu vody. Protože jsou veškeré zdejší hrazenářské práce vyvedeny z tvrdé žuly, na které se rychle ztupil i ten sebelepší ocelový nástroj, bylo tu v době výstavby v provozu neustále několik kováren. Zbytky jedné se dají jako zajímavost vidět na konci naučné stezky, která vede podél Čertovy strouhy. Zachovala se kamenná výheň, žulový podstavec pro kovadlinu i kamenná vanička na kalení ocelových nástrojů.

Krkonoše – Čertova strouha

Snad ještě hezčí systém jezů a hrází vznikl na Černohorském potoce, který při opakovaných povodních napáchal obrovské škody ve Svobodě nad Úpou. Potok protéká hlubokým úzkým údolím, které má místy podobu skalnaté soutěsky. Na několika místech ji přepažují vysoké kamenné jezy, které zde vybudovali italští kameníci pod vedením místního stavitele Josefa Capolaga. Ti zde prováděli hrazení ještě deset let po ničivé povodni v r. 1897. Podobně jako v údolí Bílého Labe i tady jsou to stavby opravdu bytelné, krásné a funkční. Nebýt tohoto díla, jistě by nedávné, beztak ničivé povodně poškodily níže ležící Svobodu nad Úpou mnohem hůře.

Hráz na Černohorském potoce

Stejně jako jsou krásné ty menší na horských bystřinách, lze za velmi zdařilé považovat i přehrady, které po velké povodni v r. 1897 vyrostly na horním toku Labe. Obě mají vysokou hráz zděnou z místního kamene a po architektonické stránce jsou velmi zdařilé. I když v době jejich vzniku šlo o největší vodní díla na území Čech a pod jejich hladinou skončila hezká údolí, je jejich rozloha ještě přijatelná a krajinu nehyzdí, spíše ji naopak zajímavým způsobem dotvářejí. Jejich hlavní protipovodňová funkce je ovšem hodně diskutabilní, přehrady jsou po celý rok naplněné vodou a povodňovou vlnu dokáží spíše jen zpomalit či rozložit. Dnes už by kvůli odporu veřejnosti i ochranářů podobná vodní díla pravděpodobně vzniknout nemohla. Možná to tak má být, dávno nestavíme tak kvalitně a s takovým citem jako naši předci. Za posledních padesát let v Česku žádné zdařilé vodní dílo nevzniklo, právě naopak. Vodní dílo Nové Mlýny budiž odstrašujícím příkladem. I přehrada, kterou plánuje vybudovat povodí Labe v Orlických horách na Zdobnici je vysloveně ošklivá a vzhledem k nákladům i tomu, jaké hezké údolí má voda zaplavit, je lépe ji nestavět.

Les království – dříve se stavěly překrásné přehrady…

První, výše položená je Labská přehrada pod Špindlerovým Mlýnem. Hráz přehrady je vysoká 41 a dlouhá 154 metrů a vyzděná je kvádry z místní ruly. S její výstavbou se započalo v roce 1910 a již v roce 1916 byla přehrada dokončena. Vzhledem k tehdejším poměrům postupovaly práce úžasnou rychlostí, v Krkonoších leží dlouho sníh a kvůli extrémnímu podnebí trvala stavební sezona každoročně jen šest měsíců. Stavba přehrady měla nejvyšší státní prioritu a dělníci, kteří na ni pracovali, byli většinou zkušení odborníci z různých podobných staveb z celé Evropy. Přehrada se měla stát jedním ze symbolů rakouského mocnářství a na líci hráze byla umístěna mohutná dvouhlavá rakouská orlice litá z betonu a pod ní byly z vyčnívajících kamenů vyvedeny iniciály panovníka Františka Josefa I. Oba symboly pochopitelně vadily „českým vlastencům“ a tak byly záhy po vzniku republiky odstraněny. Orlice byla zabetonována již v roce 1920, iniciály panovníka byly v roce 1926 doplněny tak, že dnes místo FJI. čteme RČ. Škoda, připravili jsme se o hezkou památku…

Labská přehrada – místo po orlici na koruně zeje šedou prázdnotou a z iniciál FJI. je podivné RČ

Další, ještě hezčí hráz vznikla nad Dvorem Králové u Bílé Třemešné. Přehrada nese přiléhavé jméno Les království a vyznačuje se hezkou polohou uprostřed rozsáhlého lesa, která představuje zbytek vnitřního pásu starého hraničního hvozdu. Projekční a přípravné práce započaly v roce 1903, vlastní stavba se rozběhla v roce 1910, ale kvůli první světové válce byla přerušena a přehrada byla dokončena až v roce 1920. Hráz je z místního pískovce, na délku má 218 a na výšku 41 metrů. Její zvláštností je tzv. kyklopské zdivo, kdy pískovcové kameny byly přitesány do tvaru pěti až osmiúhelníků. Kameny jsou k sobě poskládány tak, že v jednom místě se mohou stýkat hrany maximálně tří kamenů, a to pouze v tupých úhlech. Výsledný dojem na velké ploše je velmi hezký. Pro své architektonické ztvárnění v pseudogotickém slohu, kdy koruna hráze s bránami a věžičkami připomíná středověký most, byla v roce 1964 přehrada prohlášena národní technickou památkou. Dojem umocňuje i nedaleko stojící dům hrázného, který díky dominantní kamenné věži s cimbuřím připomíná malý hrad. Dnes je Les království právem považován za nejzdařilejší vodní dílo u nás a přehrada patří k těm nejhezčím i v rámci celé Evropy.