krajinou a přírodou východních Čech

PhotoCopyright © Jan Ježek

SliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSlider

Po stopách dávných uhlokopů

rubrika: Genius loci, památky autor: 9. 6. 2022

aneb Stručná historie jednoho uhelného dolu

Historie Jestřebích hor je neodlučitelně spjata s těžbou černého uhlí. Většina zdejších dolů, jam i šachet byla opuštěna již před mnoha lety a jejich provozní budovy (podle historických fotografií šlo často o zajímavou průmyslovou architekturu) byly strženy a zmizely beze stop. Zůstaly jen ošklivé plechové krabice nejmladších dolů IDA v Malých Svatoňovicích a Zdeněk Nejedlý v Odolově, kde se fáralo až do konce minulého století. Starší havířskou tradici tak připomínají zejména výkopy, provaly v ústí štol, haldy a výsypky vytěžené hlušiny, ukryté hluboko v lesích a rozptýlené po svazích Jestřebích hor. Jiné památky na počátky zdejšího kutání jsou vzácné a člověk by je spočítal na prstech jedné ruky. Ty nejméně známé a přitom asi nejzajímavější jsou ukryty v okolí Starého Sedloňova.

V Jestřebích horách vystupují uhelné sloje na několika místech na povrch. Zde v zářezu železnice u Chvalče.

Zdejší lesy jsou plné památek na těžbu uhlí. Jedna z mnoha hald pod zavaleným ústím staré šachtice.

Nad Starým Sedloňovem lze sbírat lupek i černé uhlí na starých haldách i přímo z výchozů ve stržích potoků.

Jedním z míst, kde v Jestřebích horách vystupují uhelné sloje na povrch, jsou právě lesy nad Starým Sedloňovem. První doložená zmínka o těžbě černého uhlí v těchto místech pochází z r. 1794 a jde o svolení náchodské vrchnosti k těžbě josefovskému minérovi Eugelbertu Pohlovi. To, že zde s organizovaným kutáním uhlí započal právě jeden z těchto odborníků, kteří při výstavbě pevnosti v Josefově měli na starosti hloubení kasemat a minérských chodeb, není samozřejmě náhoda. Při stavbě pevnosti se spotřebovalo obrovské množství dřeva a jeho akutní nedostatek vedl k tomu, že se zde poprvé ve velkém začalo k pálení cihel užívat uhlí. Josefovští minéři byli důstojníci s výcvikem k velení při pokládání výbušnin a hloubení zákopů i podzemních chodeb. Bylo tedy logické, že je vedení budované josefovské pevnosti opakovaně vysílalo do míst, kde mohl být problém nedostatku paliva definitivně vyřešen. Nad Sedloňovem vystupují na povrch tzv. bukovské sloje, z nichž ta nejvydatnější dosahovala místy mocnosti snad až kolem čtyř metrů. Původně se uhlí jednoduše odkopávalo z povrchových výchozů, ale tím jak těžba postupovala po této sloji do stále větší hloubky, vznikla zde první rozsáhlejší podzemní dobývka, nejčastěji označovaná jako Pohlova chodba. Z této doby pochází zřejmě většina výkopů, propadů a hald, kterých je zdejší les v okolí Panské cesty plný.

V místech, kde zdejší sloje vystupovaly na povrch, lze nalézt celou řadu výkopů a důlních propadů.

Většina zdejších stop po kutání uhlí pochází nejspíše ještě z konce 18. století.

Časem tu byly rozfárány i další výchozy a těžené sloje začaly být označovány jako „Petri Grube“ – Petrův důl. Vytěžené uhlí bylo v ústí jámy nakládáno na selské povozy, které je svážely po havířské stezce po svahu dolů. Aby byla doprava těžce naložených vozů usnadněna, byly přes dvě menší strže níže pod dolem vybudovány kamenné můstky. Dnes tato stará lesní cesta nikam nevede a zachovala se jen v poměrně krátkém úseku včetně těchto mostů. Jde o zajímavou technickou památku, nasucho rovnané nahrubo opracované kvádry svědčí o vysokém stáří můstků.

Nejdříve vykutané uhlí svážely z hory koňské povozy. Pro snadnější dopravu byly potoky pod kutiskem překlenuty hezkými můstky z nasucho rovnaných kamenů.

Jde o zajímavou technickou památku na nejstarší kapitolu dobývání uhlí v Jestřebích horách.

V roce 1799 získal josefovský umělecký hodinář a podnikatel Ignátz Willenbach povolení k těžbě výchozu další z bukovských slojí, vystupující na povrch níže pod Petrovým dolem. Zde založený důl dostal ochranné pojmenování Svatý František Xaverský, běžným se stalo zkrácené pojmenování důl Xaver. Zdejší těžbu zpočátku opět řídili josefovští minéři, jáma rychle postupovala po sloji a v hloubce čtyřiceti metrů na ní bylo založeno těžní patro s rozbíhajícími se štolami. V této hloubce již značně komplikovala těžbu podzemní voda, a proto padlo rozhodnutí odvodnit důl novou štolou. Tato štola byla hloubena pod mírným úklonem z povrchu svahu a měla zřejmě za úkol i ověřit průběh slojí v okolí hlavní jámy. S jejím kopáním se započalo v r. 1826, štola záhy dosáhla délky 176 metrů a vyústila v dobývce dolu Xaver. Hloubení této štoly proběhlo již zcela v režii náchodské vrchnosti, která postupným skupováním dolů získala v této části Jestřebích hor monopolní postavení v prodeji uhlí. Záhy po jejím dokončení se ukázalo, že je štola založena příliš vysoko a k odvodnění dobývek, jež dosahovaly stále větší hloubky, nestačí. V blízkosti dolu Xaver byly navíc postupně otevřeny další dobývky, posléze pojmenované jako důl Albrecht a důl sv. Antonína Paduánského. Rovněž tato díla měla problémy s podzemní vodou. Proto se náchodská vrchnost rozhodla založit novou, níže položenou štolu, jež by byla ražena jako dědičná k odvodnění všech jam v oblasti Starého Sedloňova. S vybudováním této dědičné štoly pozbyla horní Xaverská štola na významu. Na rozdíl od jiných podobných štol ale nebyla nikdy zasypána a dnes jde o unikátní technickou památku. Její vstupní část je zvětší části zanesena naplaveným bahnem, ale zaklenuté stěny z rovnaných kamenů jsou doposud ve výborném stavu. Štola byla od počátku hloubena jako průzkumná a odvodňovací a tomu odpovídají i její rozměry, kdy jí dospělý člověk sotva projde ve skrčené poloze. Vyústění štoly je dnes v členitém terénu zarostlém hustou vegetací téměř k nenalezení. Co vím, jde o jedno z posledních volně přístupných děl tohoto typu u nás.

Zavalené ústí horní xaverské štoly.

Horní štola dolu Xaver. Její vstupní úsek z roku 1826 se dochoval v původním stavu.

Zbytky portálu s letopočtem odkazujícím na 19. století…

Přiložené schéma sousedících dolů sv. Františka Xaverského a sv. Antonína Paduánského od V. Jiráska dokládá, že z povrchových odkopů bukovských slojí se záhy stalo rozsáhlé důlní dílo. K jeho odvodnění musela být vyražena níže položená, mnohem delší a větší dědičná štola, dnes označovaná jako důl U Buku.   

Z povrchových odkopů bukovských slojí se postupem doby stalo rozsáhlé důlní dílo. Schéma sousedících dolů sv. Františka Xaverského a sv. Antonína Paduánského. JIRÁSEK, V. Ve znamení mlátku a želízka, 2003.

S hloubením této štoly, označované jako „Dědičná štola sv. Františka Xaverského“ či též jako „dolní Xaverská štola“ (k odlišení od starší „horní Xaverské štoly“) se započalo v r. 1836. Štola byla průběžně prodlužována a na její dosažené délce se neshodnou ani montánní historici – některé údaje hovoří o sedmi stech metrech, jiné o více než jednom kilometru. Protože štola umožnila nejsnazší přístup k těženým slojím, sloužila nejen k odvodnění dolů, ale i k dopravě havířů a vytěženého uhlí i hlušiny. Po položení kolejí vzrostl její význam natolik, že všechny navzájem propojené dobývky původně samostatných dolů byly označovány stejným jménem jako tato štola.   

Portál dědičné štoly dolu Xaver

Množství vytékající vody i velký obsah železa svědčí o rozsahu odvodňovaných podzemních prostor.

Tyto železité sraženiny byly užívány k výrobě okrových barev, jež představovaly vítaný vedlejší zdroj příjmů.

Níže položená dědičná štola sv. Františka Xaverského s hezkým zděným portálem se stala nejvýznamnějším důlním dílem v této části Jestřebích hor. Její osud dobře dokumentuje vývoj zdejšího hornictví, kdy po vytěžení dobře přístupných úseků slojí střídala krátká období konjunktury a optimistických nadějí dlouhá období útlumu. Jako hlavní část dolu Xaver sloužila štola až do roku 1899, kdy byl celý důl kvůli ztrátovosti uzavřen. V druhé polovině 19. století se v Jestřebích horách vytěžené uhlí sváželo k úpatí hor  propracovaným systémem brzdných drah, tzv. bremstů. Dopravu na překladiště k železnici pak zajišťovaly koňské úzkokolejky.

Schéma úzkokolejek a bremstů podle JIRÁSEK, V., Ve znamení mlátku a želízka, 2003

Historická pohlednice Malých Svatoňovic z konce 19. století s tehdy ještě funkční koňskou úzkokolejkou, po které se přiváželo od Starého Sedloňova uhlí.

Vrstevnicová cesta od štoly U Buku k nádraží v Malých Svatoňovicích vede po tělese zaniklé úzkokolejky. Trať dosloužila po dočasném zastavení těžby na dole Xaver v roce 1899.

Po zrušení koňské úzkokolejky posloužily kamenné pražce jako žádaný stavební materiál. Nalézt je lze například v opěrné zdi za konzumem v Malých Svatoňovicích a poznají se snadno podle vrtaných děr a otisků kolejnic. Zajímavostí je, že tyto pražce nebyly položeny napříč přes násep tak, jak je to dnes obvyklé, kdy jeden pražec nese obě koleje. Při budování svatoňovické úzkokolejky byla použita jiná technologie – pražce byly v párech zapuštěny kolmo hluboko do náspu a každá kolej spočívala na jiném kvádru. Aby nedocházelo k „rozjíždění“ kolejnic, musely být kameny pod povrchem propojeny kovovým táhlem. Řešení to bylo značně nepraktické, na druhou stranu koně táhnoucí vozíky s uhlím mezi kolejemi nezakopávali o pražce.

V roce 1920 obnovila Svatoňovická báňská společnost těžbu uhlí v Starém Sedloňově a dědičná štola s navazující podzemní dobývkou byla přejmenována na důl U Buku. Odhady uhlí zbývajícího k vytěžení se ale ukázaly jako silně nadhodnocené a provoz dolu byl již po třech letech ukončen. Za komunistů měla těžba uhlí s navazujícím průmyslem absolutní prioritu, a tak byla v roce 1949 štola přefárána potřetí a znovuotevřený důl byl v souladu s duchem doby přejmenován na důl Pětiletka. Důl byl v této době udržován v provozu i přesto, že se všichni odborníci shodli na tom, že je tato nákladná a ztrátová těžba spojena s příliš velkým rizikem a důl je zcela neperspektivní. Obavy se potvrdily v roce 1962, kdy byl celý důl až po obzor dědičné šachty zatopen průvalem podzemních vod. Jen šťastnou shodou okolností se nehoda obešla bez ztrát na životech. Po této události zde již nebyla těžba nikdy obnovena. Bývalý provozní areál dolu, jenž se nejdříve jmenoval Xaver, pak U Buku a nakonec Pětiletka, slouží v současnosti jako jatka a masokombinát. Zděný portál dědičné štoly, jejíž vstupní část nebyla zasypána, opět nese jméno U Buku. Štola stále odvoňuje podstatnou část zdejšího podzemí a vytéká z ní vydatný potok, zabarvený vysráženým železem do oranžova. Jen v jejím okolí namísto sirného zápachu ze spalovaného uhlí panuje těžký nasládlý puch průmyslově zpracovávaného masa a vnitřností. 

Čelo hlavního odvalu dolu U Buku

Kde se dají sbírat hezké fosílie karbonské flóry

Zde fosilie označovaná jako Stigmaria ficoides – zkamenělé kořeny stromovitých plavuní r. Lepidodendron

Zavalen prací, nejdříve v souvislosti s dokončením knihy a nyní s organizací konce školního roku, nemám čas skoro na nic. Ani na tento blog. A tak vkládám alespoň tento článek, který je převzat z mé Knihy o Kladském pomezí. Zde lze dohledat další informace o fenoménu “uhlokopectví” v našem regionu. Hlavním zdrojem cenných informací mi byly zejména knihy a články p. Václava Jiráska, jemuž tímto děkuji za svolení k užití jeho materiálů.    

LITERATURA:

JIRÁSEK, Václav. Ve znamení mlátku a želízka: o hornictví na Jestřebích horách a okolí. Liberec: Bor, 2003. ISBN 80-902901-9-1.

JIRÁSEK, Václav. O dolování černého uhlí ve Rtyňsko-Bohdašínské oblasti na Jestřebích horách. Trutnov: V. Jirásek ve spolupráci s Městským úřadem Rtyně v Podkrkonoší, 2012. ISBN 978-80-260-1686-1.

JIRÁSEK, Václav. O dolování černého uhlí v markoušovicko-svatoňovické oblasti na Jestřebích horách.  Obec Malé Svatoňovice, 2006 ISBN:80-239-7443-8

JIRÁSEK Václav. Po hornických stezkách. Články průběžně publikované ve vlastivědném sborníku Rodným krajem.

Komentáře k článku

  1. autor komentáře: will Odepsat

    Škoda, že mi to tenkrát s Vámi nevyšlo, štola vypadá moc pěkně a fotogenicky… a ještě jsem mohl být spolu s Ikem na fotce v knížce :-) )

Napsat komentář k will Zrušit odpověď na komentář

dva + = jedenáct