krajinou a přírodou východních Čech

Že je Babiččino údolí krajinářsky mimořádně zajímavým místem, je zřejmé každému vnímavému návštěvníkovi. Pokud jím tedy může projít mimo hlavní sezónu, kdy není prožitek hezké krajiny znemožněn nepřetržitým zástupem turistů. Místo je atraktivní i z hlediska ochrany přírody, ale ty hlavní přírodní zajímavosti zůstávají veřejnosti utajeny.

Většina návštěvníků projde pouze zámeckým parkem, odkud přes nivní louky zamíří k Starému bělidlu. Tyto louky byly bohužel z velké části meliorovány, jsou druhově velmi chudé a skoro nic zde nekvete. Jedinou přírodní zvláštnost představuje poměrně početná populace modráska bahenního a očkovaného, jejichž housenky vyžírají semeníky krvavců a svůj vývoj dokončují jako parazité v mraveništích.

Modrásek bahenní – Phengaris (Maculinea) nausithous

Modrásek očkovaný – Phengaris (Maculinea) teleius

Mnohem zajímavější jsou zdejší suťové lesy. Rostou na svazích údolí a mají bohaté bylinné patro s typickou hájní květenou. I přes dřívější výsadbu smrku, převažují v lesích kleny, lípy a buky. Stromovému patru dominuje několik staletých dubů, které patří k nejstarším a nejmohutnějším stromům východních Čech. Mnohé z nich mají v obvodu několik metrů a jistě pamatují Boženu Němcovou i její babičku.

Širokou plochou nivu vymezují strmé skalnaté svahy s hezkými listnatými lesy

Některé zdejší duby patří k nejstarším a nejmohutnějším stromům východních Čech

Staleté duby rostou jako solitéry i v nivních loukách. Traduje se, že tyto osamocené stromy nechávali vysazovat Schaumburgové u příležitosti narození potomků.

Za těmi nejmohutnější duby musíme k strmým svahům údolí, kde jsou ukryty v lemech suťového lesa. Stáří těchto stromů si vůbec netroufnu odhadnout, jejich dlouhý život se ovšem zvolna chýlí ke konci. Koruny prosychají, mohutné kmeny ukrývají rozsáhlé dutiny. Zde se v tlejícím dřevě vyvíjejí obrovské larvy páchníků. Kdysi šlo o „pralesní“ druh brouka, výskytem vázaného na vyhnilé dutiny mrtvých kmenů či starých umírajících stromů. Takové stromy z našich lesů zcela vymizely, proto se dnes páchník vyskytuje hlavně v alejích a parcích. Babiččino údolí patří k těm několika málo lokalitám, kde je početnější populace tohoto druhu doposud vázaná i na les.

V tlejícím dřevě padlých kmenů, které byly ponechány pozvolnému rozkladu, se vyvíjejí larvy vzácného hmyzu.

Například páchníka hnědého

Společně s výskytem dalších vzácných druhů brouků to svědčí o tom, že se zdejší lesy vyznačují dlouhou historickou kontinuitou a nikdy z nich mohutné umírající stromy zcela nevymizely. Je zajímavé, že v blízké rezervaci Dubno rovněž rostou staleté duby, vzácní saproxyličtí („trouchem se živící“)  brouci se zde ovšem nevyskytují. Bude to dáno nejspíše právě tím, že zdejší les nemá zdaleka takovou historickou kontinuitu. Původně šlo o bažantnici, která byla založena v místech zaniklých rybníků, jejichž hráze jsou ve zdejším „lužním“ lese doposud dobře zřetelné. Zapojený vysokokmenný les se stárnoucími stromy se zde vytvořil nejspíše až v průběhu 20. století…

Staleté duby najdeme i v nedaleké rezervaci Dubno

I zdejší les má přírodní ráz a je tu mnoho tlejícího dřeva

Pralesní druhy hmyzu tu ale nenajdeme

Hráz zaniklého rybníku dosvědčuje, že zdejší “lužní les” nemá historickou kontinuitu…

Zpátky do Ratibořic. Úctu vzbuzují i zdejší monumentální jasany, které na několika místech lemují Úpu. Jako kdekoliv jinde ve střední Evropě, je i zde osud těchto krásných stromů bohužel zpečetěn. Z prosychajících korun je zřejmé, že jsou stromy napadeny „chalarou“ a zvolna umírají na nekrózu. Původce onemocnění, invazivní parazitická houba voskovička jasanová byla do střední Evropy zavlečena někdy koncem 20. století z Číny. Spory parazitické houby se šíří vzduchem a chalara decimuje porosty našich jasanů neuvěřitelnou rychlostí. Jasany tak se zpožděním následují osud našich jilmů, které podobným způsobem vyhubila grafióza. Zejména u stromořadí krásných vzrostlých jasanů, které tak často lemují cesty v podhůří Orlických hor, jde o ztrátu obzvláště citelnou.

I zdejší jasany udivují svými rozměry

K zdejším podivuhodným stromům patří i mohutná lípa, rostoucí při kraji lesa u stezky k Bílému mostu. Obvod kmene o výšce 35 m činí šest metrů. Lípa původně rostla zdvojeným kmenem a dutina obnažená po odlomení hlavní kosterní větve vykloněné ven z okraje lesa svědčí o tom, že šlo vskutku o působivý strom. K této lípě se váže smutný příběh. Krátce před rozlomením stromu našli v roce 2012 pracovníci ochrany přírody při plánování bezpečnostního prořezu větví uvnitř kmene lípy spícího člověka. Muž bez domova vystlal širokou dutinu kmene papírovými kartony, několik týdnů zde přespával a živil se zejména jablky z blízkého sadu.

Další monumentální stromy najdeme proti proudu řeky u Červeného mostu. Jde o krátké stromořadí několika staletých douglasek. Tyto jehličnany původem ze severní Ameriky byly u nás od poloviny 19. století místy zkusmo vysazovány jako doplňková dřevina. Ve své domovině se douglasky mohou dožívat tisíce let a po sekvojích jsou nejvyššími a nejmohutnějšími stromy. Vzácně dorůstají do výšky přes sto metrů a kmen takových stromů mívá v obvodu kolem sedmi metrů. Nikdy nezapomenu na posvátnou úctu, kterou ve mně vzbuzovaly takové monumentální douglasky a tisovce, když jsem před třiceti lety putoval Kaskádovým pohořím v USA. Tyto pralesy si v ničem nezadají se slavnými porosty sekvojí v předhůří Sierry Nevady. I v našich podmínkách patří douglaska k nejrychleji rostoucím stromům a lesáci dnes zvažují, zda by její plánovaná výsadba nemohla částečně nahradit usychající smrkové monokultury. Douglasky u Červeného mostu byly vysazeny kolem roku 1870, již dnes dosahují úctyhodných rozměrů, a protože jsou vitální, mají před sebou nejspíše ještě dlouhý život. Kmen té největší douglasky má obvod 5 metrů a na výšku kolem 50 metrů. S odhadovaným objemem dřeva kolem 40 kubických metrů jde o nejmohutnější strom Babiččina údolí.

Poslední dendrologickou raritu najdeme na vyhlídkové verandě Rýzmburského altánu. Jde o špalek Velké jedle, jednoho z největších stromů, jaký kdy rostl v Čechách. Slavný strom rostl v Jestřebích horách u Švédského vrchu poblíž hranice náchodského panství Schaumburků – Lippe. V první polovině 19. století byla jedle pro svoji majestátnost oblíbeným výletním cílem, a když ji v roce 1859 vyvrátila vichřice, nechala vrchnost z jejího kmene odřezat několik památečních špalků. Ten rýzmburský byl uříznut ve výšce kolem 18 metrů, spodní část kmene byla vyhnilá. Musel to být vpravdě mohutný strom, když měl jeho kmen v této výšce obvod 3,5 metrů. S pomocí lupy lze prý na špalku spočítat asi 363 letokruhů.

literatura: Kuna Petr; Za starými stromy Babiččina údolí in Ochrana přírody 2024/6