Poslední Mohykáni « Krajinou a přírodou východních Čech

Poslední Mohykáni

rubrika: Krajina a příroda autor: admin 23. 9. 2017

Buky u Vysokého Chvojna – nejstarší bukové lesy ve východních Čechách

Navzdory zažitým mýtům a představám o pravěkém a středověkém neprostupném hvozdu získala většina našich nížin již během neolitu ráz obdělávané kulturní krajiny, ve které se postupně prosadil zcela nový ekosystém- kulturní step. A začala se velmi výrazně měnit struktura i druhové složení lesa, protože člověk lesy nejen kácel, ale silně je ovlivňoval i svojí další činností, Má se za to, že například rozšíření dubů bylo výrazně podpořeno vypalováním a praktikováním lesní pastvy. Oheň stejně jako zvěř potlačuje nejen bylinný podrost, ale i dřeviny se slabou kůrou, zatím co vzrostlé duby, chráněné silnou kůrou, prosperují. Jinde naopak byly pravidelným vysekáváním palivového dřeva podporovány rychle zmlazující dřeviny, jako jsou habry a jasany. Náš les tak mnohdy ztratil svůj původní přírodní ráz již před mnoha tisíci lety. Někde lidé vytvořili lesostep se vzrostlými staletými stromy, jinde vznikla pařezina připomínající husté nízké mlází. Zatímco výmladkové lesy z naší krajiny úplně vymizely a nejvíce se jim podobají pravidelně vyřezávané porosty dřevin pod vysokým napětím, jakousi nedokonalou analogii pastevního lesa představují dnešní obory. Například v Opočenské oboře se staletými duby a lesními pastvinami je tlak zvěře na selektivní prosvětlování lesa velmi výrazný. Na tyto světlé lesy s přestárlými stromy je svým výskytem vázáno i velké množství vzácných druhů rostlin i živočichů. Obora v Opočně je například jedním z posledních východočeských stanovišť našeho největšího brouka roháče obecného, jehož larvy se vyvíjejí v trouchnivějícím dřevě starých dubů. Vůbec nejkrásnější a nejstarší duby s obvodem kmene k osmi metrům a stářím 300 až 400 let lze vidět u Týniště nad Orlicí v rezervaci U Houkvice, kde představují odkaz dávno zrušené týnišťské obory.

Různé podoby lesa. Les Svíb, odrůstajícící pařezina.

U Houkvice – staleté duby jako pozůstatky po pastevním lese týnišťské obory.

O ochranu těchto památných stromů se zasloužil nejdříve tehdejší majitel panství, častolovický velkostatkář hrabě Leopold Sternberg a později místní konzervátor přírody František Hrobař. Nejmohutnější a nejstarší ze zdejších stromu je znám jako Dub za Velkou Houkvicí. Obvod jeho kmene má neuvěřitelných deset metrů a jeho stáří je odhadováno na necelých šest set let. Dub, který je kupodivu veřejnosti málo známý, patří mezi deset nejstarších v České republice a pohled na tohoto obra doslova bere dech. Podobně jako u Opočna, i tady jsou na mrtvé dřevo dubů vázané různé vzácné druhy hmyzu včetně velkého brouka páchníka hnědého.

Dub za Velkou Houkvicí. Nejstarší ze zdejších stromů.

Jeden z nejmohutnějších dubů v Čechách. Obvod kmene deset metrů, stáří kolem 600 let.

Prastaré stromy jsou i v nedaleké rezervaci U Glorietu

Odlesňování naší krajiny proběhlo v několika hlavních vlnách, po kterých se vždy tlak na zemědělské využití krajiny snížil a les dostal čas k částečné regeneraci. Svého prvního maxima dosáhlo odlesnění již koncem neolitu a v pozdější době bronzové, kdy se trvalé osídlení ve formě hradišť objevilo i podhůří Orlických hor. V této době bylo například návrší, na kterém stojí historická část Hradce Králové, opevněno mohutnou fortifikací, která chránila hradiště o rozloze přes 10 hektarů. Další méně významná hradiště byla roztroušena po kopcích celého regionu až do podhůří a předpokládá se, že tehdejší lidé doby bronzové se živili hlavně pastevectvím. Podle pylových záznamů z rašelinišť došlo v této době po konci klimatického optima v atlantiku k výrazným změnám v druhovém složení našich lesů. Protože se během dlouhého období vlhkého oceánského klimatu vyplavilo z půd mnoho živin, snížila se její úživnost, ustoupily ušlechtilé náročné dřeviny, jako jsou jilmy, lípy, javory a další. Zejména ve vyšších polohách začal v lesích převažovat méně náročný buk s jedlí, které se u nás na dlouho staly dominantními dřevinami. Zatímco jedle z ne zcela objasněných důvodů z našich lesů téměř úplně vymizela, hezké bučiny se zejména na svazích kopců a hor roztroušeně udržely v celé střední Evropě.

Sudetské bučiny – Jánský vrch v Jestřebích horách

Krkonoše – Rýchory

Krkonoše – Bártův les. V 17. století místo zcela zdevastované těžbou zlata. Les se sem navrátil samovolně.

Valbřišské hory

Těžko říci, jak asi vypadal původní les, který z naší krajiny během středověku vymizel. Jistou představu si můžeme udělat v unikátní lesní rezervaci Buky u Vysokého Chvojna. Tato přírodní rezervace je čtvrtou nejstarší na území Česka. Jádro nevelké rezervace tvoří oplocenka s původními starobylými porosty s převahou buku, které jsou chráněné již od roku 1884. O jejich záchranu se zasloužil tehdejší vlastník pozemků markrabě Alexander Pallavicini, který se rozhodl ponechat tuto část lesa svému přirozenému vývoji. Na dobu 19. století se jednalo o revoluční a osvícené rozhodnutí. První zmínky v kronikách popisují, že zdejší středověké lesy byly tmavé a hluboké s převahou buků a jedlí. I když leží chvojenské lesy v nižších polohách, byl v nich hojně zastoupen i smrk a bohatý výskyt jehličnanů dal název okolním obcím Vysoké Chvojno a Chvojenec. I přesto, že rezervace byla opakovaně zdevastována vichřicemi, zachovala se tu uprostřed rozsáhlých hospodářských lesů krásná ukázka druhově i věkově rozrůzněného porostu, který zdobí mohutné buky. Stáří těch nejmohutnějších buků je odhadováno až na 400 let. Podobně jako u buků z okolí Týniště jde o poslední opravdové mohykány svého druhu. Na takové stromy člověk dnes narazí zřídka i v hlubokých karpatských lesích. Mrtvé dřevo v různých fázích rozkladu tu hostí obrovské množství hub a vzácných bezobratlých, na světlinách vzniklých po pádu starých buků přirozeně zmlazuje nový podrost. V oplocenkách semenáčky odrůstají, jinde jsou zcela spaseny spárkatou zvěří. Ačkoliv nevelký rozlohou, jde určitě o nejhezčí les široko daleko, na exkurze sem jezdí ochranáři i lesníci z celé republiky.