krajinou a přírodou východních Čech

Druhá polovina 19. století a první polovina 20. století představovaly na Náchodsku (a vlastně v celém Podkrkonoší obecně) zlatou éru textilního průmyslu. Prakticky v každém městě bez ohledu na velikost a počet obyvatel vznikla nejdříve nějaká menší mechanická tkalcovna, která se později přeměnila v textilní závod. Většina majitelů textilek začínala od píky a šlo vesměs o klasické a poctivé selfmademany, jejichž jméno i osud byly nerozlučně spjaty s místním regionem. Zatímco první světová válka přinesla těmto podnikatelům tučné zisky ze zakázek pro habsburskou armádu, druhá válka je nemilosrdně zlikvidovala či odsunula do exilu a to bez ohledu na původ a národnost. Židovští podnikatelé šli jako první (pokud neskončili v plynu), Němci byli hned po válce odsunuti a čeští továrníci se dočkali znárodnění a vyvlastnění v čtyřicátém osmém… Odkazem na tyto textilníky je vesměs kvalitní průmyslová zástavba, která hledá nové využití (v tom lepším případě) stejně jako řada dělnických domků s bydlením, o jakém si dnešní dělníci mohou nechat jen zdát. A honosná sídla, která si továrníci nechali vyprojektovat od nejlepších architektů své doby, patří dodnes k tomu nejzajímavějšímu, co lze v naší „obytné“ architektuře vidět. Podobně jako průmyslovou zástavbu potkal i tyto monumentální vily různý osud. Zatímco například z Bartoňovy vily v Náchodě je Déčko – centrum volného času a v kostelecké vile továrníka Theodora Keyzlara od Josefa Gočára je ZUŠka, srovnatelné sídlo Josefa Wolfa poblíž Stárkova zvolna podléhá svému sudetskému osudu.

Vila továrníka Josefa Wolfa ve Stárkově – vzpomínka za zlaté časy českého textilnictví

Vila ve výrazně historizujícím stylu stojí na mohutných terasách s cimbuřím

Terasu i přístupová schodiště si postupně podmaňuje okolní vegetace

Zašlá sláva Sudet – střechou zatéká a budova se rozpadá…

Vstupní hala s táflováním. Vzácný interiér od nejznámějšího sudetského architekta Maxe Kühna…

O továrníkovi

Josef Wolf (*1882 ve Stárkově) absolvoval odbornou tkalcovskou školu ve Stárkově a pak 12 let působil v Dolním Slezsku. V roce 1910 se vrátil do Stárkova a hned nechal postavit moderní mechanickou tkalcovnu na výrobu lněného zboží. Velké zisky továrna získala za první světové války, kdy vyráběla pro habsburskou armádu. Proto si Josef Wolf mohl dovolit postavit honosnou vilu a obytné domy pro dělnictvo. Vilu vyprojektoval proslulý liberecký architekt prof. Max Kühn (zřejmě v roce 1919), v roce 1920 již vila stála. Sochařskou výzdobu měl v roce 1922 na starosti mnichovský sochař prof. Julius Seidler. Konečná suma, za kterou Josef Wolf  vilu pořídil, byla 3 miliony Kčs.

Vila stojí uprostřed parku s mnoha vzácnými dřevinami

Se zbytky kdysi rozsáhlé sochařské výzdoby

Kamenná terasa je přístupná v každém rohu po krásném schodišti

Jednotlivá schodiště se svým provedením liší

V zadní části vily je terasa podklenuta

Vstupní portál na přední terase

Ještě do nedávna zachovalé původní interiéry

s bohatou výzdobou

Už dnes patří minulosti

Koupelna…

Horní patro bylo původně přístupné po dřevěném schodišti, které zmizelo. Zmizel i krásný obraz a původní dřevěné táflování. Ale možná dobře že tak, stejně by to na místě sežraly houby…

O vile

Dům stojí v severní části továrního komplexu poblíž obce Stárkov a architekt Max Kühn zde opět potvrdil svůj smysl pro návrhy pohodlného a účelného bydlení, které se však dokážou vyrovnat se složitými technickými problémy a snad i staromódními touhami objednavatelů. V tomto případě to bylo přání objednavatele, mít moderně zařízenou prostornou vilu pojatou však výrazně romanticky s odkazy na jiná historická období. Max Kühn velice dobře technicky zvládnul i velmi složitou místní situaci. Pozemek, na kterém je vila umístěna, totiž leží v těsné blízkosti řeky Jívky. Půda říční nivy je bažinatá, přesto se majitel rozhodl pro toto místo a architekt se musel s nesnadnými podmínkami vyrovnat. Do země byly zapuštěny dubové piloty, stavba má hluboké základy a je opatřena dvojím pláštěm zdiva kvůli izolaci a odvodu vlhkosti. Vila má nepravidelný půdorys, lze v něm ale nalézt obdélný tvar, ze kterého vystupují mnohé další zaoblené i hranaté části. Prof. Max Kühn použil celou řadu historizujících prvků, evidentně na popud objednavatele. Nejnápadnější je stupňovaný gotizující štít, okna jsou sdružená do formy triforia, časté je použití kamenné bosáže. Základ dvoupodlažního domu tvoří nádherná terasa z mohutných pískovcových soklů. Terasa, která je ohraničena cimbuřím, stojí na arkádových obloucích a je ze všech stran přístupná po krásném schodišti. Dům je dnes utopen v parku, který se postupně mění v neprostupnou divočinu. Porosty rhododendronů a dalších okrasných dřevin společně s náletem postupně vytvářejí džungli, která pohlcuje nejen okolí domu, ale i schodiště a terasu.

Noví majitelé vily (údajně snad rakouští restituenti) nebydlí v ČR a o osud stavby nejeví nejmenší zájem. Střechou zatéká a dům je již pravděpodobně odsouzen k zániku. Stropy se propadají a unikátní interiér vily vzal za své. I když původní krásné dřevěné táflování stejně jako schodiště „zachránil“ někdo z místních. Škoda takové krásné a neobvyklé stavby…

Je zázrak a paradox, že zatímco továrníkova vila je odsouzena k zániku, sousední tkalcovna se dodnes udržela v provozu. Když si člověk uvědomí smutný osud náchodské TEPNY a dalších místních textilek… Tkalcovna dnes patří firmě FROLEN, která se zaměřuje hlavně na výrobu froté-textilu a evidentně se jí daří. Dobře že tak!

Vila zatím ještě stojí. Ale sudetský poločas rozpadu běží …

O architektovi

Max Kühn patří bezpochyby mezi nejvýznamnější liberecké architekty a to jak kvalitou, tak i kvantitou svých projektů a realizací. Jeho tvorba je výrazně ovlivněna myšlenkou zahradního města, kterou se snažil až do třicátých let aplikovat u rodinných domů. Je také typickým představitelem „periferní“, „sudetské“, nebo jindy „architektury českých Němců“ první poloviny dvacátého století. Po celou dobu svého profesního působení usiloval o spojení moderních trendů s místní tradicí i okolím staveb. V této souvislosti se často používá i pojem „Heimatstil“ (styl domoviny, domácí, místní, regionální. Max Kühn se navíc snažil vyhovět poměrně pestrým přáním stavebníků. I proto je možné jeho tvorbu jen s výhradami zařadit pouze do jednoho stylu, například historismu, secese, neoklasicismu, moderny, purismu či dnes stále spíše pejorativně chápanému eklekticismu.

Literatura:

Informace o architektonickém stylu Maxe Kühnla jsou převzaty z archiwebu, informace o vile jsou z diplomky J. Dostalíka – Architekt Max Kühn. Vesměs jde o doslovné citace. Z diplomky jsou i historické snímky.