krajinou a přírodou východních Čech

V Teplických skalách se na několika místech nacházejí i rozsáhlé podzemní prostory. Nejznámější a nejdelší je Teplická jeskyně na dně soutěsky pod skalním hradem Střmen. Labyrint jeskyně stoupá i suťovištěm do vedlejší rokle, někdy označované jako Wichtrejův příkop. Nejde o klasickou krasovou jeskyni s rozsáhlými síněmi, jaké vznikají rozpouštěním vápence. Podzemní prostory v pískovcových skalních městech se obvykle nacházejí v puklinách mezi rozsedlými skalními bloky nebo na dně hlubokých soutěsek v rozsáhlých suťovištích a závalech ze zřícených skalních věží. Tyto „jeskyně“ mají nejčastěji charakter různých křivolakých chodeb a plazivek, jen místy jsou pod těmi největšími skalními bloky vytvořeny rozsáhlejší volné prostory. Prohlídka takového podzemí vyžaduje štíhlou ohebnou postavu a představuje hodnotný gymnastický výkon. Většinu času se průzkumník protahuje škvírami mezi různě velkými balvany. Suťovištěm často protéká potok, který sice tvoří malebné vodopády, někdy ale nezbývá, než se plazit ledovou vodou či stoupat přímo kaskádami. 

Jako začínajícího speleologa mě zkušenější kamarádi opakovaně zvali do Teplické jeskyně, že se tam při zaměřování podzemí vycvičím v “jeskyňářství”. Pokaždé se při tom tajemně smáli. Když jsem se během první návštěvy už počtvrté plazil jako nějaký červ mokrým pískem skrz zával balvanů a na záda mi při tom padaly hektolitry ledové vody, pochopil jsem proč. Místa, kde zřícené skály vytváří rozsáhlejší síně, jsou ovšem kouzelná. Pod obrovskými balvany si člověk připadá titěrně, pískovec tu mívá žlutou barvu a na povrchu kamenů vytváří textura kamene zajímavé abstraktní obrazce. Voda v zimě často namrzá do překrásných ledopádů i mohutných ledových krápníků.

Velká část Teplické jeskyně se nachází v jedné z mnoha zcela neprostupných soutěsek Teplických skal. Tato bývá někdy označována jako Wichtrejův příkop.

Jeskyně je s povrchem propojena mnoha otvory v rozsáhlém suťovišti. Pro sestup do podzemí je třeba nejdříve najít ten správný vchod. Není to vůbec jednoduché…

Délka jeskyně se blíží k neuvěřitelným 2 kilometrům.

Většinu času se tu člověk protahuje úzkými “plazivkami” mezi popadanými balvany.

Jeskyní protéká potok. Často nezbývá, než se plazit ledovou vodou…

Jen místy se objevují rozsáhlejší prostory…

Je snadné se v kamenném bludišti zcela ztratit….

Chvíle odpočinku…

Staré lano ukazuje, kudy do podzemí v 50. letech sestoupili první průzkumníci. Dnes je známo více vchodů. Na povrchu je často dělí jen desítky metrů, podzemním labyrintem to ovšem znamená překonat metrů stovky. Zatímco na povrchu jsou vchody vzdáleny třeba jen deset minut chůze, v podzemí trvá cesta od jednoho otvoru k druhému i dvě hodiny.

Ty rozsáhlejší prostory jsou ovšem velmi působivé…

Pseudokrasové jeskyně nebývají hluboké a přes kamennou suť jsou s povrchem propojeny mnoha průduchy. Podzemím tak neustále protahuje čerstvý vzduch a často zde mrzne, proto tu hibernuje poměrně málo netopýrů. Vesměs jde jen o ty nejotužilejší druhy, jako je například netopýr severní, černý či vodní. Většina lidí se netopýrů bojí, já mám pro ně velkou slabost. Malá chlupatá zvířátka spí přilepená ke kamenným stěnám podzemních chodeb. Kapky vysrážené vody se třpytí v jejich hebounké srsti. Ze stropů jeskyní visí vrápenci, kteří zabalení do jemné kožní blány svých křídel připomínají malé hruštičky. Celé knihy by se o těch podivuhodných stvořeních daly napsat. Se svojí dlouhověkostí, inteligencí, echolokací a dalšími neuvěřitelnými adaptacemi se zcela vymykají ostatním drobným savcům. 

Jako budoucí učitel přírodopisu jsem se věnoval netopýrům v Adršpašsko-teplických skalách během svých studií na Přírodovědecké fakultě v Brně. Dva roky jsem při sepisování diplomky po nocích chodil po skalách s detektorem ultrazvuku a sledoval jejich letovou aktivitu. Přes den jsem s kamarády zdolával skalní vrcholy, každý večer jsme pak skončili v hospodě. Po dvou pivech, víc jsem toho většinou do soumraku nestihl, jsem vyrazil znovu do skal. Horolezci toho vydrží hodně, když jsem se za svítání vracel, zastihl jsem obvykle kamarády na stejném místě. Těžko říci, kdo z nás byl unavenější a více pletl nohama. Když jsme vypili snídani, upalovali jsme zpátky do skal. Dnes bych po třech dnech takového života skončil v nemocnici, tenkrát jsem to vydržel celé léto. Mnoho zimních měsíců jsem pak po nocích zpracovával a statisticky vyhodnocoval získaná data do závěrečné práce. Náchodské gymnázium, kde dnes pracuji, je „Fakultní školou“ Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. To znamená, že s univerzitou spolupracujeme při praxi budoucích učitelů „přírodních věd“.  Nejčastěji taková spolupráce vypadá tak, že mi přijde od vysokoškolského studenta mail s dotazníkem, který pro potřeby své diplomové práce rozešle hromadně učitelům na vybrané školy. Hned to hodím do koše, ale vždy se najde někdo, kdo to vyplní. Zpracování takového dotazníku pak trvá několik hodin a většina studentů své „diplomové práce“ kupodivu obhájí. Těžko mohlo naše vysoké školství klesnout hlouběji…

Netopýr severní a vodní

Zpátky do skal. Pseudokrasové pískovcové jeskyně (a ty v Teplických skalách obzvlášť) jsou mezi odborníky známé i výskytem tzv. kořenových stalagmitů. Jde o zvláštní útvary, které vzácně vytvářejí kořeny stromů. Pokud do podzemních dutin prorůstají kořeny, může se stát, že na ně skapává ze stropu jeskyně voda. Na takovém místě začne strom vytvářet hustou spleť drobných kořínků a vlásků, aby vodu co nejefektivněji zachytil. Pokud zde voda skapává trvale, bude tato spleť vlášení pomalu přirůstat vzhůru ke zdroji vody. Vzniklý útvar tak představuje jakousi živou analogii krápníků, které známe z vápencových jeskyň. Největší kořenový stalagmit z Teplických skal měří jeden metr, pro jeho vysoké stáří mu místní speleologové přezdívají Dědek a spolu s menšími sourozenci nachází se v jeskyňce příhodně nazvané Kořenka.  

Kořenový stalagmit Dědek z Teplických skal

Co do rozsahu patří zdejší pseudokrasový systém k těm největším v Evropě. Broumovští jeskyňáři začali před mnoha lety zaměřovat Teplickou jeskyni, prozatím jsou na délce 1700 metrů a mapování zdaleka není u konce. Teplická jeskyně je jen obtížně prostupná, pro veřejnost uzavřena a vstup je povolen pouze organizovaným speleologům na zvláštní výjimku. To platí i pro ostatní jeskyně, kterých je tu nespočítaně. Ve skalách je doposud evidováno na 120 jeskyní, téměř každý rok speleologové objeví nějakou další a mnohé teprve čekají na svůj popis a zaměření.

V roce 2008 popsali pracovníci Správy Jeskyní ČR v Teplicích tzv. „podzemní labyrint Poseidon“ a media zaplavily zprávy o tomto senzačním „objevu“. Speleologové poctivě proslaňovali většinu nepřístupných prostor, které se ukrývají mezi skalními bloky, publikovali působivé snímky a o Poseidonu natočili i půlhodinový film. Není divu, že objev vyvolal zájem sdělovacích prostředků, ve zprávách se hovořilo o jeskynním systému, jehož celková délka měla být 28 kilometrů. Dodnes jsou tyto zprávy tupě přepisovány v turistických průvodcích i na informačních serverech. Záhy ovšem vyšlo najevo, že popsaný labyrint Poseidon zahrnuje prakticky všechny soutěsky, které rozčleňují zdejší skalní město. Nejedná se tedy o jeskyně, ale o rozvětvený systém hlubokých skalních puklin, rozsedlin a úzkých roklí. Nejlépe je složitá spleť zdejších soutěsek vidět na leteckých snímcích. Všude se píše o naprosté nepřístupnosti Poseidonu a většina úzkých skalních komínů i rozsedlin je skutečně dostupná jen slaněním. Tyto prostory se nacházejí zejména uvnitř zcela neprostupného masivu skal, příhodně označovaného jako Skalní ostrov. Monumentální, puklinami rozčleněný pískovcový blok je od svého okolí zcela izolován strmými skalními stěnami a s výjimkou jediné horolezecké stezky je zcela nepřístupný. Je to takový Ztracený svět, zmenšená obdoba slavných stolových hor Tepui. Na rozdíl od nich ale vrcholová plošina Ostrova nevyčnívá nad okolní krajinu a kvůli širokým puklinám a rozsedlinovým propastem je bez horolezecké výstroje neprostupná. Přesto se každý návštěvník Teplických skal do „podzemí“ Poseidonu podívá. Jeho součástí je totiž i Skalní chrám, Sibiř a další soutěsky značeného turistického okruhu, který Skalní ostrov obchází. Právě zde je unikátní fenomén pískovcového pseudokrasu vyvinut nejvýrazněji. Hlavní zásluhou „objevitelů“ Poseidonu tak zůstává zejména pečlivé zdokumentování systému soutěsek a mohutná mediální kampaň, která udělala zdejšímu skalnímu městu velkou reklamu.

Ve vybájeném “labyrintu” Poseidon

Skalní chrám

Staré nápisy u vstupu do Skalního chrámu

První turisté nechávali svá jména zvěčnit na skalách. Šlo o placenou službu, čím větší a čím výše byl nápis umístěn, tím více si musel dotyčný připlatit. Za zvláštní příplatek bylo jméno vymalováno z žebříku vysoko na skálu. Novodobé nápisy právem vnímáme jako vandalství, ale z těchto starých podpisů se za ta léta stala svérázná památka. Možná bychom jako zbytečný vandalismus měli vnímat i novodobé turistické značky, které jsou často zcela zbytečně naplácané na naprosto nevhodných místech, kde svoji původní funkci rozhodně neplní.  

Kamarád Will měl na blembáku kameru. Jeho video z naší podzemní expedice je zde:

https://www.youtube.com/watch?v=Qe7tGavsVR8&feature=youtu.be