krajinou a přírodou východních Čech

V Kladsku poblíž gotické katedrály, kde spočívá první český arcibiskup Arnošt z Pardubic, mají to, co nikde jinde. Vydlážděná plocha výklenku jedné z bočních lodí sloužila omladině jako improvizované hřiště, a tak zde nechala církevní vrchnost umístit vkusnou cedulku, zakazující míčové hry. Úplně vidím místní kluky, jak odbíjejí míč od zdí katedrály a užívají prostor pod lomeným gotickým obloukem s velkolepou sochařskou výzdobou jako fotbalovou branku. Na dodržování Fair Play dohlíží kamenný přemyslovský lev. A busty Jindřicha I. z Poděbrad a Minsterberka (syna „husitského“ krále Jiřího z Poděbrad) a jeho ženy Uršuly Braniborské stráží rohy branky.

Na hru dohlížel český lev

a syn husitského krále s chotí

Pro různé podobné polské „bizárnůstky“ mám velkou slabost. Dávno tomu, co jsem si uvědomil, že se s nimi setkávám zejména na jihu Polska a že jde vlastně o místní obdobu specifického sociálního a kulturního jevu, pro který v Česku užívám označení Fenomén Sudety. Dnešní polské Dolní Slezsko i s celým Kladskem totiž představuje dokonalou obdobu českých Sudet. I zde došlo k přetržení kolektivní paměti, když bylo na konci války odsunuto původní obyvatelstvo. Dolnoslezské a kladské Němce nahradili polští dosídlenci z Haliče. Podobně jako v našich Sudetech i v Dolním Slezsku vedla kompletní obměna obyvatel společně s nastolením komunistické diktatury k značné devastaci historického, kulturního i přírodního dědictví. I zde je na první pohled zřejmé, jak hluboký byl  propad, který přinesla druhá polovina 20. století. Dnes se ovšem oběma zemím ekonomický daří a české i polské “Sudety“ se na obou stranách hranice mění před očima. Je to dobře a jsem za to rád. Jen mi je trochu líto, že ten neopakovatelný kolorit temných zákoutí a rozpadajících se památek bude za pár let historií.