krajinou a přírodou východních Čech

Nikdy jsem nedokázal přijít Krkonoším na chuť. Příroda našich nejvyšších hor je sice opravdu unikátní, nicméně celé pohoří je turisticky tak „exploatováno“, že jsem se tu nikdy opravdu dobře necítil. Tedy až do doby, než jsem narazil na jedno z nejhezčích údolí, jaká jsem kdy viděl. Člověku se ani nechce věřit, že v Krkonoších, kousek od známého horského centra s davy turistů, je uprostřed hlubokých lesů schované zapomenuté údolí, které si svojí krásou a divokostí nijak nezadá s těmi nejromantičtějšími balkánskými soutěskami.

V ztraceném údolí – člověku se nechce věřit, že je v Krkonoších

Zalesněným skalnatým údolím protéká krásná říčka s mnoha peřejemi a vodopády. Genius loci umocňují i nepřehlédnutelné zbytky monumentálních kamenných hrází a jezů. Zachovalé úseky staré štětované cesty napovídají, že kdysi dávno patřilo údolí k oblíbeným výletním cílům. Po vyhnání sudetských Němců upadlo místo v zapomnění a příroda a čas udělaly své. Dnes tudy vede jen uzounká pěšinka, která naštěstí není ani turisticky značená.

Říčka tu vytváří kaskády …

… i menší vodopády

Stará stezka se místy úplně ztrácí a jen lavičky tesané do kamene naznačují, že se dříve jednalo o jednu z nejoblíbenějších turistických tras v Krkonoších.

Pro návštěvníky nedalekého letoviska, vybudovali tehdejší majitelé panství v letech 1885-1890 krásný turistický chodník. Místy monumentální štětovaná cesta byla pojmenována po majitelce maršovského panství Aloisii Czernin Morzinové a šlo o úctyhodné dílo. Údolí je velmi strmé a úzké, takže je cesta částečně tesána do skály a vedena po horní hraně mohutných stěn z lícovaných kamenů. Vybudování chodníku bylo finančně náročné a tak se u vstupu do údolí vybíralo mýtné. Chodník byl pravidelně udržován a opravován z výnosů dobročinných sbírek Krkonošským spolkem až do r. 1937. Pak už měli sudetští Němci jiné „starosti“. Šedesát let cesta chátrala a byla opakovaně ničena jarními povodněmi. V letech 2002 – 2003 zafinancovala Správa KRNAP vzorně provedenou rekonstrukci nejspodnější části chodníku, ale letošní stoletá voda bohužel silně poničila i tento nový a velmi bytelně zhotovený úsek. Z kdysi frekventovaného turistického chodníku, po kterém se procházely dámy ve střevících, tak dnes zbývají jen jednotlivé kusé úseky.

Údolí je úzké se strmými stěnami a tak cesta často vede nad říčkou po horní hraně mohutných stěn z lícovaných kamenů.

V spodní části dolu byl původní turistický chodník vzorně zrekonstruován

Na začátku údolí postavili alpští dřevaři v druhé polovině 16. století přehradu na splavování vytěženého dřeva pomocí dřevěných žlabů – tzv. klauzu. Když byly v druhé polovině 16. století ve velkém mýceny krkonošské lesy pro potřeby stříbrných dolů v Kutné Hoře, bylo třeba vytěžené dřevo nějak dostat z hor dolů a k tomu se používala voda z těchto přehrad. Dnes už ale ani nepoznáme, že tu kdysi stávala přehrada- v roce 1897 se údolím přehnala stoletá voda, která poslední zbytky hráze spláchla. Poblíž zaniklé hráze na křižovatce před vstupem do údolí je horská chata, kde byla původně brusírna skla a tak se níže po proudu dá v náplavech říčky ještě občas najít krásný skleněný střípek. Nádherné jsou i vysoké kamenné jezy, které zde vybudovali italští kameníci pod vedením místního stavitele Josefa Capolaga. Ti zde ještě deset let po ničivé povodni v roce 1897 prováděli hrazení krkonošských bystřin, aby se snížily škody při dalších povodních. Rozsáhlé úpravy potočního koryta v celé jeho délce, s vybudováním desítek umělých prahů, jezů a hrází započaté v roce 1900, pokračovaly až do dvacátých letech minulého století. Stavby jsou to opravdu bytelné, krásné a jistě i funkční. Nebýt tohoto díla, jistě by letošní (i beztak ničivá) povodeň poškodila níže ležící Svobodu nad Úpou mnohem hůře.

Na vhodných místech byly vybudovány kamenné hráze a jezy, které mají zadržovat a zmírňovat jarní povodně.

Jde o nádhernou ukázku staré kamenické práce

Obrovské balvany a kusy skal stržené vodou do koryta…

… dávají tušit sílu jarních povodní

Někde teče voda volně po kamenném podloží

Jinde přepadává přes jezy a kamenné prahy

Zregulovány byly i některé přítoky

Dříve vedlo z okolních samot do horského dolu několik cest. Dnes jsou v různém stupni zániku…

A tak se tam dá dojít jen stezkou přes horský les

Pěšina vede přes malou luční enklávu, kde stojí dvě staré chalupy

Srovnání leteckých snímků ukazuje že poté, co odešli němečtí hospodáři, zarostla většina louky lesem. foto- http://kontaminace.cenia.cz/

Na místo se nedá dostat autem, takže neproběhla žádná “rekreační rekonstrukce” a chalupy představují tu nejhezčí ukázku původní “architektury” krkonošského budního hospodaření.

Zub času i tady vykonal své

Návětrná strana chalupy chráněná kovovými pláty připomíná lodní kýl

Při stoupání dolem postupně mizí buky a smrkové monokultury a objevuje se přírodní les. V horní části údolí jde nejdříve o krásnou horskou smrčinu s papratkou, která na temeni hory postupně přechází do společenstva rašelinných a podmáčených smrčin. Díky dnešní nepřístupnosti pro techniku a tedy i nemožnosti těžby má porost místy až pralesní charakter. Jdeme li dál proti proudu teď již jen potůčku, lesy postupně řídnou a přecházejí v kosodřevinu, která obklopuje jedno z největších krkonošských rašelinišť.

Divoká soutěska v horní části údolí

Z říčky se postupně stává potok, který protéká smrkovým pralesem.

Na náhorní pláni je smrčina silně podmáčená a přechází v lesní rašeliniště.

A les se nakonec rozestoupí v otevřené horské rašeliniště

Cesta vzhůru do hor tímhle zapomenutým dolem je asi tou nejhezčí krkonošskou trasou. Protože mám rád opuštěná místa a zároveň bych nerad přispěl k jejich přeměně v turistický disneyland, přesnou lokaci opět neuvádím. Pozorný a znalý čtenář určitě dávno pochopil, kde údolí leží a pokud je navštíví, jistě se zde bude chovat stejně nenápadně a ohleduplně jako autor článku.

P.S. Pro ortodoxní a profesionální konzervátory přírody – při výstupu dolem nedošlo k žádnému porušení zákona. Při zonaci národního parku se nějakým omylem tohle údolí nevešlo ani do druhé ochranné zóny, takže je zde ohleduplný pohyb přírodou povolen.