krajinou a přírodou východních Čech

PhotoCopyright © Jan Ježek

SliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSlider

Náchod-Sněžka

rubrika: Ostatní autor: 7. 10. 2014

Svítá. Zámecká alej v Náchodě. Z okolního šera zvolna vystupují stíny stromů. Vybíháme kolem půl sedmé od Vojenského hřbitova. V baťohu PETláhev s vodou, sušenky a čokoláda, náhradní oblečení a pláštěnka. Cílem je Sněžka a před námi je přibližně pětasedmdesát kilometrů. Zasekává se mi objektiv u fotoaparátu, takže cestou dělám jen pár fotek mobilem. Foťák na mobilu má špatné rozlišení a poškrábanou čočku, přesto (nebo snad právě proto) fotky nepostrádají atmosféru. Trochu to připomíná obrázky z doby před sto léty, takové „retro“… Po sedmé jsme už u Horního Kostelce a stoupáme na Krkavčinu. Nepříjemný úsek po asfaltce, raději šetříme síly a je z toho takový indiánský běh. Poprvé se začínají ozývat  šlachy v tříslech. Vychází Slunce. Konečně jsme na hřebenu Jestřebích hor a následuje asi nejhezčí úsek celé trasy. Hřeben má kolem dvaceti kilometrů a drží výšku, takže běžíme lesními cestami téměř po rovině. Slunce závojuje mezi stromy, občas krásný výhled do kraje. V hospodě Na pasekách krátká přestávka a můj oblíbený iontový nápoj obohacený vitamínem B. Sbíháme do Petříkovic, cesta v lese je rozježděná harvestorem, bahna po kolena… Adamovi se rozpadávají maratonky, naštěstí s tím počítal a má v baťohu ještě jedny. Nohy začínají bolet, třicet kiláků je znát. Přes „Jestřebky“ jsme drželi solidní tempo…

                                                                                                                                                                   

V Zámecké aleji, U Horních rybníků, Na Krkavčině, V Jestřebích horách

                                                                                                                                                                   

Pokračujeme na polský Okrzeszyn, polní cesta zakreslená na mapě neexistuje. I když se blíží poledne, leží v trávě rosa a za chvíli máme totálně promočený boty. Bloudíme v kopřivách. Zdržení, velká nepříjemnost… Následuje velice dlouhý úsek po asfaltce do Bernartic. Máme za sebou maraton, výkonnost klesá, únava roste. Začínají bolet chodidla a šlachy pod koleny. Cejtím i baťoh na zádech. První menší krize. Ze sladkýho se mi dělá zle, ale doplňovat palivo je třeba… Bernartice – prdel světa, vesnice se táhne nejmíň pět kilometrů. Ty kilometry po asfaltce jsou fakt zabijácký, běžíme jak připosraný, už je to spíš jen taková parodie na běh. Stoupáme k Žacléři, hodinka regenerace v hospodě, další iontový nápoj. Ostrou chůzí na Rýchorský hřeben, pak indiánský běh až pod Pomezní boudy. Bolí už celé tělo, zjišťujeme, že běh musí střídat zastávky čím dál častěji a výsledná rychlost je skoro stejná jako ostrá chůze. Začínají mi otékat chodidla, což by tolik nevadilo, mnohem horší  jsou opruzeniny pod šourkem. Vopruz maximus… V nohách šedesát kilometrů. Cesta se vleče, čas běží naopak čím dál rychleji. Už je jasný, že se budeme vracet za tmy. Nechutný stoupání po asfaltce na Jelenku. Pořádně už nevnímám, málem šlápnu na zmiji. Adamovi zvolna docházejí síly, ale drží se. Já chytám kupodivu druhej dech a zbytek trasy docela ujde. Hezký úsek po štětované cestě přes hřeben Svorové hory. Kosodřevina a zakrslý smrčky, strašidelná mlha. Stmívá se. Světla měst hluboko pod námi.

                                                                                                                                                                   

Cesta pod nohama, V lese, Výměna obutí, Rýchorský kříž, Pomníček nad Albeřicemi

                                                                                                                                                                   

Poslední stoupání a jsme na Sněžce. Je sedm večer, jsme tu sami. Do tmy svítí okna polských létajících talířů. Žádná velká euforie. Sestup dolů – mám docela strach, abych se nezmrzačil- svaly jsou úplně tuhý, kolena a kotníky naopak nějak divně volný. Nohy jsou úplně bez citu. Sestup Obřím dolem, v lese řvou jeleni. Dole nás naštěstí čeká kamarád s vyhřátým autem. Po hodině jízdy mám problém se zvednout ze sedadla. Druhý den ráno vylezu na kopec a koukám na Sněžku daleko na obzoru. Paráda. Tak zas za rok…  

                                                                                                                                                                   

 V Jestřebích horách, Setkání se zmijí, Na Svorové hoře, Na Sněžce                     

                                                                                                                                                                   

Zanechte vlastní komentář:

+ dva = sedm