krajinou a přírodou východních Čech

Bylo to vzácné setkání. V pozdním odpoledni, krátce po dešti, slétl z koruny stromu sameček batolce duhového. Motýl dříve ve staré češtině označovaný jako barvoměnka duhová. Jak přiléhavé to bylo jméno – velká křídla s poměrně nevýraznou a fádní hnědou kresbou zazáří v mžiku metalickou modří, jaká nemá v naší přírodě obdoby. Podobně jako tropičtí motýli z čeledi Morphidae, mají barvoměnky na křídlech šupinky se specifickými nanostrukturami, na kterých dochází k lomu a rozkladu světla. Povrch křídla pak pod vhodným úhlem odráží barvy krátkých vlnových délek, tedy modrou a fialovou. A že tento fyzikální jev vzniká jen čistým odrazem paprsků světla odpovídající úzké výseči barevného spektra, je tahle nádherná modrofialová barva nezapomenutelným estetickým zážitkem.

Estetický dojem z motýla si lze ovšem vychutnat jen málokdy, barvoměnky jsou většinou plaché a navíc tráví dny v korunách stromů. Dolů slétávají jen ráno a navečer, kdy je můžeme pozorovat, jak sají minerály na bahně, výkalech, mršinách a dalších nevábných objektech. Na takovém podkladu věru těžko tu krásu plně obdivovat. Tentokrát však motýl usedl a sál na listech, snad že na nich byla medovice mšic. Navíc jak byl po dešti prochladlý, nastavil rozevřená křídla slunečním paprskům. Byla to taková krása…