krajinou a přírodou východních Čech

aneb o polské Šumavě

motto: Zas nám nastala obtížná cesta na vrchol Boru. Býval do nedávna vrchem porostlým. Nyní jsou úpatí a boky holé; jen na vrcholu černá se dosud mohutný les, jímž bělají se ohromné balvany pískovcové prapodivných tvarů. Jako na Bukovině, tak po celém boku roztroušeny kameny, jenže tu v míře hojnější. Skály jako domky veliké vypínají se z trávy, metlice, divokých malin a ostružin, jimiž bělají se oloupané pařezy poražených stromů. Přelézáme kameny, přeskakuje­me z jednoho na druhý, až staneme u skály, na níž namalo­ván černý kříž. Ulehli jsme na omšenou skálu. Na tisíce vzpla­nulo hvězd, velebné ticho vůkol. Nad hlavou nám šelestí osikové křoví, a v trávě vůní dýchá mateřídouška. Vůkol bělající se skaliny jako pomní­ky rozsáhlého hřbitova… Nad námi zazněl táhlý šumot lesa jako povzdech obra. Bor zavzdychal. . .

A. Jirásek – Z výletu do Prus

Bor – to je nejenom proslulé bludiště Blednych skal…

…s mnoha bizarními skalními útvary

Bor – to je hlavně krásná skalnatá pláň s rozpadající se smrčinou, kde příroda dostala volnost …

Po kůrovcové kalamitě zůstaly ze starého lesa většinou jen sluncem vybělené kmeny, ale smrčky zmlazující v podrostu prozrazují, že místy už spontánně vzniká les nový – taková malá polská Šumava …

Nenáviděný kůrovec, ten malý velký lesní inženýr zde otevřel nádherné výhledy do kraje

A nemůžu si pomoci, zvláštní půvab má i krajina po jeho invazi …

Krásný, divoký a z větší části kupodivu i opuštěný je Bor – nejmohutnější stolová hora malého polského národního parku Góry Stołowe. Jak napovídá název vévodí tomuto národnímu parku dvě stolové hory- Hejšovina (Szczeliniec) a Bor (Skalniak), které jsou nejvyššími pískovcovými vrcholy tohoto typu ve střední Evropě. Plochá, rozsáhlá temena obou hor tvoří vodorovné lavice křídových pískovců, které na sebe geologicky navazují a jsou stejného původu i stáří. Obě hory tak mají navlas stejnou nadmořskou výšku - 919 m. Severozápadním okrajem Boru prochází státní hranice, za kterou leží české pokračování Gór Stołowych – Broumovské stěny.     

Pohled z Boru na sever na nedalekou Hejšovinu

A pohled směrem na východ na Broumovské stěny – české pokračování Gor stolowych

Stolová hora Bor je orientována přibližně od západu na východ a v tomto směru měří na délku přes pět kilometrů. Samotné temeno hory je poměrně úzké a ve směru od severu na jih má v nejširším místě kolem jednoho kilometru, přičemž na východním konci hory jsou její strmé okraje od sebe místy vzdáleny jen asi sto metrů. Díky vysokým strmým stěnám z pískovce se ze všech okrajů této stolové hory nabízejí nádherné rozhledy.

Pohled z Boru směrem na jih k lázním Kudowa Zdroj. V této části Gor stolovych převažují úživnější opuky a tak jsou strmé stráně porostlé krásnými bučinami.

V severní, klimaticky nejexponovanější části Boru vytvořily erozní procesy na plochém vrcholu hory v různě odolných vrstvách pískovce podivuhodný skalní labyrint – Bledne skaly. Místo je to nesmírně atraktivní a vpravdě podivuhodné, nicméně je tak turisticky vytížené (jde o placený okruh), že má smysl ho navštívit jen mimo sezónu. Jinak se tu stojí fronty před úzkými soutěskami, ve kterých obézní turisté nejednou zcela uvíznou. Selektivní eroze zdejší skály vypreparovala do mnoha rozmatých útvarů většinou hřibovitého tvaru, z nichž nejznémější je Kurza Stopka – Slepičí noha.

V bludišti Blednych skal

Slepičí pařátek …

Rovinaté temeno Boru původně porůstal rozsáhlý prales. Jak již napovídá jméno hory,   převažovaly na suchých skalách bez půdního krytu bory, které se zde místy udržely až do současnosti. Dnes můžeme zbytky těchto původních tzv. reliktních borů najít hlavně na skalách v okrajových partiích Boru a to jen na těch nejnepřístupnějších místech, kde se nikdy netěžilo dřevo. Že se jedná o unikátní lesní ekosystém se pozná na první pohled – les je velmi světlý s rozsáhlými porosty vřesu, často zakrslé borovice jsou vlivem extrémních klimatických podmínek všelijak pokroucené. Pomalu rostoucí dvousetletý strom tak může mít na výšku třeba jen 3 metry a průměr kmene kolem dvaceti centimetrů.

Na suchých skalách roste hlavně vřes a borovice, ve vlhčích roklinách převažuje borůvka a smrk.

Na vlhčích místech rostly původně hlavně asi chudé kyselé bučiny a protože jsme v nadmořské výšce, která se blíží k jednomu kilometru, velmi rozšířené byly i horské smrčiny.  Díky velkému množství srážek je terén na náhorní plošině často podmáčený, místy má charakter i rašeliniště a tak se dá asi předpokládat, že zde v původním pralese smrk snad i převažoval. Lesy ale byly každopádně těženy a pokud následně probíhala výsadba, zalesňovalo se hlavně smrkem. Hodně to připomíná situaci na Šumavě, kde je také velmi obtížně odhadnout, co je ještě přirozená horská smrčina a co už bylo vytvořeno lidmi.

Krajina po kůrovci …

… je krásná v každou denní dobu

Šumavu ostatně les na Boru připomíná i v dalším aspektu. Během posledních dvaceti let zde došlo k několika větrným polomům spojeným s rozsáhlou kůrovcovou kalamitou, což vedlo postupně k úplnému rozpadu zdejších smrčin. Protože se jedná o jádrovou oblast národního parku, nebyly zdejší smrčiny „sanovány“ těžbou a následnou výsadbou (neplatí absolutně, jsou tu i menší vytěžená místa a oplocenky) a „máma příroda“ zde dostala volné pole působnosti.

Šumava Polska

Šumava Polska 2

Nemůžu si pomoci, ale mně osobně se pláně Boru po kůrovcové kalamitě líbí mnohem více, nežli okolní kopce pokryté poměrně fádní smrčinou. Otevřely se zde nádherné výhledy na všechny strany, po pláni jsou rozhozeny pískovcové balvany a skály, osamocené přeživši  stromy se střídají s torzy uschlých kmenů, které slunce vybělilo do stříbrošedého lesku. V podrostu zvolna vzniká přirozeným zmlazením nový les, který má charakter druhově poměrně pestré a věkově rozrůzněné mozaiky smrčků, břízek a jeřábů. Díky světlu se v podrostu daří vřesu a borůvkám, rozsáhlé porosty tvoří třtina a další traviny. Celé to připomíná jakýsi přechod mezi tundrou, tajgou a savanou. Prudce vzrostla i úživnost pro zvěř, při podzimní procházce se ze všech stran ozývá troubení jelenů, které tady lze bez problémů pozorovat. Okus spárkatou zvěří bude asi i hlavní příčinou, proč zde dnes jen obtížně zmlazuje buk – malé stromky jsou jenom podél frekventované turistické značky, které se zvěř vyhýbá.

Bezlesí dává vyniknout rozmanitým skalním útvarům jak poblíž cest

Tak i na okrajových hranách …

Celá oblast je dnes bezesporu přírodně i krajinářsky mnohem atraktivnější, než před dvaceti lety. Dlouho jsem neměl úplně jasno v tom, jaký postoj zaujmout k problematice kácení na Šumavě, ale analogie Boru mě zcela přesvědčila – s kůrovcem moc nebojovat (stejně tu bitvu nelze vyhrát) a hlavně rozhodně nekácet. Znám mnoho míst, kde lesáci staré stromy kvůli kůrovci vykáceli a nové následně vysadili a nikde z toho hezký les nevzešel. Je nesmyslné pokoušet se aplikovat postupy z hospodářských smrkových monokultur na přírodní horské smrčiny, které primárně neslouží k produkci dřeva. Je to drahé, neefektivní a lesu to nepomáhá, spíše naopak. Nikdy ve střední Evropě nebylo tolik smrkových porostů jako dnes a tak je třeba alespoň malou část těchto lesů ponechat svému samovolnému vývoji.

Cesta lesem nelesem …

A cesta novou “savanou”

Pro někoho může být pohled na uschlý les zpočátku dost nezvyklý, nicméně je úžasné sledovat přirozenou obnovu lesa v přímém přenosu, kdy v drsných podmínkách (nechráněná pláň v nadmořské výšce jednoho kilometru) zmlazují smrky jen v řídkém sponu či skupinách. V závětří je návrat stromů rychlejší, nový les plíživě postupuje a využívá rokle a strže. Hotová učebnice lesní ekologie, vzniká zde už na první pohled nějaký nový, atraktivní, neobvyklý a krásný lesní ekosystém. Možná byly takovéhle cyklické zániky a obnovy lesa dříve u horských smrčin normální a jenom byly nahrazeny systémem pokácet – vypěstovat – pokácet, který jsme horám silou vnutili? A možná je čas, dát alespoň na některých vybraných místech přírodě znovu šanci, ať ukáže, co umí.

Výstup na Bor můžeme začít třeba strmým stoupáním ze sedla Lisia Przelecz

Stezka nás zavede k zbytkům staré pruské tvrze Fort Carola

Po výstupu na náhorní plošinu projdeme prosvětleným zbytkem lesa

A můžeme obdivovat nádherné výhledy

Nebo se jen tak toulat po pláních

Prolézt skalní bludiště

Při sestupu do českého Machova obdivovat vodní regulace sudetských Němců

A do civilizace se vrátit po staré benediktínské cestě