krajinou a přírodou východních Čech

PhotoCopyright © Jan Ježek

SliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSlider

Na Bukové hoře

rubrika: Ostatní autor: 17. 11. 2013

„Poprava trvala hodinu i se zahrnutím obětí. Dětský kočárek a vozíček byly spáleny a zbytek ošacení a kufry jsme si rozdělili mezi sebe. Dostal jsem pletenou vestu a teplé spodky.“

- z výslechu vojína J. Němce, protokoly z vyšetřování masakru na Bukové hoře

 

„Už den před  tou událostí byl Čechy zastřelen Wilhelm Jüpner, to byl spolužák mojí maminky, nikdy nikomu neublížil. Musel si sám vykopat hrob a pak ho zastřelili. Toho dne ráno přišli za Almou, ženou mého bratra, který v té době nebyl doma. Alma právě dojila krávy. Ani se nemohla pořádně obléknout, bez punčoch si nazula boty a musela vzít svoje dvě malé děti, mou neteř a mého synovce. Paní Lindnerová, žena hajného, která tam byla se svým tříměsíčním děťátkem, musela jít také s nimi. Hnali je se skupinou dalších Němců do Polska, ale Poláci řekli, že si nechají jenom ty, kteří mohou posloužit jako pracovní síla, takže ženy s malými dětmi a starce poslali zase zpátky. A Češi je večer zavřeli do vězení. Jednu malou holčičku, jejíž maminka byla Češka, odtud vynesl pod kabátem její dědeček. Jak se později ukázalo, zachránil jí život. Já jsem se ráno v půl sedmé vypravila za Almou a dětmi do vězení. Nesla jsem punčochy a kousek másla, aby se zahřály a trochu najedly. A první žena, kterou jsem v Teplicích potkala, na mě volala, ať tam nechodím, že už je v půl třetí ráno vyvedli z vězení a že s nimi šli nahoru k Bukové hoře. A další lidé říkali, že se tam nahoře brzo ráno střílelo, takže je určitě zastřelili. A tak se také stalo. Po popravě, jak říkala jedna těch žen, které jsem potkala, si Češi přišli do nejvýše položeného statku půjčit lopaty, aby vykopali hroby. Mezi zastřelenými byli jen starci, mladé ženy a pět malých dětí. Poté se několik sourozenců těch zastřelených oběsilo. Všude jsou dobří i špatní, mezi Němci i Čechy!“

- vzpomínky sudetské Němky Marie Prager, z knihy Sudetské osudy

Cesta z Horních Teplic na Bukovou horu. V noci 30.6.1945 tudy vyšla skupina 21 německých dětí, žen a starců. Už se nikdy nevrátili.

Na Bukové hoře je čeští vojáci bez milosti zmasakrovali. Tuto tragedii na místě připomíná Kříž smíření …

Buková hora nad Horními Teplicemi je jedním z nejhezčích míst Broumovska. Táhlá travnatá pláň je zakončená strmým svahem s krásnou bučinou a sedlem pod jejími severními svahy prochází jedna z mnoho starých cest, které dříve spojovaly Broumovsko s pruským Slezskem (dnešní Polsko). Obě strany hranice byly až do konce války osídleny výlučně německým obyvatelstvem a tak byla tahle trasa docela užívaná. Dnes sem zabloudí jen málokdo.

Začátkem léta 1945 se zde Češi při divokém odsunu Němců dopustili děsivého masakru, který byl dlouhou dobu vytěsněn do kolektivního nevědomí. Zdejší masakr starců, žen a dětí je poměrně dobře zdokumentován a jsou známá i jména hlavních aktérů. Prvním aktérem byl Miroslav Rýdl, který žil v Teplicích od r. 1933 do roku 1938, působil zde jako učitel v české jednotřídce, žil jako pokojný občan a v r. 1938 byl po odtržení Sudet vyhnán do Čech. Po válce se do Teplic vrátil a zastával funkci místního správce. Druhou odpovědnou osobou (a pravděpodobně i hlavním viníkem) byl štábní kapitán Václav Svoboda, který sem přišel se svými vojáky (členy revoluční gardy) 24. června, aby tu „zajistil bezpečnost“. V. Svoboda měl špatnou pověst, která se v Teplicích potvrdila – už 22.7. musel kvůli násilným excesům na civilním obyvatelstvu předat velení. Oba muži začali proti Němcům vystupovat až po konci války a spekuluje se o nich jako o pravděpodobných spolupracovnících gestapa.

Níže uvedený text je volným zkráceným překladem a výtahem z textů Gottharda Schrolla (Němce se sudetskými kořeny, teplického rodáka), které se podrobně zabývají událostmi na Broumovsku z let 1945/46. Jde sice o jednostranný „německý“ pohled na události z konce války (sudetští Němci jsou stavěni jen do role pouhých obětí), nicméně přehled zločinů spojených s odsunem sudetských Němců je poměrně objektivní. K textům jsou přiloženy i velmi zajímavé dokumenty (protokoly z výslechů, vyšetřovací zprávy), ze kterých běhá mráz po zádech.

Rok 1945 na Teplicku

Divoké vyhánění Němců začalo v červnu s návratem Rýdla. Jeho cílem bylo zbavit se práceneschopných (starých lidí, žen s malými dětmi) a majetných lidí, jejichž vily následně zabrali. Na rozkaz Svobody připravil Rýdl seznamy těchto lidí. Byli vždy probuzeni v noci, dostali rozkaz k vyhoštění a byli eskortováni k hranici do Slezska, tam propuštěni s tím, že jim pohrozili jim smrtí, když se vrátí. Cenné věci jim zabavili. Divokými odsuny bylo takto z Teplic vyhnáno asi 100 lidí. Tyto odsuny trvaly dokud na slezské straně byli dosud Němci.

Celkem bylo z Česka vyhnáno na 2.5 mil. Němců, z toho divokými odsuny asi 400 000, přičemž během těchto odsunů zahynulo a beze stop zmizelo odhadem 19-30 000 civilistů.

Z Broumovského výběžku bylo celkem odsunuto 22 000 Němců. To místní krajinu totálně změnilo. Na snímku je zaniklá obec Libná (Liebenau), která ležela kousek od Bukové hory. Před válkou zde žilo 500 osob, po odsunu obec zcela zanikla. Dnes je zde jedna novostavba. foto – http://kontaminace.cenia.cz/

Největší divoký odsun měl proběhnout 28. června, kdy bylo ráno vzbuzeno mnoho lidí. Mohli si vzít 25 kilo zavazadel a za půl hodiny museli odejít. Většina z nich měla pěkné vily, statky, obchody anebo k jejich vyhnání byly zvláštní (obvykle osobní) důvody. Celkem to bylo 57 lidí, z toho několik dětí a jeden tříměsíční kojenec. Nahnali je na dvůr vězení, kde je rozdělili na dvě skupiny. Práceschopní lidé (celkem 29 dospělých a 5 starších dětí) byli přesunuti na nucené práce do Jeníkovic (okres HK).

V druhé skupině „práceneschopných“ byly staří lidé a matky s dětmi, jedinou výjimkou byla Češka Marie Wichtreiová, která snad měla mít dříve poměr s Rýdlem a poté se provdala za sudetského Němce. Tito lidé vyrazily v doprovodu vojáků z Teplic směrem k slezské hranici. Hned po odchodu jim vykradli domy a obsadili je Svobodovi vojáci. 28.6. však provizorní polská vláda ve Slezsku převzala moc a začala střežit hranici. Poláci sami začali připravovat odsun slezských Němců a polští vojáci odmítli Němce do Slezska pustit. Skupina čekala na hranicích (v místě zvaném Hof Gohlenau) a nevěděla, co má udělat. Zpět nemohli pod hrozbou smrti, do Slezska také ne. Příslušník celní stráže se ptal vedení v Teplicích, co dělat se skupinou. Odpověď zněla, ať se vrátí. Zpět do Teplic odvezli skupinu na náklaďáku 29.6., nejdříve do hostince Koruna, pak do ve vězení. Ještě v noci před svítáním (pravděpodobně na rozkaz Svobody a Rýdla) se vydal transport na hranice znova. V lese na Bukové hoře vojáci jednadvacet lidí popravili (včetně tří dětí a jednoho kojence) a zahrabali je do tří hromadných hrobů. Nadřízeným Svoboda ve snaze zločin utajit napsal, že Poláci odsunuté Němce nevrátili. Pozdější exhumace ukázala, jak brutálně si vojáci při popravě počínali- postřelené dobíjeli lopatami a pažbami pušek, jedna oběť byla pohřbena ještě zaživa, tříměsíčnímu kojenci rozbili hlavičku na kaši.

Masakr na Bukové hoře by asi nebyl nikdy zdokumentován, pokud by od českého občana V. Teimera, otce popravené M. Wichtreiové, nevzešel popud k vyšetření události. Po četných dotazech na osud své dcery se nakonec obrátil na ministerstvo vnitra. Byla ustavena parlamentní vyšetřovací komise, která rozhodla o exhumaci a řádném pohřbu obětí (14.8.1947, hrob ve Vysoké Srbské) a uvěznění zodpovědných osob Svobody, Rýdla a ing. Horáka (velitel popravčí čety). Ti byli vzati do vazby, ale 22.3.1948 po komunistickém převratu byli všichni tři obvinění propuštěni pro nedostatek důkazů. Po r. 1989 se případem znovu zabýval krajský soud v HK a po třech letech soud došel k závěru, že rozsudek z r. 1948 zůstává v platnosti a řízení bylo zastaveno. Rozsudek o vině činitelů odpovědných za masakr na Bukové hoře tedy dodnes neexistuje. Masakr na Bukové hoře nebyl jediný. Na Broumovsku se beze stop ztratilo více Němců, další hromadný hrob leží pravděpodobně v Adršpašských skalách v rokli nad Spáleným mlýnem.

Masakr na Bukové hoře dnes připomíná mohutný pískovcový pomník. Jde o jeden z nejpodařenějších příkladů land-artu u nás.

Oběti z Bukové hory byly exhumovány a posléze v tichosti pohřbeny na hřbitově ve Vysoké Srbské

Nejmladší obětí byl Falk Lindner – tříměsíční kojenec…

Na Bukové hoře přímo na místě tragédie v malém opuštěném lesním lomu se nachází Kříž smíření – stéla v podobě kříže a květiny, od níž vede lesem třiadvacet kamenů k místu, kde se otevírá nádherný výhled do krajiny. Zde jsou umístěny dva mohutné pískovcové obelisky se štěrbinou ve tvaru lidského těla, skrz kterou je vidět oblohu. Celé dílo je velmi vhodně zakomponované do krajiny a jde bezesporu o jeden z nejpodařenějších příkladů land-artu u nás. Autorem pomníku, který zde byl slavnostně instalován v roce 2001, je sochař a kameník Petr Honzátko. Ačkoliv byl pomník věnován všem obětem bezpráví, jeho instalace se setkala u místních s velkou nevolí. Většina Čechů stále vnímá cokoliv spojeného se sudetskými Němci negativně, vzpomeňme, jak Miloš Zeman resuscitoval sudetského strašáka a následně vyhrál prezidentské volby. Vybudováním pomníku ovšem pohnutá historie místa zdaleka neskončila. Následné dění kolem Kříže smíření velmi hezky shrnul ve svém článku T.Feřtek:

Formálně se na stavbě kříže podílí město Teplice a dvě občanská sdružení (TUŽ SE BROUMOVSKO a INEX). Ve skutečnosti jde o pár lidí, nebude jich víc než deset, kteří během roku a půl sehnali přes osm set tisíc, opatřili kámen, projekt, mediální podporu, pozvali na slavnostní odhalení politiky od Pitharta přes Rumla po Zaorálka a Berndta Poselta a celé léto běhali s krumpáčem a kolečkem po lese. I část teplické veřejnosti reagovala na zmínku o památníku víceméně pozitivně. Město věnovalo na jeho stavbu 40 000 Kč. Ale ukázalo se, že názory lidí v pohraničí mají ke smiřování pořád hodně daleko. A když, tak formou náhrobku zastrčeného někde v rohu teplického hřbitova. Smíření? Snad, ale nějaké malé a nenápadné. Tohle je příliš do očí bijící.

Jestliže debata v Teplicích a vlastně na celém Broumovsku byla v týdnech kolem odhalení kříže bouřlivá, skutečný uragán způsobila reportáž Stanislava Motla odvysílaná 5. listopadu v pořadu Na vlastní oči. Ten postavil proti sobě Kříž smíření a “trucpomníček”, který v den odhalení nedaleko zabetonovali lidé ze Spolku vojenské historie T – S 20 Pláň. Stálo na něm česky a německy: Všem, na které se při smíření zapomnělo. Na kříži, který stojí o padesát metrů dál, sice je napsáno Obětem bezpráví a věta, že je určen všem obětem na Broumovsku najdete v každém letáku, ale opoziční pomník výstižně vyjadřoval postoj teplické veřejnosti a nejen její. Ta, přesně v duchu “sloní stezky”, nechápe kříž jako velkorysé gesto smíření, ale jako veřejné ponížení před těmi, kteří si “začali první”. Televizní reportáž rozvířila konflikt na maximum a udělala z některých organizátorů smíření veřejné nepřátele. 

Patnáctého září 2001 byl odhalen Kříž smíření i protestní pomník v jeho těsném sousedství. Autoři kříže vyzvali Spolek vojenské historie, aby ho do měsíce odstranil. Ten něco takového odmítl. Krátce po vypršení termínu někdo pomník vykopal a pohodil v lese. Autoři kříže popírají, že by s tím měli cokoli společného (a dá se jim to věřit), policie zatím viníka neodhalila. Pravděpodobně v pátek 22. listopadu někdo zničil část Kříže smíření. Postříkal ho sprejem a otloukl železnou palicí. Lidé ze Spolku vojenské historie popírají, že by s tím měli cokoli společného (také jim to věřím), policie zatím o viníkovi nic neví. Čeho já si na památníku nejvíc cením, je ve skutečnosti jeho největší slabina. V místních novinách o něm kdosi napsal: ” Hrdinský a osamělý boj za kříž předběhl samo smíření, které nenastalo.” To je naprosto přesné shrnutí problému.

Tady musím dát Feřtekovi za pravdu – byl jsem na slavnostním odhalením pomníku, kde byla spousta významných českých i německých politiků, včetně Berndta Posselta, který je mluvčím Sudetoněmeckého krajanského sdružení. Co si pamatuji, tak i když se všichni hodně snažili, na obou stranách bylo v podtextu cítit, že k usmíření je ještě daleko. Zatím poslední útok na pomník měl v r. 2004 na svědomí pomatený důchodce V. Štěpánek, osmašedesátiletý atentátník, který předtím čtyři roky odpaloval bomby po celé zemi (celkem 17 útoků) a byl čím dál nebezpečnější. Ten se neúspěšně pokusil nastražit u památníku nálož  a následně si při zatýkání na nádraží v Teplicích nožem probodl krční tepnu. Po dvou týdnech na následky zranění zemřel.

Krajina v okolí Bukové hory. Jeden z nejhezčích koutů východních Čech s pohnutou historií.

I přes hrůznou historii je Buková hora krásným místem. Jak už napovídá jméno, je část kopce porostlá staletými buky. Dnes už na hřeben nevede ani pěšina, ale dříve to asi muselo být u místních docela oblíbené místo, protože všechny větší buky mají kůru zvrásněnou mnoha vzkazy a piktogramy. Nejstarší letopočty jsou z dvacátých let, objevuje se němčina i čeština, hákový kříž i pěticípá hvězda, srdce i kosočtverec s čárkou (ten je nejčastější v mnoha zajímavých obměnách). Některé z nejstarších kosočtverců růstem stromů permutovaly do zajímavých obrazců, které dnes připomínají spíše různé broučky, nežli onen chlapci tolik uctívaný Axis mundi… Vrcholovou hranou prochází historická hranice panství Broumovského kláštera a tak je zde pomalu každých sto metrů kamenný mezník. Ty nejstarší jsou z konce 18. století a jsou zhotoveny z neobvyklého materiálu – červeného permského pískovce.

Na Bukové hoře – je zajímavé si tu číst v kůře stromů

Po roce 1945 se objevují už jen české nápisy a jména…

Zato ty starší záznamy jasně říkají, že jsme v Sudetech…

Jen kosočtverec s čárkou je piktogranem, který je univerzální… Zdobí každý druhý strom a objevuje se v mnoha různých variacích. Freud by měl radost…

Ty starší kosočtverce mají asi na svědomí kluci z Hitelrjugend…

Vrcholovou hranu lemují hraniční kámeny Broumovského kláštera. Ty nejstarší jsou z 18. století.

Hraniční kámen broumovského panství s charakteristickým břevnem

Hřeben hory sestupuje do sedla, kterým prochází trať z Teplic do Meziměstí. Je tu to nejhezčí nádražíčko, které znám.

literatura:

Zločiny zdivočelé země, časopis Týden, č.17, r. 1999

Gewalt und Terror im Bezirk Wekelsdorf (Ostböhmen). Schroll, Gotthard [Hrsg.]: 2001

Gotthard Schroll: Im Schatten des Todes – Das Braunauer Ländchen 1945/46, Erlangen, 2005

http://fertek.blog.respekt.ihned.cz/c1-48311080-se-smirenim-je-kriz

http://old.inexsda.cz/kriz/incl/gs1.htm

Komentáře k článku

  1. autor komentáře: Jiřina Žampachová Odepsat

    To je zvláštní,minulou neděli jsme byli ve Zdoňově,na sv.Kopečku….atd. Znám Libnou…a na Bukové hoře jsem byla sama loni na kole a přiznám se,že jsem tom lesíku plakala,jak už dlouho ne…
    A dneska se probírám nenávistnými reakcemi na vystoupení pana Daniela Herrmanna….a je mi smutno…Co jsme to za lidi??
    Zaslala jsem dotaz ke Kopečku na “ičko” do Adršpachu….bylo mi odpovězeno a teď jsem otevřela Vaše stránky.
    Děkuju. Jsem moc ráda, že jste. Jiřina z Radvanic ,kam jsem přesídlila před dvanácti lety z Vimperka

  2. autor komentáře: Helmut König Odepsat

    Stále jsou mezi námi, pořád se rodí, lidé dobří a zlí. Z dobrého člověka špatného nikdy neuděláš. Však hovado zůstane hovadem! Nikdy na to nezapomeňte!

  3. autor komentáře: Lukáš Vaněček Odepsat

    Dobrý večer,
    nelze než reagovat na opětovné zkreslování dějin,ano na Bukové Hoře se v roce 1945 odehrála jedna z tragédií, kdy došlo k zabití civilistů. Každá smrt člověka je tragédie, ale je třeba se na věc dívat i ve světle dobového kontextu, kdy se několik válečných let musela česká veřejnost dívat na krvavé vyhlášky v době protektorátu a za druhé, což je zarážející i po tolika letech, kdy jsme na věc neustále upozorňovali a doložili jasnými fakty, tak stále se najdou naprosto nezpůsobilí lidé, kteří píší takové články, kdy si neověří jasná fakta, že v Teplicích nad Metují v uvedené době operovala tzv. Revoluční garda a né jednotky pravidelné Československé armády.
    Bohužel dějiny se dají upravit, jako za minulého režimu stejně jak to doufám jen z neznalosti věci a faktů udělal autor tohoto článku.

    • autor komentáře: admin Odepsat

      Dobrý den, děkuji za Váš komentář. Podle všech dochovaných záznamů převzaly československé jednotky správu nad Adršpašskem od sovětské armády dne 15.5.1945. K masakru došlo 30.6.1945. Válku jsem naštěstí nezažil, nicméně z toho, co tu Němci tenkrát napáchali, mi běhá mráz po zádech. Je mi jasné, že soužití Čechů s Němci vzhledem např. k vyhlazení Ležáků a Lidic bylo po válce asi nemožné. Nicméně jakákoliv zvěrstva spáchaná jednou stranou, neopravňují stranu druhou, aby se chovala podobně. Poprava tříměsíčního kojence takovým zvěrstvem bezesporu je a to i s ohledem na dobový kontext.
      s pozdravem Jan Ježek

  4. autor komentáře: Lukáš Vaněček Odepsat

    Dobrý den, v uvedené době, jediný, kdo měl status československé armády, byly jednotky východního sboru, které dne 17.05.1945, pochodovali v rámci přehlídky v Praze a příslušníci 1. Obrněné brigády v Anglii společně s našimi lidmi sloužících v RAF. Onen Svoboda a další jeho soukmenovci, kteří se na věci podíleli, byli příslušníky Revoluční gardy, kdy tito do Teplic nad Metují přijeli z Nového Bydžova. Nelze tedy obviňovat z věci příslušníky armády Československé republiky, neboť né každého, kdo si na konci války v roce 1945 vzal do ruky pušku lze označovat za vojáka. K této věci si Vás dovolím odkázat i na vyjádření Vojenského historického ústavu v Praze, které zaznělo i ve Vámi uvedené reportáži, a kdy z jejich stanoviska jasně vyplývá, že se na této tragédii nepodíleli příslušníci armády.
    Osobně si myslím, že kompetentnější výklad než poskytl právě zmíněný VHÚ lze jinde jen těžko sehnat. Ve věci neustálého obviňování armády, mě to trochu připomíná ,, Geblsovské” rčení, že ,, tisíckrát opakovaná lež se stává pravdou” a neustálé opakování této chybné informace, nejen, že špiní jméno armády, ale i pošlapává odkaz mužů a žen, kteří v ní sloužili a umírali, právě proto, aby se podobné věci jako se staly na Bukové hoře neopakovaly.
    Jak jsem již psal předešle, na Bukové Hoře se odehrála tragédie, kterých se během války a těsně po ní stala po celé Evropě spousta a je jen dobře, že toto máme již za sebou a lidé spolu vycházejí bez ohledu zda to jsou té či oné národnosti.
    Lukáš Vaněček

    • autor komentáře: admin Odepsat

      Dobrý den, děkuji za Váš komentář.
      Slovo armáda se v mém článku vůbec nevyskytuje, užíváte ho pouze vy ve svém komentáři. I když jsem nikde v článku neuvedl, že se na masakru podílela podílela pravidelná Československá armáda, doplním tam pro větší objektivitu, že se pravděpodobně jednalo o revoluční gardy podléhající Ministerstvu vnitra. Přiznám se, že nevím, jaký přesný status jednotky v pohraničí měly, neboť Ministerstvo vnitra a Ministerstvo národní obrany nařídilo, aby v době od 12. do 17. června 1945 byly postupně rozpuštěny všechny ozbrojené jednotky, které jsou mimo rámec čs. armády a SNB…
      s pozdravem Jan Ježek

  5. autor komentáře: Lukáš Vaněček Odepsat

    Dobrý den .
    Ne ,,pravděpodobně” , ale zcela jistě je jednalo o příslušníky revoluční gardy. A máte pravdu nepoužíváte slovo armáda, ale slovní spojení ,, Svoboda přišel se svými vojáky” je silně zavádějící a nezasvěcenou veřejnost, vede právě k domněnce o účasti čs. armády. Možná se Vám zdá, že jde jen o slovíčkaření, ale jak jsem uvedl, pro člověka neznalého věci to může být zcela zavádějící. Váš článek nebyl jediný, kde toto zaznělo, již v době, kdy se jednalo o stavbě pomníku, zazněli i věci tipu ,,byly to vojáci”, dokonce se objevil názor ,, Svobodovci” ( myšleno jednotky východního sboru) – což jak samozřejmě oba víme byl nesmysl. Autor onoho výroku z neinformovanosti zaměnil Ludvíka Svobodu a Václava Svobodu.
    Nemá asi smysl více polemizovat, účelem mého komentáře , bylo jen to, aby nedocházelo k mylnému chápání výše uvedeného.
    s přáním veselých Vánoc a všeho nejlepšího do Nového roku za SVH T-S 20 Pláň Lukáš Vaněček

Zanechte vlastní komentář:

osm + dva =