krajinou a přírodou východních Čech

PhotoCopyright © Jan Ježek

SliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSlider

Expedice Balt 2023

rubrika: Ostatní autor: 19. 9. 2023

Již slavný učitel národů, Jan Ámos Komenský, považoval cestování za nejefektivnější a nejvyšší stupeň vzdělávání se. V září bývá ještě teplo, kdo by chtěl trávit slunné dny ve škole? Já rozhodně ne, nezbylo mi tedy, než oslovit studenty a zorganizovat poznávací expedici k moři. Bylo to dobré rozhodnutí, počasí nám mimořádně přálo, tři dny jsme bosky putovali po písčitých plážích Baltského moře. Překrásné je pobřeží „ostrova“ Woliň, na úseku dlouhém téměř dvacet kilometrů chybí zástavba, po jedné straně strmé písčité srázy porostlé hezkými lesy, po druhé straně moře. Bludné balvany a vyplavené medúzy, nad hlavou hejna racků a kormoránů. Na tuto roční dobu neobvykle teplé a slunné dny, klidný Balt místy připomínal francouzskou riviéru. Nejenom pro studenty vkládám krátkou fotoreportáž…

Každoročně organizuji červnové expedice do rumunských hor a napadlo mě, že by mohlo být hezké, někam vyjet i v září, pro změnu nejlépe k moři. Volba padla na Baltské moře – když jezdíme počátkem léta na jih, vyrazíme na podzim pro změnu na sever. Spali jsme v kempu a šoféroval kamarád Ondra. Cena byla tedy velmi lidová a expedice se naplnila nečekaně rychle. Na rozdíl od nás umí Poláci budovat dopravní infrastrukturu – jejich „baltská“ dálnice začíná kousek za hranicemi, z Náchoda jsme vyjeli ve středu před půlnocí a za pár hodin jsme na pláži roztouženě čekali na východ slunce…

Den prvý – brzké ráno a čekání na sluníčko

Nejhezčím dnem byl čtvrtek – hned první den jsme přešli celé pobřeží národního parku, teď na podzim ve všední den byly odlehlejší úseky pobřeží zcela opuštěné. Za mě patří tato část pobřeží Baltu k těm vůbec nejhezčím. Došli jsme až do Mezizdrojů, kam pro nás přijel autobus. Někteří studenti toho měli na konci dne docela dost, patnáct kilometrů na boso v písku může dát zabrat…

Celodenní putování po pobřeží směrem na západ k přímořským lázním Mezizdroje

Pro tento úsek pobřeží jsou typické krásné pláže a strmé písčité srázy

Jako cíl podzimní expedice jsem zvolil Woliňský národní park. Jde o poměrně malé území na stejnojmenném „ostrově“ v ústí Štetínského zálivu, kde končí tok řeky Odry. Ostrov je to opravdu pouze v uvozovkách. Jde o území, jež od zbytku pevniny oddělují široké zálivy s brakickou, tj. poloslanou vodou a říční ramena Odry. Ta jsou zde pojmenovaná jako samostatné řeky. Předmětem ochrany v národním parku je nejkrásnější úsek polského útesového pobřeží, unikátní delta řeky Świny a příbřežní pás vod Baltského moře. Až k moři tu místy dosahují rozsáhlé písčité a sprašové návěje. Zatímco jejich temena porůstá hezký přírodní les, svahy na pobřeží byly erozí vypreparovány do podoby vysokých a strmých srázů, kterým Poláci přiléhavě říkají klify. Ten nejznámější je u vyhlídky Gosań, má na výšku sto metrů a jde o nejvyšší přírodní útes na polském pobřeží. Písek i spraš představují propustné a tedy zcela suché, měkké a nestabilní geologické podloží. Proto tu při pobřeží zcela chybí zástavba – není tu sladká voda a příbojová eroze každoročně z pobřeží kousek spláchne do moře. Na některých místech se klify za posledních sto let posunuly do vnitrozemí o těžko uvěřitelných devadesát metrů.

Na pobřeží někde poblíž Wisełky…

Směrem na západ postupně rostla výška i strmost klifů a na pláži se objevily četné bludné balvany

Červená žula rapakivi zavlečená ledovcem až z daleké Skandinávie…

Pod nejvyšším klifem Gosań

Klify porůstají druhově sice chudé, ale velmi hezké acidofilní bučiny…

Na pláži pod útesem se dají sbírat pazourky

Pobíhají tu hejna kulíků a bahňáků

K vidění bylo několik druhů racků i rybáci

Oblohu stále křižovala hejna kormoránů

Mnozí studenti toho měli koncem dne dost a velmi se radovali, když se na obzoru za posledním klifem objevily siluety hotelů v Mezizdrojích…

Pátek byl odpočinkovým dnem, autobusem jsme přejeli na německou stranu hranice do Bansinu. Po vyhlídkách zdejšího klifu jsme sestoupili na pláže a vyrazili směr molo, odkud měla vyplouvat výletní loď do Svinoústí. Zdejší pobřeží je hodně podobné tomu polskému, ale je méně odlehlé. Začínal víkend a na plážích bylo docela rušno. Východní Němci rozhodně nejsou prudérní a holdují nudismu. Dnešní době vládne kult věčného mládí- pro mnohé studenty to byl vpravdě neobvyklý zážitek, procházet po pláži a potkávat nahé důchodce. Bylo to takové velmi naturalistické. Zde to nicméně působilo zcela přirozeně, i zestárlá povadlá těla nepostrádají jistého půvabu. Ano milí studenti, i když si to nemyslíte, i vy budete jednou staří a vaše těla budou vypadat stejně…

Klify na německé straně jsou oproti polským ještě o něco vyšší…

Loď, kterou jsme se plánovali vrátit do Polska, přistála v přístavu na čas. Ukázalo se ovšem, že rezervace pro padesát studentů, provedená s předstihem po mailu, uvízla někde v kanceláři lodní společnosti. I tak nás nechali nastoupit, ale já jsem musel hned do podpalubí, kde jsem s kapitánem „targowal“ o cenu. Byl to naštěstí Polák, i když hrozil, že nás jako černé pasažéry nahází přes palubu, nakonec jsme se domluvili. Jsme přece Slovani, že jo. Cesta lodí byla poměrně nezáživná a asi by to za ty stresy ani nestálo, kdyby plavba nekončila proplutím přístavu ve Svinoústí. To bylo naopak velmi zajímavé a poučné. Den jsme zakončili na vlnolamu u slavného majáku Stawa Młyny, což bylo také velmi hezké. Okolo nás vplouvaly do přístavu obří trajekty i polské torpédoborce, sirény houkaly, české studentky mávaly a nadšení polští námořníci odpovídali…

Vyplouváme z Heringsdorfu směr Svinústí…

Přístav ve Svinoústí. Většina studentů hladí svítící placky, ve virtuálním prostoru je vše mnohem hezčí…

Na pláži ve Svinoústí

Na vlnolamech u starého majáku Stawa Młyny

V sobotu nás čekal další plážový pochod, tentokrát jsme zamířili po pobřeží opačným směrem na východ. Národní park zde končí, přibývá zástavby, klify a příbřežní les střídají písčité pláže. Místy se objevují i menší duny se zajímavou slanomilnou vegetací. Proběhlo i několik kratších zoologických demonstrací a přednášek. Kromě běžných talířovek byla na mnoha místech velmi hojná i žebernatka Mnemiopsis leidyi. Jde o invazní druh, který se dnes celosvětově šíří. Ačkoliv se podobají medúzám, představují žebernatky samostatný živočišný kmen. Žebernatky zřejmě stojí na samém počátku vývoje mnohobuněčných živočichů a podle evolučních zoologů má jít o nejstarší a vývojově úplně první mnohobuněčné nekoloniální živočichy na světě. Podivuhodná je i jejich schopnost bioluminiscence. 

Východní pobřeží parku směrem k ústí řeky Dziwny ztrácí útesový charakter

Nejběžnější druh zdejších přesypů: Pomořanka přímořská – Cakile maritima subsp. baltica

Na mělčinách provádíme sběr biologického materiálu

Pan profesor je nadšeným amatérským přírodovědcem a za zvířátky se potápěl i do velkých hloubek…

Medúza talířovka ušatá – Aurelia aurita

Žebernatka – Mnemiopsis leidyi

Bioluminiscence žebernatek, převzato z https://stock.adobe.com

bioluminiscence žebernatek Mnemiopsis leidyi, klikněte na video, stojí to za to…

Byla horká slunečná sobota – v blízkosti obřích resortů se pláže zcela zaplnily. Pohled na lesknoucí se tučná těla opalujících se polských rekreantů připomínal mi přírodopisné filmy sira Davida Attenborougha o arktických koloniích tuleňů a rypoušů sloních. Odpoledne jsme si ještě udělali krátký výlet podél zálivu do starobylého městečka Kamień Pomorski a den jsme zakončili při kýčovitém západu slunce na pláži u kempu.

Fotíme se na Instagram…

Pro ty méně chápavé – jde o sluneční beach volejbal…

No comment…

V neděli ráno jsme sbalili stany a naložili autobus. Zbytek dopoledne jsme opět strávili putováním po pobřeží k místu, kde na nás za “komářím lesem” čekal autobus. I tento poslední úsek pobřeží byl krásný a zajímavý. Klify jsou zde místy kolmé a tvoří je čistá spraš. Jde o jemnozrnný sediment – navátý prach z předpolí ledovců dob ledových. V meziledových dobách vznikají zvětráváním spraší ty nejúrodnější půdy – černozemě. Příboj ve zdejších klifech na několika místech odkryl pohřbené fosilní černozemě z předposlední meziledové doby. Takové profily velmi dobře dokumentují extrémní změny klimatu čtvrtohor. Říká se, že žijeme na konci poslední doby meziledové. Měl by tedy co nevidět nastat další glaciál, ale kdo ví, co nás čeká. Žijeme v antropocénu, kdy lidstvo ovlivňuje vše včetně klimatu…

Poslední úsek pobřeží před námi…

Sprašové klify

Pohřbené fosilní černozemě…

Hezké bory blížící se přírodnímu lesu…

Útesy, které příbojová eroze každý rok o kousek posune…

Tím se náš pobyt ve Woliňském národním parku završil, rozloučili jsme se s mořem a celé odpoledne bylo ve znamení návratu domů. Cestou jsme se ještě na chvilku zdrželi poblíž Świebodzinu, kde nedaleko dálnice žehná polské krajině Kristus Král. Jde o největší sochu Ježíše Krista na světě a málokteré místo vypovídá o dnešním Polsku tolik, jako tato obří bělostná postava, tyčící se k nebesům z umělého pahorku, osázeného stříbrnými smrčky…

Świebodzin – Kristus Král

Tak a za rok na výlet do Słowiński Park Narodowy…

zde je link na stažení fotek, heslo je křestní jméno učitele, který sedí vedle mě v kabinetě…

Zanechte vlastní komentář:

sedm × = šedesát tři