krajinou a přírodou východních Čech

Sudetská pohoří jsou na vápence poměrně chudá, přesto se v nich nachází celá řada míst s jeskyněmi a dalšími krasovými jevy. Rozsahem jde sice o nevelké, ale obvykle velmi zajímavé oblasti. Horninou, v níž tyto jevy chemickým zvětráváním (rozuměj rozpouštěním) vznikly, nebývá vápenec, ale jeho krystalická forma – mramor. Většinou jde pouze o malá ložiska, mající typicky podobu „zploštělé čočky“. Je to dáno tím, že při vzniku hor byly původně vodorovné a nepříliš mocné vrstvy vápence všelijak zpřetrhány, zohýbány a tlakem i teplotou vystupujícího magmatu přeměněny. Z většiny usazenin se staly ruly, fylity a další „krystalické břidlice“. Vápence svůj chemismus téměř nezměnily, ale došlo k jejich překrystalizování na mramor. Během vrásnění byly tyto „vložky“ mramoru často napřímeny a vtaženy mezi převažující horniny krystalinika. Na povrch pak tato ložiska vystupují jen ve velmi omezeném rozsahu úzkých „pruhů“, jež se ale mohou zanořovat hluboko do nitra hor. Pokud na tento mramor působila delší dobu „hladová voda“ s kyselou reakcí, mohly jeho rozleptáním vzniknout zajímavé podzemní prostory. Tato situace je snad vůbec nejlépe vyvinuta v oblasti Kralického Sněžníku, v jehož masivu se na polské i české straně vyskytuje několik miniaturních, ale velmi zajímavých krasů.

Kralický Sněžník při pohledu od severu z Kladské kotliny. Kopce v předpolí hlavního hřebene označují Poláci jako Krowiarki. Podstatnou část tohoto pohoří tvoří vápence a mramory…

Na české straně vystupují mramory na povrch zejména v údolí řeky Moravy. Na jejím břehu leží zdejší nejznámější jeskynní systém – Tvarožné díry.

V lomu nad Horní Moravou se mramor těžil v rozsáhlém lomu. Kvalitní surovina se zajímavou kresbou našla uplatnění zejména jako dekorační kámen.

Vložky mramoru se nacházejí i vysoko ve východním svahu hory. Zde v korytu bezejmenného potoka, jehož část vody tu mizí do neznámého podzemí…

Nejznámější jsou výskyty mramoru nad polskou obcí Kletno v povodí říčky Klešnice, jež protéká hluboce zaříznutým údolím v severním úbočí Sněžníku. Mramor může sloužit k výrobě vápna i cementu stejně dobře jako vápenec a protože jsou obě horniny v Sudetech méně rozšířené, bývají jejich ložiska intenzivně těžena. Lesy zdejšího údolí skrývají nespočet menších lomů, často se starými vápenkami, které tu zbyly ještě z německých dob.

Na polské straně představují vápence i mramor běžnou horninu, jež tu byla těžena v mnoha lomech…

Poblíž menších lomů stojí z německých dob několik pecí na pálení vápna. Jde o hezké technické památky…

Pohled do spodního průduchu jedné z mnoha vápenek

Těžba probíhala poměrně intenzivně i v druhé polovině 20. století, kdy zde bylo v provozu několik větších lomů. Že je i v dobře prozkoumané střední Evropě stále co objevovat, dokládá historie Medvědí jeskyně. Zasypaný vstup do nejrozsáhlejšího a nejhezčího krasového podzemí Sudet byl odkryt během těžby v mramorovém lomu Kletno III teprve v roce 1966. Protože se záhy ukázalo, že zdejší podzemí je unikátní krasovou i paleontologickou lokalitou, byla těžba okamžitě zastavena a lom s blízkým okolím prohlášen za chráněnou rezervaci. Polským speleologům se doposud v systému této jeskyně podařilo zmapovat téměř pět kilometrů podzemních chodeb i rozsáhlých sálů. Jaké další překvapení v hlubinách hor čeká na své objevení?

Uvnitř vstupní haly Medvědí jeskyně je dioráma, odkazující na nálezy kostí jeskynních medvědů, hyen a lvů…

Poté, co byla Medvědí jeskyně zpřístupněna veřejnosti, stala jednou z nejnavštěvovanějších atrakcí česko-polského pomezí, kde se stojí dlouhé fronty. Bez předběžné rezervace nemáte během letní sezóny vůbec šanci do unikátní jeskyně nahlédnout.

V expozici je nejpůsobivější jedna z několika kompletních koster medvěda jeskynního, jež zde byly nalezeny…

V 90. letech proběhl v masivu Králického Sněžníku v několika etapách rozsáhlý hydrologický průzkum, během něhož bylo stopovacími zkouškami a barvícími pokusy prokázáno, že zdejší krasový systém v hlubinách hory pokračuje na českou stranu. Znamená to, že vrstvy mramoru, jež vystupují na povrch při severním i jižním úbočí hory a dělí je od sebe mnoho kilometrů, jsou tytéž a propojuje je doposud neobjevený krasový systém. Zdejší podzemí musí být velmi rozsáhlé, když jeho zvodnění překonává hlavní evropské rozvodí a převádí část vody z říčky Klešnice z baltského úmoří do povodí Moravy a úmoří Černého moře…

Mohutná vyvěračka na konci jeskyně Tvarožné díry. Stopovací pokusy prokázaly, že část vytékající vody pochází z opačné strany Sněžníku z okolí Medvědí jeskyně. Obě krasové oblasti jsou tedy hluboko pod horou propojeny mnohakilometrovým a doposud neprozkoumaným systémem podzemních chodeb a puklin…

V širším okolí Kleta s Medvědí jeskyní se nachází i další podzemní labyrinty. Jde samozřejmě o mnohem menší jeskynní systémy a nehonosí se velkolepou krápníkovou výzdobou, přesto stojí za návštěvu. Rovněž vstup do těchto jeskyní byl odkryt při těžbě a proto se i tyto jeskyně nacházejí v opuštěných mramorových dolech. Několik takových míst leží v malebné dolině v okolí obce Konrádow.

Vždy šlo o chudý kraj, po odsunu Němců se oblast podařilo dosídlit jen částečně. Čas jako by se zde zastavil…

Horní Konradów – typická zdejší usedlost…

Kaplička s umělohmotným papežem…

Dnešní Polsko se mění neuvěřitelnou rychlostí – rekreační potenciál zdejších hor začínají objevovat novodobí zbohatlíci, kteří zde ve velkém staví své nevkusné haciendy…

Lesy nad obcí skrývají několik opuštěných lomů i zasypaných podzemních dolů.

Digitální model reliéfu, který byl pořízen metodou leteckého laserového skenování zemského povrchu (tzv. LIDAR), umožňuje z nasnímaného povrchu “odfiltrovat” vegetaci a ukázat s překvapivou přesností i ty nejmenší nerovnosti. Snímek (http://geoportal.dolnyslask.pl) zachycuje jednu ze severních dolin Sněžníku, kde dnes skoro nikdo nežije a kopce porůstá smrkový les. Až do odsunu Němců šlo o krajinu hustě osídlenou, intenzívně kultivovanou a z větší části odlesněnou. Kamenné mohyly i valy, které dnes často najdeme i na naprosto nečekaných místech na strmých svazích uprostřed hlubokých lesů, dokládají původní rozsah zemědělské krajiny i nezměrnou dřinu hospodaření v drsných podmínkách sudetských hor…

Poblíž jednoho z rozsáhlejších opuštěných dolů, kde se lámal mramor a dolomit, stojí mohutná vápenka.

Pohled do nitra pece

Lom stával na kraji vsi, která po vysídlení Němců zcela zanikla. Zachovaly se pouze ruiny kostelíka…

Zaniklá ves byla oblíbeným výletním místem hostů nedalekých lázní Bad Langenau a Bad Landeck. Naproti lomu stával velký hotel s restaurací. Z budovy zbyly pouze základy a velký klenutý sklep, který nám v dešti dobře posloužil jako šatna.

Pohlednice se zaniklou vsí. Hotel je označen křížkem. Dnes je tu jen les a ruiny kaple…

Mramory a dolomity se tu těžily téměř sto let. Již koncem 19. století byl při úpatí lomové stěny odkryt rozsáhlý vstupní portál do krasového podzemí. Záhy vyšlo najevo, že jde o jednu z největších a nejhezčích jeskyní v Sudetech. Celková délka chodeb i poměrně rozměrných sálů činila téměř 400 metrů. Jeskyně měla atraktivní krápníkovou výzdobu, stěny zdobily zajímavé korozními tvary a páskovaná kresba. Objev dobře přístupné jeskyně s četnými fosilními kostmi, jezírkem a monumentálními krápníky byl velkou senzací a na místo se záhy sjely vědecké kapacity z celého Dolního Slezska. V jezírku byl objeven vzácný jeskynní troglobiont Niphargellus arndti, sedimenty vydaly kosti několika velkých pleistocenních ”jeskynních” šelem. Zdejší prostory byly vpravdě monumentální, největší dóm (“Kaisersaal”) měl strop až v sedmi metrech a při šířce šesti metrů měřil na délku metrů téměř třicet. Zpřístupnění jeskyně pro turisty vedlo k zvýšení cestovního ruchu a k velkému ekonomickému rozkvětu obce. Ačkoliv měli z vybraného vstupného nemalé zisky, rozhodli se majitelé lomu pokračovat v těžbě i v bezprostřední blízkosti jeskyně. To vedlo společně s vandalismem návštěvníků k částečnému poničení výzdoby jeskyně. I přesto byla jeskyně až do doby 2. sv. války stále atraktivní a hojně navštěvovaná. K rozhodnutí jeskyni zcela “odtěžit” dospěli až Poláci během padesátých let. Lomová stěna se postupně posunula o desítky metrů do skalního masivu a s odtěženou horninou zmizela i jeskyně. Zaměstnanci lomu vzpomínali, že zbývající úzké chodby byly průtočné a voda se ztrácela někde v hlubinách podzemí. Vstup do zadních, hůře dostupných partií byl zasypán skalní sutí až v roce 1962. Tak zanikla kdysi nejnavštěvovanější a nejatraktivnější jeskyně Kladského pomezí…  

Částečně odtěžený portál zaniklé jeskyně

Kaisersaal – Císařův sál. obě fota i pohlednice: https://polska-org.pl/

Ve stejném lomu jako výše popsaná jeskyně, leží i lokalita, kterou jsme navštívili během našeho podzimního výletu. Tato druhá jeskyně leží v nepřístupných partiích skalnaté stěny a v dávno opuštěném lomu ji náhodou objevili polští harceři (obdoba našeho Junáka) v roce 1985. Zatímco starší jeskyně byla pohodlně přístupná, do této vede jen úzký průlez. Čím dál častěji se setkávám s tím, jak jsou podobná místa ničena turisty i bezohlednými vandaly. To je důvod, proč přesnou polohu ani název lokality nebudu zveřejňovat. I tato jeskyně má na délku přes dvě stě metrů a některé její partie jsou velmi atraktivní. Musím se přiznat, že nás zdejší podzemí velmi mile překvapilo. Krápníková výzdoba je zde sice poměrně chudá, ale mramorové stěny pokrývá hezká kresba i spektakulární korosní tvary. 

Už samotný přístup k jeskyni byl za deště dosti nebezpečnou záležitostí

Rovněž její dohledání nebylo snadné

Stejně tak i proniknutí dovnitř

Za úzkým otvorem se prostory rozšiřují…

foto: Jenda Moravec – Netopejr

Na stěnách se objevuje drobná sintrová výzdoba…

Spodní sály částečně vyplňují zřícené skalní bloky (fotil Netopejr)

Strop klesá a chodba se zužuje (fotil Ježek)

Koncové partie jeskyně polští speleologové nazvali Chodba naděje a postupně je kopáním prodlužují

Místy tu po nich zbyla zajímavá výzdoba. Podle zřetelného otisku pracičky se pokoušel za jedno z varlat zavěsit netopýr (jako netopejr s malým n – nejspíš vrápenec)

Pohled Chodbou naděje směrem vzhůru. fotil Netopejr

Výstup z jeskyně byl ještě o něco složitější – liják tu mezitím vytvořil hlubokou louži.

Jediná Boženka “Tygřík” si při výstupu nenamočila bříško. Jak to dokázala, netušíme…

Líbilo se nám ve zdejším podzemí…