krajinou a přírodou východních Čech

PhotoCopyright © Jan Ježek

SliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSlider

Na školní výlet do Rumunska 7

rubrika: Ostatní autor: 20. 7. 2022

Vrátil jsem se ze svých balkánských cest a nejenom pro účastníky zájezdu vkládám slíbenou fotoreportáž z již tradiční školní expedice. Bylo to krásné, po dvou letech s COVIDEM opět vyrazit poznávat krajinu rumunských Karpat. Vždyť kdo by se chtěl v červnu dusit ve školních škamnách a polykat zvířený křídový prach, když může vyrazit do balkánských hor? Já tedy rozhodně ne! Karpaty to jsou hluboké lesy a nad nimi pastviny s dalekými výhledy. Salaše skryté v horských dolinách, stohlavá stáda ovcí a koně pasoucí se na travnatých pláních. Strmé svahy hor, vápencové útesy, hluboké propasti, temné jeskyně, šumné lesy a divoké peřeje. Ovčáci tu doposud v noci stráží svá stáda před vlky a medvědy. Přepestrá krajina, v podhůří různorodá mozaika políček, luk, pastvin a mezí. Krajina, která u nás s kolektivizací venkova nenávratně zmizela. Daleko od signálu mobilních operátorů, místo koupelny řeka, místo počítače hvězdné nebe a romantika večerů u ohně. Velevzácné druhy orchidejí a motýli v množství u nás nevídaném. Drákula, koně a ovečky, divocí psi, hadi a škorpióni…

Program expedice byl letos následující: nejdříve tři dny v Munţii Apuseni v pohoří Bihor na krasové plošině Padiş, pak noční přesun do Banátu a návštěva krajanské vesnice Eibenthal s výlety do okolí dunajské soutěsky Železná vrata. Nakonec pobyt v národním parku Domogled – Valea Cernei a přechod hlavního hřebene pohoří Munții Mehedinți. Užili jsme si to, počasí snad už ani nemohlo být lepší a nikomu se nic nestalo. I ty cestovní doklady ztracené na konci expedice jsme vyřešili nečekaně elegantně a žádného studenta jsme v Rumunsku nezanechali…

V Mehedintských horách

V horách Černejských

A v horách Apusenských…

Pohoří Bihor a krasová plošina Padiš

Nevrlý o těchto místech ve své knize Karpatské hry píše: „Propastné hory. Kraj ponorných řek v Západních Karpatech, kraj propastí v horách Apusenských: nikde v Rumunsku není skvělejší říše vod, které se propadají do země, a vod, které z ní vyvěrají, vod, které mizí v jeskyních a kdesi z jiných opět vytékají. Ovce spásají smaragdovou trávu závrtů a do slepých dolin vtékají potoky, ale ven nemohou: na jejich koncích se v bahnitých nálevkách krouživě propadají do podzemí. Skalními tunely teče Teplý Someš a chladná Galbena, Žlutá řeka. Stametrů hluboká trojpropast Ponorských hradů: vody se řítí do tmy, do hlubin padají i přízračná zelenavá světla propadlých stropů. Na bílé útesy nahoře svítí slunce – hmyzí ticho Západních hor. Planina nádherného jména Ztracený svět. Ponorské hrady nelze projít podzemím, k vývěru Galbeny musíš přejít horský hřbet, za kterým řeka vyvěrá opět zpod skály. Přijdeš-li k té skále za letní bouře, užasneš. Z nebe dští proudy vod a krup, ale Galbena vyvěrá stále tiše, dlouho tiše. Pak se ale náhle vody pod skálou rázem změní. Zhnědnou, kypivě jich přibývá, pod obrovským tlakem Ponorských hradů se derou ze smrtícího podzemí, hmatatelně se klenou do výše, každou vteřinu jsou vyšší. Za několik okamžiků vyrostou o metr, o dva, již to není tichá voda. Burácející žlutý proud se s řevem vrhá do kaňonu pod vývěrem…“

Den prvý

Příjezd na Padiš, výstup na vyhlídkový vrchol Vărășoaia, průchod jeskyní Rădeasa a soutěskou Studeného Someše (Cheile Someșului Cald).

Hned ráno po příjezdu na Padiš nás přepadli místní koně…

Byli vskutku neodbytní a málem vlezli až do autobusu…

Na volno se pasoucí koně  patří neodmyslitelně k rumunským horám…

Vyrážíme směr soutěska Studeného Someše

Na svazích hory Vărășoaia poprvé potkáváme ovčáky se stády

Sestupujeme k jeskyni Radešei. Školník (jako vždy) zvolil vlastní cestu…

I zdejší smrčiny ve velkém zasychají a řádí v nich zle kůrovec

Portál jeskyně Radešei

Jeskyně je průchozí a protéká jí říčka Studený Someš – Someșul Cald

 

Nejobtížnější místa jsou jištěna řetězy. Při spodním ústí přechází jeskyně v úzký kaňon, jenž se později rozšiřuje v křivolakou soutěsku. Průchod hodně znesnadňují splavené kmeny, kluzké kameny a ohlazené vápencové plotny. V nejužším místě nezbývá než brodit…

Soutěskou lze pokračovat dolů do doliny. Návrat zpět umožňuje stezka, jež posléze vystoupá po svazích  kaňonu na zalesněné pláně nad jeskyní.      

Den druhý a třetí

Propasti a jeskyně Ponorných hradů (Cetățile Ponorului), planina Poiana Ponorului a celodenní přechod přes soutěsku řeky Galbeny. O tomto treku jsem tu již jednou psal – podrobnější popis viz zde, níže tedy pouze fotografie z letošní expedice… 

Salaše na pastvinách pod osadou Padiš – lze tu nakoupit domácí sýr, kořalku, různé likéry a sirupy. Na počkání vám tu usmaží i vynikající placky (Plăcintă) s různou náplní. Nejlepší jsou ty s brynzou, borůvkami a ořechy…

Cesta k Ponorným hradům vede přes hezké pastviny, posléze se noří do lesa a po strmých svazích jako klikatá stezička končí na dně jedné z propastí před monumentálním portálem jeskyně.

V Ponorných hradech stéká do podzemí říčka Galbena, aby se o pár kilometrů níže vynořila na povrchu jako bystrá říčka, protékající překrásným kaňonem s mnoha vodopády a peřejemi. Necelý kilometr průtočné jeskyně je průchozí. Zdejší podzemí patří k největším v Evropě a rozměry jeskyně jsou opravdu monumentální. Vše umocňuje zcela volný přístup a naprostá svoboda pohybu.

Ačkoliv téměř penzista, nenechal se náš školník zahanbit a v podzemí podal obstojný horolezecký výkon… 

Nejhezčí z cest směřuje ke kaňonu říčky Galbeny přes planinu Poiana Ponorului. Svěžími pastvinami tu protéká  říčka, která se na povrchu objevuje pod skálou v mohutné vyvěračce, aby se po pár set metrech opět ztratila v podzemí ponorem.

Na povrchu se Galbena objevuje až na druhé straně vápencového hřebene ve vyvěračce, z které stéká malebnými kaskádami dolů do kaňonu. Bylo vedro, koupačka v laguně s vodou vychlazenou na 4 °C přišla vhod. Pak následoval sestup kaňonem a nekonečné hledání stezky vedoucí k silnici s autobusem.   

 

Den čtvrtý

Nejdříve útrpný noční přejezd na jih. Pak za svítání balkánská koupačka v termálních pramenech v Băile Herculane. Sirná voda v betonových vanách přímo u pramene mohla mít k 50 °C. Střídavé polehávání ve vroucích vřídlech a ve studené řece spolehlivě probudilo každého. Pak jsme se přesunuli k Dunaji a na rychlých loďkách propluli soutěsku Železná vrata k spodnímu portálu jeskyně Ponicova. Následoval výstup jeskyní k silnici a přesun busem do krajanské vesnice Eibenthal. Více fotek z Eibenthalu a dalších krajanských vesnic viz např. zde. Zde večer tradiční výběh na Kovárnu, při kterém většina účastníků podala skvělé výkony. Nechybělo mnoho a pokořili jsme i absolutní rekord. Ve vesnici měl pak každý dost času na procházky i lenošení…

Den pátý

Putujeme krajinou od Eibenthalu k Dunaji. Klima i vegetace má zde na jihozápadě Rumunska již téměř mediteránní ráz. Ve vzduchu poletují otakárci a vzácní bělopásci, z korun stromů podél cest padají přesladké moruše, k cvrčkům se přidávají i mnohem hlasitější cikády. Z lesů zcela zmizel smrk, který nahradila borovice banátská a teplomilné druhy buků a dubů, v keřovém patru se objevuje šeřík a ruj vlasatá. Podél lesních cest na několika místech duby bez listí – dřevo se zde těží postaru, kmen stromu se sekerou “okroužkuje”, nechá se na stojato uschnout a teprve pak se porazí jako palivové dřevo. V pravěku i středověku běžná věc i u nás, dnes k vidění už jen v nejodlehlejších oblastech Balkánu. Rozhodně lepší, než velkoplošné holiny typické pro naše lesy. Po kmenech stromů pochodují obrovští tesaříci. Na travnatých pláních pod osamocenými stromy sbíráme desítky hlav roháčů s mohutnými čelistmi – hmyzí trofeje, které tu zanechaly poštolky a sovy, jimž stromy slouží jako posedy. Staré sady, rozpadající se usedlosti s políčky a pastviny zarůstající šípkem. Lidé odcházejí do měst, zdejší kulturní krajina zvolna pustne a mění se v novou divočinu. Vystupujeme na vyhlídkový vrchol Cuculova, k salaším nad Dunajem přecházíme přes skalní útesy s krásným výhledem. Je strašlivé vedro, odvážní se koupou v lesních tůních s užovkami a kuňkami. U salaších noční oheň a adrenalinový nocleh na klíštěcí louce. 

Asi nejbizarnější zážitek z letošní výpravy bylo naše setkání s klíšťaty na loukách u salaší nad Dunajem. Původně jsme měli v plánu zde stanovat, ale ukázalo se, že to nelze. Tráva byla plná klíštěcích nymf, byly jich tam desetitisíce, v životě jsem nic takového neviděl. Jako učitele přírodopisu mě to docela zaujalo. Zřejmě se zdejší louka klíšťaty promořila, jak se tu předtím dlouhou dobu pásly ovce a kozy. Stačilo udělat dva kroky posečenou trávou a člověk jich měl na na nohou stovky. Některé studentky po tomto zjištění propadly panice a odmítaly slézt ze stolů, židlí a stromů. Byl to poměrně velký logistický problém, neboť nalézt prostor pro stan bez klíšťat bylo téměř nemožné. Nakonec jsme se všichni nějak namačkali na několik plácku bez trávy a zbytek vyřešil repelent, kterého měli naštěstí někteří “insektifóbní” účastníci zájezdu v zásobě několik kilogramů. Čekal jsem, že druhý den bude kolegyně zdravotnice odstraňovat desítky klíšťat, kupodivu se nakonec nepřisálo ani jedno… 

Den šestý, odpočinkový

Sestup k Dunaji, návštěva městečka Oršava a přesun do kempu u říčky Černa. Tento den se nic moc nestalo. Jen v Oršavě na riviéře jsem vzal jednu studentku (rozuměj dceru) na motorkářskou projížďku – viz vložené video. Lajkujte!!!

https://www.youtube.com/shorts/dUkiKg8-zrw

https://www.youtube.com/shorts/GZb2DeFfzug

https://www.youtube.com/shorts/xM4_P1rftPQ

V Oršavě za soutěskou Železných vrat se Dunaj doširoka rozprostírá…

Den sedmý, náročný.

Přechod hřebene Munții Mehedinți, návrat do kempu přes soutěsku Cheile Tasnei.

Nevrlý o těchto horách: „Horké hory. Tisíc metrů nad řekou se tyčí Mehedintské hory, nejzazší výběžek Jižních Karpat. Strmě. Bíle. Trnité houštiny, bezcestné skaliny, tvrdé traviny, z nich nejtvrdší a nejvzácnější osinatec třtinovitý. Zářivě bílé skály tam porůstají banátské borovice a neznámé jižní rostliny. Rostliny voní a cikády zpívají. Teprv až se budeš drát přímo vzhůru na hřeben srázem od sedmi pramenů, poznáš, co jsou to mehedintské hory. Podivuhodná rokle řeky Jasna, která ústí do Černé u Čtrnáctého kilometru. Strmá, hluboká a černobílá. Černé sosny, bílé skály, sta metrů stupňovitě do výše. Jako by ses díval na staré japonské kresby tuší. Neprůchodný kaňon naplněný peřejnatou vodou, nad ním indiánské planiny – prožil bys na nich rád stáří. Ležíš, pozoruješ stáda. Ovce a malé, černé a kvičivé vepře, huňaté kozy. Krásná země, kde se můžeš válet v ovčích bobkách a nezesměšníš se. Výš nad stády voda mizí a hory opět zbělají. Až nahoře se starostříbrně lesknou mehedintské hřebeny: nad dalekými večerními vápenci zapadá slunce, věrný druh. Noci jsou teplé, vonné jižním mírem. Pod horami jsou staré lázně, ještě rád se v nich budeš léčit, bratříčku, po dlouhých jihokarpatských cestách, ve starých svátých vodách Herkulových!“

Zdejší hory tvoří rozsáhlá vápencová kra s kolmými skalnatými okraji. Stezka nás přes strmý svah dovedla na náhorní plošinu, kde střídavě procházela přes bukové lesy a pastviny. Středomořský žár, po cestě žádná voda, všude rozsáhlá škrapová pole s kyvorem lékařským a paprskou velkokvětou. Bizarně tvarované vápencové balvany. Krajina jak z filmů s Vinnetouem. Ovčáci se stády a v trávě poztrácené podkovy. 

Na vrcholu Pietrele Albe na nás zaútočili zlatohlávci. To ale bylo nic o proti tomu, nás čekalo později…

Okraje vrcholové plošiny hor porůstají krásné bukové lesy, které mají místy až pralesní ráz.

 

Na hřebeni za zmíněným vrcholem podnikly hromadný útok mšice. Lokálně se tu extrémně přemnožila stromovnice buková (Phyllaphis fagi). Při našem pohybu lesem se z okolní vegetace začala zvedat oblaka bílých drobečků.

To, co nejdříve připomínalo lehkou sněhovou přeháňku, se záhy stalo nesnesitelnou chumelenicí, ve které se ani nedalo dýchat. 

Ty mikrokurvy byly úplně všude, zbavit se jich nešlo. Bylo to jak z nějakého hororu. Při pokusech o jejich setření vytvářely tisíce mšic na zpocené pokožce odporný, těžko popsatelný sliz. Fuj!

 Ovšem setkání s ochočeným bělopáskem jednořadým tento nechutný zážitek zcela “zneutralizovalo”.

Nad malebnou soutěskou Cheile Tasnei byla na stromě přišpendlená celudička psaná v rumunštině. Evidentně výzva ke koupi domácího mléka a sýrů. Neváhal jsem ani vteřinu a po sotva znatelné pěšince jsme se vydali směrem k předpokládané salaši nakoupit brynzu. V malé chaloupce nás přivítala usměvavá babička, která všem zájemcům poctivě nařezala domácího sýra. Prodej proběhl přesně podle obchodních pravidel a  hygienických norem platných v EU. Bylo to zajímavé vidět, jak skromně a přitom spokojeně se dá žít v Evropě jednadvacátého století…     

Pak již následoval sestup malebnou soutěskou s bílými útesy, vodopády a starým mlýnkem do kempu, kde jsme se zchladili v lagunách říčky Černei a z povrchu těl smyli prach a pot a rozmazané mšice…  

Vápencové útesy tu porůstají unikátní rostlinná společenstva s endemickou formou borovice černé, která se dostala do znaku zdejšího národního parku. Dlouhý den jsme zakončili u ohně. Bylo to dobré, musel jsem zabavit jen jednu flašku…

Den osmý, poslední.

Výstup do pohoří Cernei k osadě Ineleț.

Nevrlý píše: „Strmě spadají Černejšké hory jen k jihu do údolí Černé, jedné z nejkrásnějších řek Rumunska. Na severu jsou patrny již vysoké kamenité pastviny hor Jarču, které se připojují k bezcestným horám Godeanu. Tady končí Jižní Karpaty. Květinové hory. Cestu do jejich údolí, která spadají zpod strmých Černejských hor, uzavírají bílé skalní brány. Jen vodopády se z nich spouštějí. Před obřími vápencovými portály skal, před jejich kolmými vysokými stěnami pronikavě hvízdají hejna alpských rorýsů, jinak než u nás. Strmo a kamenito. Na koncích údolí jsou vesnice, utěšené domky na pokosených svazích, ale dojít k nim lze pouze pěšky nebo na oslu. Všude květy, velké, bujné, barevné, teplomilné. Květy u domků a hlavně jižní divoké květy na holých skalách…“

Nejdříve výstup po žebřících přes skalní útesy, pak ještě strmější stoupání po stráních k hřbitovnímu kostelíku ve vylidňující se osadě Ineleț. Svahy mají jižní orientaci, někteří studenti při výstupu téměř kolabují vedrem. Aby ne, když si vzali tlustý černý tepláky… Sady a překrásné květnaté louky plné motýlů. Opuštěné pastviny zarůstají hasivkou. Krásné výhledy na okolní hory. Opuštěná škola. Polosamoty malebně rozházené po svazích hor. Vyřezávané kříže. Osadou nově vede turistická stezka a v samoobslužných obchůdcích nabízejí místní sýry, med, likéry, kořalku i pletené papuče a rukavice…    

Bylo vedro i na paní profesorku. Stírala si pot z čela, to se nestává často…

Cesta k opuštěné škole…

Bývalé školní záchody. Zdejší děti to rozhodně neměly jednoduché… 

Na nákupu sýrů. Samoobslužný prodej tu funguje tak, že někde ve stínu či studánce jsou ve slané syrovátce naložené sýry s  ceníkem. Kilo kvalitního domácího sýra vycházelo tak na 100 – 200 korun, podle vyzrálosti. Zákazník si sám s pomocí digitálního rybářského mincíře odváží svůj nákup a peníze nechá v přiložené krabičce. Moc se mi ta důvěra líbila, zatím to evidentně funguje dobře. Podobné je to i u ostatního zboží. Některé studentky zvažovaly koupi pletených bačkůrek.

Čas výpravy se naplnil, fantastickými výhledy jsme se rozloučili s krajinou jižního Rumunska, sestoupili dolů do údolí a večer odfrčeli domů…

Za “logistickou podporu” jako obvykle děkuji chlapcům z https://www.visitbanat.com/expedice

Fotografie z předcházejících rumunských expedic jsou tady

Link pro účastníky expedic na případné stažení fotografiíe je zde…

 

 

Zanechte vlastní komentář:

× šest = čtyřicet dva