krajinou a přírodou východních Čech

PhotoCopyright © Jan Ježek

SliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSliderSlider

Na křídlech motýlů 1

rubrika: Fauna autor: 8. 1. 2013

Část první – O významu a vývoji kresby motýlích křídel podle Adolfa Portmanna

motto:

Víme, že existují věci, o kterých nevíme. Ale existuje také neznámé neznámo – věci o kterých nevíme, že o nich nic nevíme.

Donald Rumsfeld (bývalý ministr obrany USA na tiskové konferenci v r. 2002)

Nejdůležitějšími znaky živého jsou tedy vztahování se ke světu prostřednictvím niternosti a sebeprezentace svým zjevem. Pojmeme-li sebeprezentaci jako jeden ze základních rysů živého, pochopíme, že do této oblasti spadají jak objevené, tak dosud na objevení čekající role ve velké hře života.

Adolf Portmann

A proč má vlastně otakárek fenyklový tak krásná křídla? Nevíme!

O významu kresby motýlích křídel byly popsány tisíce stránek odborných publikací a přesto není doposud uspokojivě vysvětleno, proč mají motýli tak velká a nádherná křídla. Jedno je jisté – k letu taková křídla rozhodně nepotřebují. Babočka kopřivová, kterou jsem fotil na konci jejího života, měla z křehkých křídel již jen ubohá torza a přesto bez problému létala. Možná snad dokonce i obratněji než ostatní čerstvě vylíhlé babočky s krásnými novými a nepoškozenými křídly. Některé hypotézy řeší velkost motýlích křídel ve vztahu k termoregulaci, jiné (mnohem zajímavější) vnímají motýlí křídla jako jakési plakátovací plochy, přes které dochází k vizuální komunikaci mezi daným druhem a jeho okolím.

Babočka kopřivová – tak velká křídla motýli k letu rozhodně nepotřebují. Na konci života jim z křídel často zbývají jen pahýly a přesto mohou obratně létat …

Za vývojově nejpůvodnější typ jsou považována křídla malých nočních motýlů, kteří je skládají podélně nad zadečkem. Kresba těchto křídel má obvykle charakter jednoduchých příčných pruhů. Křídla se poté orientují kolmo k zadečku a příčné pruhy jsou postupně rozbíjeny, čímž vznikají nové obrazce. A právě význam těchto obrazců je (či spíše byl) předmětem intenzivního studia.

Adéla pestrá – za vývojově nejpůvodnější typ jsou považována křídla malých nočních motýlů …

Tradiční „evolučně – darwinovské“ vysvětlení říká, že u většiny druhů motýlů plní barva a kresba křídel určitou adaptivní funkci. Kresba a barva může sloužit k maskování – lesní motýli mají křídla tmavá, luční naopak spíše světlá. „Biotopovým šatům“ motýlů věnuji samostatný článek zde. Jedovaté druhy mohou mít navzájem podobné výstražné zabarvení a „jedlé“ druhy je mohou někdy napodobovat. Pro tento fenomén se vžilo všeobecné známé označení mimikry a tomuto jevu věnuji samostatný článek zde.

Přástevník medvědí – někdy lze kresbu křídel vysvětlit jako adaptaci. První pár křídel nese kresbu, která rozbíjí siluetu (tzv. somatolýza). Tato kresba nehybného motýla maskuje. Druhý pár křídel, který je odkrýván při vyrušení a má výstražné zabarvení typické pro jedovatá zvířata.

 „Suchou“ adaptivní teorii zajímavým způsobem rozvíjí a doplňuje škola německých biologů a filozofů navazujících na „romantickou biologii“ goethovského ražení. Z našich vědců se  německou školou biologie podrobně zabývá například Stanislav Komárek a z jeho knih a esejí pochází většina zde použitých informací. Nejvýznamnějšími představiteli této školy jsou  Adolf Portmann a Andreas Suchantke. Vzhled motýlů stejně jako ostatních živočichů nevysvětlují jenom jako výsledek adaptačního vývoje, i když význam přírodního výběru samozřejmě nezpochybňují. Stejně důležitým faktorem, který se podle jejich učení promítá do celkového „zjevu“ jedince, je i jeho jakási vnitřní přirozenost, již se snaží svým vnějším vzhledem vyjádřit. A. Portmann tak „vzhled“ zvířete dělí na tzv. jevy adresné a jevy neadresné. Adresné jevy mají určitou adaptivní hodnotu a jsou někomu určeny – příkladem může být třeba již zmíněné maskovací či výstražné zabarvení, které chrání svého nositele před predátory. Vlastnosti, které adaptivně vysvětlit nelze, protože zjevně žádnou prospěšnou funkci neplní, jsou označeny jako jevy neadresné a jejich prostřednictvím daný živočich vyjadřuje svoji „niternost“. Sebeprezentace je zde vnímána jako základní životní funkce, které je z velké části podřízen vzhled a často i chování. A právě sem má patřit kresba křídel mnoha druhů motýlů – vždyť jak jinak vysvětlit například vzhled křídel otakárka feniklového nebo babočky osikové?

Přinášejí takováto křídla svému nositeli nějakou výhodu? Co když se nám motýl svými křídly snaží pouze sdělit následující: “Jsem babočka osiková a svět je se mnou krásnější”.

Teorii „sebeprezentace“ zajímavým způsobem uchopil ještě Richard Hingston, podle kterého je motorem i cílem evoluce mnoha druhů maximální „snaha po sebevyjádření“, kterého bývá někdy dosaženo i velmi extravagantním způsobem, často i na úkor životaschopnosti. Co když jsou motýlí křídla příkladem takové extravagance? Co když svými křídly motýli jen demonstrují v souladu se svým vnitřním bytím jakousi individuální identitu, která je každému druh vlastní? R. Hingston dále říká, že pokud se danému druhu během evoluce povede tuto svoji vnitřní sílu beze zbytku promítnout do svého zevnějšku, dosáhne tento jakési “evoluční nirvány”, přestane se dále měnit a vyvíjet a může již pak existovat v jakémsi buddhistickém klidu a „úplnosti“ až do svého vyhynutí.

Jasoň červenooký předvádí “dokonalost a úplnost” svého bytí …  Některé jevy asi věda nikdy  nebude schopna zcela uspokojivě vysvětlit.

Ať už je smysl motýlích křídel jakýkoliv, nelze než v bezmezném údivu žasnout nad jejich krásou.

Druhá část textu o kresbě motýlích křídel je zde

literatura:

Adolf Portmann, Hodnocení zjevu organismu, 1959 in Biologie ve službách zjevu, K. Kleisner (ed.), Amfibios, 2008

Stanislav Komárek, Mimikry, aposematismus a příbuzné jevy, Dokořán, 2004.

ANDREAS SUCHANTKE: Proměny v říši hmyzu, Mladá fronta, edice Kolumbus, Praha 2003

 

Zanechte vlastní komentář:

devět − šest =